Další oblast, s kterou nepřicházely do styku Peatchovy filmové ateliéry! I když snad scenáristé slýchali o podobných životních dramatech a konfliktech, nezajímali se o ně při nejmenším z toho důvodu, že filmoví podnikatelé se takových námětů báli jako čert kříže.
A proč by se něco takového nehodilo na námět? Vezměme třeba opičí proces uvažoval Presto.
„Administrace parku nemá nejmenší tušení, že jsem vystudoval Harward College a mám diplom,“ pokračoval Burry.
„Harward College! Znám. Ovšem. Vždyť je to nejstarší universita ve Spojených státech,“ řekl Presto. „Ale jistě se vám nežije právě nejlépe a nejste přece sám?“
„A co jsem měl dělat?Ellen je sirotek. Dcera nebožky mé sestry. Nemohla dostat nikde v městě práci. Zkoušela to, ale bez úspěchu. Tak se mi stará o domácnost. A když je příležitost, něco si přivydělá. Slíbili jí v hotelu, že ji přijmou na umývání nádobí. Je to děvče jako oheň!“ řekl s láskou, pohlédl na hodiny na stěně a dodal trochu neklidně: „Nějak se opozdila, už je skoro tma.“
V té chvíli se ozval za oknem veselý štěkot, a jak se Prestovi zdálo, dětský hlas:
„Ticho, Pipe! Zbláznil ses?“
„Už jsou tady!“ vykřikl radostně Burry.
Za okamžik vběhl do širokých otevřených dveří pes, zapřažený do malého vozíčku, zastavil se před pánem a vesele štěkal a mával ocasem. Za psem vstoupila mladá dívka. Krátce ostříhané kaštanové vlasy jí dodávaly chlapeckého vzezření. Presto přehlédl zkušeným zrakem herce její postavu. Byla střední postavy, tělo měla dokonale rostlé, pevné, pružné. Oblečena byla v prostou bílou bluzičku s hlubokým výstřihem a krátkými rukávy a v krátkou kostkovanou sukni. Opálené nohy v sandálech naboso. Kůže osmahlá téměř do bronzova, jak tomu bývá u lidí z jihu. O tváři se nedalo říci, že je krásná: trochu ohrnutý nos, plné, jakoby dětské rty, chytrý a živý pohled hnědých očí, ale celý obličej měl v sobě půvab, který je přitažlivější než krása. Z každého jejího pohybu tryskal život a přebytek sil. Vešla celá udýchaná rychlou chůzí a křikla na psa:
„Lump jeden! Div nepřevrátil vozík… Koupila jsem mouku a cukr…“ Vtom si povšimla Presta a bez nejmenších rozpaků pravila: „Buďte vítán, mister. Dobrý večer,“ jako by se již dávno znali.
Presto se jí s úsměvem uklonil.
Neočekávané objevení dívky a psa ve vozíku připomnělo Antoniovi dětství a scénu z cirkusu. A náhle mu bylo pěkně a veselo.
Dívka okřikla Pipa:
„Stůj pořádně! Hned tě vypřáhnu!“ a začala vytahovat z vozíku sáčky a balíčky.
„Tak se přece pořádně seznam s hostem,“ napomenul ji laskavě Burry.
„Pravda, člověk je pořád samý spěch. Odpusťte!“ zvolala poněkud v rozpacích. „Jenom zbavím Pipa postrojů. Jinak zase nadělá hrůzu škody.“
Rychle stáhla psovi obojek. Pip zatřepal hlavou, zaplácal ušima, lehl si ke dveřím a vrtěl ocasem.
„To je náš nájemník. Mister Adam Smith,“ sděloval dívce Burry. „A to je moje neteř Ellen Keyová.“
„Už jsem se domyslel,“ řekl Presto a stiskl její malou ruku. Přitom mu neušlo, že má tvrdé dlaně.
Musí asi chuděra často dělat hrubé práce, pomyslel si s účastí.
A jako na potvrzení jeho myšlenek řekl Burry své neteři:
„Ukliď nákup, Ellen, běž umýt v přijímacím pokoji podlahu, ustel a přines umyvadlo.“
„Jen si nedělejte starosti!“ zvolal Presto. „Dejte mi jenom prádlo, ustelu si sám a ostatní počká do zítřka. Už je pozdě a miss Keyová je už jistě unavena.“
„Unavena?“ opáčila dívka udiveně a trochu dotčeně.
A začala tak rychle skládat nákup z vozíku do poliček, že se Prestovi dělaly mžitky před očima.
Ta má ale elán! pomyslel si bezděčně, když pozoroval její pohyby. Pro natáčení je to trochu rychlé, ale kolik je v těch prostých pohybech nenucené graciésnosti! To, čeho dosahuje filmový herec teprve po velké námaze, po nekonečném režisérově cepování a po stech metrech zkaženého filmu, je u ní naprosto přirozené a ona o tom nemá ani potuchy, protože nepřemýšlí o kráse svých pohybů o nic víc než hravé kotě.
Za necelé tři minuty byl nákup uložen a vozík uklizen.
„A ještě něco!“ řekla dívka, jako by pokračovala v nějakém sporu. „Říkejte mi prostě Ellen. Ještě mám daleko do miss Keyové!“
Pohlédla na něho téměř rozhněvaně a zmizela v jeho pokoji. A za chvíli už tam hospodařila, přesunovala nábytek a prozpěvovala si.
„Máte výbornou hospodyni,“ pochválil Presto.
„Ano. Však už jsem vám říkal, že je jako oheň,“ potvrdil Burry s hrdostí. „A jak je nadaná! Něco by z ní mohlo být…“ a Burry se zamračil.
Presto ho pochopil a chtěl ho potěšit:
„Nu, vždyť ještě není pozdě, je to ještě skoro dítě.“
„Není tak mladá, jak vypadá. Brzy jí bude osmnáct. A mně se nepodařilo jí poskytnout ani celé středoškolské vzdělání…“
A odmlčeli se, ponořeni každý do svých myšlenek.
Heuréka
Tak se Presto nastěhoval do domku Johna Burryho. Každé ráno četl a přemýšlel. Studoval dějiny americké kinematografie, přemýšlel o postavách a maskách vynikajících herců a hledal vlastní cestu, nový originální herecký výraz. A po večerech besedoval se vzdělaným hlídačem a jeho neteří.
Ellen se z počátku ostýchala. Ale Presto přinesl spoustu nových knih, které ji velmi zajímaly. Za několik dní už se s Toniem přela o přečtené romány a překvapovala ho bystrostí a originalitou svých postřehů. Vyšlo najevo, že dobře zná klasiky evropské literatury i literaturu americkou. Jednou začala recitovat monolog Desdemony a potom předvedla šílenství Ofélie. Presto byl udiven. Měla rozhodně herecký talent. Co kdyby z ní udělal filmovou herečku, svou partnerku ve vysokých tragédiích?
A nazítří se z Ofélie opět stávala uklízečka, myčka a kuchařka.
Sotva Presto vstal, už vešla do pokoje s kbelíky, hadry a smetáky, vyháněla Presta a Pipa do zahrady a dala se do úklidu.
Presto ležel na pahorku pod borovicí a úkradkem ji pozoroval. Nebylo to samozřejmě od něho pěkné. Ale omlouval se tím, že pozorovat lidi kolem sebe je jeho profesionální povinností: každý postřeh se mu může při práci hodit.
Ellen uchopila záhyby krátké pruhované sukně, zmuchlala si je mezi koleny, sklonila se a dala se do mytí podlahy. Když smetávala pavučinu nebo prach se stropu, celá se vytáhla a mírně se zakláněla. Její pózy se každou chvíli měnily. Presto ji pozoroval a myslel si: Kdyby ji tak viděl Hofman! Tenhle obrat by ho přímo nadchl. Nikdy mi nenapadlo, že může být v prostých pohybech při práci tolik graciésnosti a krásy. To je podivuhodné! Jakých výmyslů, chtěných póz, obratů a perspektiv musí užívat naše vynikající herečky a filmové hvězdy, aby výhodně ukázaly svou postavu, její krásu, krásná stehna, záda, bezvadnou nožku, a aby skryly přirozené nedostatky! To všechno nutně svazuje svobodu jejich pohybů, dělá z nich krásné automaty, manekýny. Kolik režisérova úsilí je zapotřebí, aby jejich pohyby vypadaly přirozeně a prostě!*
Vzpomněl si, jak jeden režisér přinutil herečku opakovat prostý pohyb nohou snad stokrát, a ztratil několik set metrů filmu, než konečně dosáhl toho, co chtěl. A Ellen „všechno jde, jediné gesto by nepřišlo nazmar“.
Ne, z ní by nikdy nemohla být Ofélie nebo Desdemona. Musela by dřít, biflovat nepřirozené gesta, musela by myslet na své pohyby a stalo by se s ní totéž, co se stonožkou ve Wildově bajce, která běhala bez obtíží, dokud ji nepožádali, aby vysvětlila, jak pohybuje nohama, kterou vykračuje dřív a kterou až později. Stonožka se zamyslela a… nemohla udělat ani krok. Ellen musí zůstat sama sebou. To znamená, že musí být jiné scénáře..