Listonoš roztáhl pusu v úsměvu, poděkoval, popřál mu všechno nejlepší a rázně vykročil na zpáteční cestu.
„Vítězství!“ nemohl se už udržet Presto, křičel, mával telegramem nad hlavou, udělal piruetu, otočil se a uviděl Ellen, která stála ve dveřích kuchyně s očima rozšířenýma překvapením a s bledým obličejem.
„Proč jste to udělal?“ zeptala se přiškrceným hlasem.
„Tak vy jste všechno viděla a slyšela? A co hrozného jsem podle vás udělal, miss Ellen?“
„Proč jste přijal telegram na jméno Antonia Presta? Proč jste podvedl listonoše?“
„Nikoho jsem nepodvedl a přijal jsem telegram, protože jsem Antonio Presto.“
„To není možné!“
„A přece je to fakt!“ vesele odpověděl Presto.
„Tak jste tedy podvedl nás, mne a strýčka, když jste se vydával za mistera Smitha?“
„Ano, to jsem udělal. Donutily mě k tomu zvláštní okolnosti. Ale neodsuzujte mě, dokud vám všechno nevysvětlím. Až se mister Burry vrátí z obchůzky, všechno vám povím.“
Ellen zašla zamračeně a bez jediného slova do kuchyně. Bylo to všechno příliš zvláštní, vyvracelo to všechny její představy o nájemníkovi. Mnohé věci, které řekla misteru Smithovi, by se byla neodvážila říci Prestovi. Rozpomínala se na všechny jejich debaty, vzpomínala, jak se často neuctivě chovala k smolařskému novináři. Potom se začala utěšovat: Ne, to přece nemůže být ten slavný Antonio Presto, kterého znám z filmu. Je to asi jeho jmenovec, možná jeho příbuzný… Hlavou jí vířily pochybnosti a zvědavé dohady, že jí toho dne práce padala z rukou.
Když vešla s hadry a smetáky v jedné a s kbelíkem vody v druhé ruce do Prestova pokoje, vypadala velmi rozpačitě. Jak se má teď k tomu novopečenému Prestovi chovat? Už mu neřekla jako vždy své: Tak jděte, nepřekážejte mi! ale podívala se na něho skoro provinile a zašeptala:
„Mister… Presto! Jděte, prosím vás, na chvíli do zahrady..“
„Hned!“ odpověděl. „Za malou chvilečku…“ A něco rychle psal na telegrafní blanket.
To bezděčné zdržení přivedlo Ellen do varu. Zdálo se jí, že ji Presto zdržuje úmyslně, že si hraje na důležitého. A ona je také dobrá! Jako by mu ted chtěla podlézat! A už spustila s obvyklou obhroublostí:
„Musím tady uklízet!“
„Hotovo!“ řekl Presto. „Nezlobte se, že jsem vás zdržel. Teď nepůjdu pod borovici do zahrady, ale s vaším laskavým dovolením na poštu. Pipe,“ zavolal na psa, „jde se na procházku! “
Bernardýn, který se už hodnou chvíli ometal u dveří pokoje, vesele zaštěkal a začal vyskakovat.
Presto vyšel.
„Mister Sm… Mister Presto!“ zavolala na něho náhle proti své vůli Ellen. Zvědavost byla silnější než ona.
Presto se obrátil.
„Odpusťte…“ vypravila ze sebe a tváře jí zrudly jako pivoňky. „Řekněte mi jenom, než strýček přijde… jste, nebo nejste ten slavný Tonio Presto?“
„Jsem i nejsem,“ odpověděl. „Odpusťte, ale strašně spěchám na poštu. Buďte trpělivá.“
A odešel v doprovodu Pipa.
Ellen se opřela o smeták, chvíli stála v zamyšlení a pak se se zápalem pustila do úklidu.
Ale tím všechny události onoho památného dne zdaleka neskončily.
Advokát Pearce posílal obvykle všechnu Prestovu korespondenci na vymyšlené jméno mistera Smitha na poštovní úřad, jak se o tom s Prestem dohodli. Poslední telegram poslal do hlídačského domku na jméno Antonia Presta, přesvědčen, že už není třeba, aby Antonio zachovával své inkognito. Tento telegram s plnou adresou a pravým jménem měl sám symbolisovat, že se nový Presto stal naprostým a uznávaným nástupcem Presta starého. Takový telegram bude mému klientovi jistě příjemný, uvažoval Pearce. Nemýlil se. Ale zároveň nedomyslel všechny následky svého činu.
Reportéři největších listů se už dávno snažili zjistit místo pobytu tak záhadně zmizelého nového Presta. Pro novináře to byl svým způsobem jakýsi druh sportu. Každý chtěl záhadu vypátrat první. Novináři měli na poště a u telegrafu své placené agenty z řad poštovních zaměstnanců, kteří slíbili dodávat okamžitě zprávy o všem, co by novináře mohlo zajímat.
A tak se ještě Presto ani nevrátil z poštovního úřadu, když se již k hlídačovu domku přiřítil automobil s jedním z všudypřítomných reportérů. Bydlel v nedalekém hotelu a dostal o hodinu dříve než Presto, telegram od svého agenta, který pracoval na hlavní telegrafní stanici v New Yorku, a sděloval mu, že byl odeslán telegram na jméno Antonia Presta na adresu Yellowstonského národního parku. A novinář se bez prodlení vydal na cestu.
Vypadal jako solidní obchodník. Lidé ho mohli také pokládat za turistu. Na řemínkách, na prsou překřížených, visely dva fotoaparáty: malá „cinema“ a zrcadlovka. Auto ještě ani nedojelo na místo a už stačil vyfotografovat hájovnu a Ellen, vykukující z okna se smetákem v ruce. Za několik minut své přítomnosti nasekal několik desítek snímků a všude se vetřel s usměvavou bezostyšností. Ellen, hořící rozpaky, zavalil celou lavinou otázek. Dívka byla tak zmatena, že odpovídala jenom nesouvislými citoslovci, ale novinář přesto zaplňoval stránku za stránkou stenografickými znaky. Když však se nevítaný host přihrnul k Prestovu psacímu stolu, aby si na něm zřejmě prohlížel listiny, Ellen vzkypěla. Všechna zlost na drzého návštěvníka, která se v ní nahromadila, náhle propukla. Stoupla si na roh stolu jako voják na stráži, zahradila přístup smetákem a řekla hlasem zajíkajícím se rozčilením:
„Mister! Majitel tohoto pokoje není doma… Račte okamžitě opustit místnost!“
„He he, vy jste nějaká prudká!“ ušklíbl se novinář. Pokládal Ellen za dceru nebo posluhovačku nuzného hajného, vytáhl nabitou prkenici a zašustil dolary. „Možná, že budete trochu laskavější, když…
„Ven!“ vykřikla Ellen a zamávala smetákem novináři před očima.
Ten zůstal jako opařený, zabručeclass="underline" „No no no!“ ustupoval pozpátku před Ellen ze dveří.
Co se teď stane? napadlo Ellen, když si uvědomila, že zašla trochu daleko. Jak se bude Presto dívat na její chování, bude-li si mu novinář stěžovat?
A vtom zaslechla Pipův štěkot a oddychla si — spadl jí kámen ze srdce. Ať si ted s ním mister Presto poradí podle svého!
A mister Presto si poradil s novinářem velice jednoduše.
„Žádný interview a ať už jste pryč!“ prohlásil rozhodně. Měl už svůj způsob jednání s touto branží.
Reportérovi bylo hned jasné, že tady nic nepořídí. Jenom třikrát zuřivě cvakl aparátem, aby zachytil nalezeného Presta, ale ten se rychle jako ještěrka otočil zády, dřív než sklapla spoušť aparátu.
Auto odjelo. Presto zastal Ellen ve strnulé póze se smetákem v ruce.
„Ten dotěra vám zřejmě způsobil nepříjemnost?“ zeptal se s účastí.
„Ano, ale já jemu myslím také… “odpověděla Ellen a ještě celá rozčilená mu vyprávěla všechno od začátku.
Tonio se rozesmál a hluboce se jí pokloniclass="underline"
„Znamenitě jste bránila mé zájmy, miss. Ale stejně je to k zlosti! Teď nás přepadnou novináři jako kobylky. Dám Pearceovi za takovou neopatrnost co proto… Abych se teď někam ztratil… Stejně už brzy odejdu, ale před odjezdem si musím s vámi a vaším strýcem ještě o mnohém pohovořit. Víte co, jak se tu ještě někdo objeví, řekněte, že jsem odjel do Kanady. Neberte žádné ohledy, když to bude nutné, můžete zase užít svého nepřemožitelného smetáku.“