Antoniovy úvahy přerušila Ellen. Vyhlédla z okna a zavolala hlasitěji, než bylo na tak krátkou vzdálenost potřebí:
„Mister Smith! Dnes večer dávají v kině vedle hotelu Rossetti film s Toniem Prestem.“
„Půjdete?“ zeptal se Presto.
„Určitě,“ odpověděla. „V poslední době uvádějí jeho filmy tak málo. Říká se, že prý někam zmizel, nebo že se mu něco špatného stalo. To by bylo hrozné!“
„Máte ho ráda?“
„Kdo by ho neměl rád?“
To Presto rád slyšel, ale následující věty ho trochu roztrpčily.
„Každý se rád zasměje a on je tak směšný. Já ho zrovna zbožňuji.“
„A vzala byste si ho za muže, kdyby požádal o vaši ruku?“
Otázka Ellen překvapila.
„Jeho? Za muže?“ vykřikla s odporem a hněvem. „Nikdy!“
„Proč?“ zeptal se Presto, i když tušil odpověď. Ale ukázalo se, že Ellen nemyslela jen na Toniovu ohavnost, ale ještě na něco, co naprosto nečekal.
„Myslím, že na tom není nic divného. Která matka by chtěla mít děti mrzáky?“
Neodpuzuje ji ohavnost a zrůdnost, nemyslí na sebe, ale na děti! Jak se to všechno málo podobá argumentům a důvodům Heddy Lux! Tohle je zdravý názor na manželství, pomyslel si Antonio a řekl j akoby mimochodem:
„Ale říká se, že je pohádkově bohatý.“
„Žádné bohatství nenahradí bolest matky, jejíž děti jsou nešťastné,“ odpověděla Ellen. „Povídám tady s vámi a ještě nemám uklizeno.“
„A mohl bych jít s vámi do kina, miss Ellen?“
„Můžete,“ odpověděla milostivě už z hloubi pokoje.
Film „Presto kovbojem“, který promítali, patřil k Toniovým prvním samostatným pracím.
Když seděl vedle Ellen v ztemnělém sále a hleděl na plátno, vzpomínal na dobu, kdy film natáčeli. Jeho jméno již bylo slavné. Majitelé filmových studií se ho snažili přetáhnout, novináři mu chodili v patách. Sebastian jako zlý a neúplatný Cerber přísně střežil vchod do domu. Na území filmového studia nevpouštěl majitel nikoho cizího. Ale jednou při natáčení masové scény se spoustou statistů kovbojů pronikl lstí jeden mazaný novinář do studia na koni v šatech kovboje, vjel do zakázaného pásma a vmísil se do houfu statistů. O přestávce se protlačil k Prestovi a chtěl s ním udělat interview. Tento kousek Presta rozesmál, ale stejně neodpověděl novináři ani na jedinou otázku, což ostatně podnikavému reportérovi naprosto nevadilo v tom, aby uveřejnil obšírný interview, otištěný ve všech listech. O čem všem se tam nepsalo! O zamýšleném sňatku s vdovou po milionáři Mrs. U., o nové smlouvě, kterou nabídla Prestovi největší filmová společnost: slibovala prý mu plat „třikrát větší než plat anglického krále“, o nových tvůrčích plánech Antonia Presta, který píše scénář nového filmu „Stvoření světa“ a bude hrát úlohu Adama… Všechno to bylo tak ohavné, divoké a nepravděpodobné, že Presto ani nenapsal dementi. Ale americká veřejnost, která si libovala v senzacích, nemluvila několik dní o ničem jiném než o tomto interviewu. Zájem o Presta vzrostl. A teď? Teď je Nikdo — „tabula rasa“, čistá deska, na které kdo ví, co bude ještě napsáno…
Hledištěm se ozývaly družné výbuchy smíchu. A Ellen se smála snad nejvíc ze všech.
Udělal Presto dobře, že změnil svůj zevnějšek? Nedopustil se osudné chyby? Ellen se otřásala smíchem a dotkla se ramenem Toniova ramena. S tímto dotykem jako by Presto náhle pocítil své mladé zdravé tělo. Mezi ním a Ellen, mezi ním a všemi ženami na světě, mezi ním a láskou, které se mu v životě tolik nedostávalo, se už netyčila stěna jeho zrůdnosti. A pro to stálo za to něco obětovat, i slávu. Sláva nemůže sama přinést tolik štěstí a potěšení jako láska! A slávy může dosáhnout i ted. Musí jen najít svou novou tvář!
Dokonce i zde v kině nepřestával hledat svou novou cestu.
Je komik nebo tragéd? Má svou hrou vyvolávat smích nebo slzy? Zdálo se mu, že se rozhoduje jen o těchto dvou cestách, a neví, kterou z nich sc vydat. V jeho podvědomí probíhal složitý, usilovný proces.
Presto pocházel z nejnižších vrstev. Prožil trpké a hladové dětství. Znal vrtkavost osudu a závislost malých lidiček na zvůli pánů, kteří rozhodovali o jejich životě i smrti. To všechno v něm vyvolávalo určité sympatie a antipatie a působilo to na jeho vztah k jednotlivým jevům života. Bezděčná fakta, pouliční výjevy, jichž byl svědkem, příběhy a myšlenky jiných lidí, vyčtené z knih, to vše mu probíhalo hlavou, padalo do temných hlubin podvědomí, které vše zpracovávalo a uvádělo v systém. A když se nahromadil dostatečný materiál, když všechna tato jednotlivá fakta, myšlenky a dojmy splynuly v jediný celek, vyplouvaly náhle na povrch vědomí jako hotové rozhodnutí.
To se stalo Prestovi ke konci filmu. Nemohl ještě pochytit všechny podrobnosti nové myšlenky, ale to hlavní už našel. Ano, našel svou novou tvář! Zachvátila ho taková radost a takové rozčilení, že vykřikl jako Archimedes, když vynalezl zákon o specifické váze:
„Heuréka! Našel jsem!“
Hlediště se otřásalo smíchem a Prestovo zvolání zaniklo v hluku. Jen soused po pravé ruce se nechápavě na něho zadíval a Ellen se zeptala:
„Ztratil jste něco?“
„Našel! Všechno je v pořádku,“ odpověděl a zhluboka se nadechl. „Našel jsem svou specifickou váhu,“ dodal pak tiše.
Dny trýznivých pochybností a úvah nového Buddhy sc skončily. Doslova jako by se znova narodil. Nebál se žádných těžkostí.
„Konec,“ litovala Ellen, když plátno ztemnělo.
„Začátek!“ odporoval jí vesele Presto. A na její tázavý pohled odpověděclass="underline" „Jakýsi indický mudrc řekl, že každý konec je současně začátkem, začátkem něčeho nového.“
Celou cestu domů byl Presto nezvykle živý a veselý. Ellen si toho všimla.
„Nevěděla jsem, že umíte být tak zábavný,“ řekla. „Jako by vás někdo vyměnil, nebo jako byste našel náprsní tašku napěchovanou dolary.“
„Vyměnili mě a tašku jsem také našel,“ volal Presto. „Podívejte, Ellen, jaké jsou krásné hvězdy, jaká je to nádherná noc!“
„Vy jste ještě ke všemu básník!“
„Ovšem že jsem. Chcete, abych vám napsal báseň? Ellen, vy jste nikdy netoužila hrát ve filmu? Stát se herečkou?“
„Hrát ve filmu? Vždyť bych neuměla udělat ani kloudný krok!“ smála se Ellen.
„A co kdybyste mohla hrát sama sebe? Filmové herečky vydělávají ohromné peníze… “
„Ne, netoužím být filmovou herečkou,“ odpověděla. „Chodí všechny, jako by spolkly pravítko.“ A tak směšně trhla rameny, napodobujíc lvice velkosvětských salónů, že se Tonio dal do smíchu.
„Myslím, že jste jediná žena na celém světě, která se nechce stát filmovou herečkou. A čím chcete být? Přemýšlela už jste o své budoucnosti?“
„Co bych přemýšlela? Přijde i bez mého přemýšlení. Budou zase lepší časy, strýček zase dostane místo učitele, já si najdu práci…“
„A pak?“
„Pak… pak se vdám a budu vychovávat děti.“
Zase ten optimismus průměrného Američana! Chuděrko! Kolik tě čeká zklamání! pomyslel si Presto a nahlas řekclass="underline"