Выбрать главу

„Staň se vůle vaše!“

Záhadný nález

Presta opravdu jako by někdo vyměnil. Ellen s údivem pozorovala strýcova nájemníka. Dříve se Adam Smith ráno provaloval na trávě pod borovicí, nebo seděl celé hodiny s udicí na břehu jezera. Teď však projevoval nezvyklou energii. Ráno psal ve svém pokoji spoustu dopisů, nebo si dělal nějaké výpisky z knih, často chodíval na poštu, kam si dával posílat korespondenci poste restante. A jeho korespondence v posledních dnech velmi vzrostla. Vracel se s celými balíky dopisů a novin. Jednou při úklidu jeho pokoje nahlédla Ellen ze zvědavosti na kus papíru, popsaného poznámkami a čísly, a přečetla si:

„Na celém světě je 52 000 km, úhrnem 21 miliónů míst.

Kapitál investovaný do těchto kin: 11 miliard zlatých marek, z toho 60 % připadá na Ameriku. Investice na filmový průmysl v Americe dosahují výše 2 miliard dolarů.

Cena filmů od 200 tisíc do 2 1/2 miliónu i více za každý jednotlivý film.

Za rok je vyrobeno 700 uměleckých filmů.

Výrobní náklady v procentech

Platy herců: 25

Budova a pod: 20

Dekorace: 19

Platy režisérů, asistentů a kameramanů: 10

Scénář:10

Exteriérové záběry: 8

Filmový materiáclass="underline" 5

Kostýmy: 3

Týdenní výdajejedné továrny na výrobu filmů (Hollywood) — několik miliónů dolarů. Z toho platy pro: 71 spisovatelů, 31 ředitelů, 49 „hvězd“, armádu herců, technický personál… Cena kina — milión i více dolarů.

Banka — pán nad všemi podniky, nad Hollywoodem, nad 27 tisíci kin. Censura filmů bankou. Návštěvnost kina v Americe — až 10 miliónů lidí denně. Ceny míst od 25 centů do dvou dolarů i více; na premiéru od 2 dolarů výše. Reklama — jen v novinách 5 miliónů dolarů. P. S. Některá čísla zastarala. Prověřit je podle nových informací…“

Ellen neměla čas číst dál, a také ji to nezajímalo. Mister Smith píše zřejmě práci o filmu.

Po druhé zase našla na stole obálku, kterou tam Tonio náhodou zapomněl. Na obálce byla adresa místního poštovního úřadu, ale adresován byl dopis poste restante misteru Antoniu Prestovi.

To Ellen překvapilo. Slavný Antonio Presto tedy ještě existuje a podle všeho bydlí někde nablízku. Ale jak může otevřená obálka ležet na stole mistera Smitha? To byla záhada. Možná, že je Smith Prestův blízký příbuzný nebo přítel. To je ovšem možné. Ale proč jí nikdy neřekl, že se s Prestem osobně zná? Ellen už nejednou napadlo, že mezi Antoniem Prestem, kterého znala výborně z filmu, a mezi jejich nájemníkem je jakási vzdálená podoba, i když Smith je zdravý normální mladý muž a Presto mrzák. Ellen její objev neobyčejně vzrušil. Ale rozhodla se, že o tom nebude mluvit ani s nájemníkem, ani se svým strýcem. Nemůže se přece přiznat, že ze své zvědavosti četla cizí papíry. Aureola tajemství přidala však v jejích očích misteru Smithovi na zajímavosti. Do té doby ho pokládala za skromného novináře, smolaře, který nemá ani dost prostředků najmout si pokoj v hotelu. A najednou se ukazuje, že je v jakýchsi blízkých a tajemných vztazích se samotným Antoniem Prestem. A možná, že se právě jen z těchto důvodů usadil v malém hlídačském domku. Začala proto nájemníka se zvýšenou pozorností sledovat, až si toho nakonec všiml a zeptal se:

„V poslední době ze mne, Ellen, nespouštíte oči. Nezamilovala jste se snad do mne?“

Dívka upadla do rozpaků, ale pak dokonce předstírala hněv:

„Ani mi nenapadlo. To se vám asi něco zdá.“

„Co se mi zdá? Ze jste se do mne zamilovala? Já to přece netvrdím. Ale že se na mě nějak divně koukáte, to je fakt.“

Počkej, já ti dám! umínila si Ellen a nahlas řekla:

„To máte možná pravdu. To proto, že mi něčím připomínáte Antonia Presta.“

Teď byl zase zmaten Presto. Že by četla adresu na obálce? Jednou jsem ji tuším zapomněl na stole. Ne, to by neudělala. Má o mne příliš malý zájem, než aby četla mé papíry.

„Podívejme!“ vykřikl, když se trochu ovládl. „A vy se zase jako vejce vejci podobáte jedné mé známé… Máte velkou představivost… A tak si tedy představujte, že Antonio Presto jsem já.“

Ellen se rozesmála a zvolala:

„Tak velkou představivost zase nemám. Taková kouzla se nedějí.“

Presto si s úlevou oddychl, ale po této rozmluvě si už dával před Ellen větší pozor a byl při hovorech s ní málomluvnější.

Jeho nálada se opět změnila. Bylo vidět, že je nervózní. Stále častěji chodil na poštovní úřad. Ellen často slýchávala, jak netrpělivě přechází po místnosti. Do zahrady už téměř nevycházel.

Čekal v těchto dnech rozhodující sdělení od advokáta Pearcea. Pearce mu už napsal, že po tom, co guvernér, prokurátor a ostatní účastníci večeře na rozloučenou musili vyhledat pomoc doktora Zorna, aby mohli změnit svůj ze vnějšek, byl návrh zákona na ztrátu majetku v podobných případech odvolán. Celou tuto historii si vymyslel mazaný Pearce. A jeho agenti také dodali Toniovi Zornovy čarodějné prášky, které získali neznámým způsobem, zřejmě od podplaceného Zornova personálu.

„Nepochyboval jsem, že návrh zákona bude odvolán,“ psal Pearce. „Tak byla odstraněna hlavní překážka a zbývá jen formálně potvrdit totožnost vaší nové osobnosti s dřívějším Prestem. To nebude nic těžkého. Vítězství znamená i to, že soud uznal vaši plnou moc, abych vás zastupoval u soudu, a tím vlastně uznal vaši svéprávnost…“

Teď využíval Pearce svého vlivu k tomu, aby se věc co nejdříve projednávala a aby „vše mělo hladký průběh“.

A tak nastal den, na který budou Presto i Ellen dlouho vzpomínat.

Význačný den

Ráno vešel do kuchyně, kde Ellen vařila, listonoš a praviclass="underline"

„Telegram pro mistera Antonia Presta!“

Ellen se udiveně podívala na listonoše a odpověděla:

„U nás žádný Antonio Presto nebydlí.“

Listonoš pokrčil rameny, podíval se znovu na telegram a podával ho Ellen.

„Adresa souhlasí. Podívejte se.“ Dívka zkontrolovala adresu:

„Ano, adresa je naše, ale Antonio Presto u nás nebydlí. Asi udělali chybu na poště.“ A vracela telegram listonoši. Ten jej vzal, zase pokrčil rameny a měl se k odchodu. Oknem ho zahlédl Presto a zavolal na něho: „Haló! Pro koho máte telegram?“ „Pro Antonia Presta.“

„Dejte ho sem. Já jsem Antonio Presto.“

Listonoš přistoupil k oknu a tvářil se úředně.

„Prosím,“ řekl rozpačitě. „Ale řekli mi, že tady Antonio Presto nebydlí. A pak… má-li to být Antonio Presto, kterého zná celá Amerika, pak se mu vy, pane, ani trochu nepodobáte.“ A nerozhodně otáčel telegramem v ruce.

„Jen to sem dejte!“ křikl netrpělivě Presto a natáhl ruku. „Doručil jste telegram na určenou adresu, adresát ho přijímá, tak co ještě chcete?“

„Ale tady slečna povídala…“ nemohl se stále ještě listonoš rozhodnout.

Presto mu vytrhl telegram z ruky, na místě ho otevřel a četclass="underline"

„S oud rozhodl ve vas prospech gratuluji Pearce.“

„Výborně,“ řekl vesele Presto. „Nic se nestarejte. Doručil jste telegram správnému adresátovi. Hned se podepíši… Tady máte od cesty za dobré zprávy.“

A podal s podepsaným lístkem listonoši deset dolarů.