Toho dne vpadlo do domku opravdu ještě několik novinářů, ale Ellen je energicky vyprovodila, vydávajíc se úmyslně za hrubou, neotesanou, hloupou ženskou. A Presto, který se schovával v zahradě, pozoroval tyto scény se zájmem a šeptal si: Měl by tu být Hofman s kamerou! Ale nic! Ještě ji v téhle roli natočíme!
Když se večer Burry vrátil, vyložil Presto lesníkovi a jeho neteři celou svou neobyčejnou historii, z které si Ellen nenechala ujít jediné slovo.
„A co chcete dál dělat?“ zeptal se Burry, když Presto skončil vyprávění.
„Mám už hotový plán, který jsem si vytvořil tady pod vaší střechou. Nikdo o něm ještě neví a zůstane zatím jen mezi námi… Z mého vyprávění vidíte, že i ti nejslavnější herci jsou cele odkázáni na podnikatele,“ pokračoval. „Mister Peatch se mne zřekl. Co se dá dělat? Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Vynasnažím se obejít i bez misterů Peatchů.“
„Chcete snad vstoupit do Společnosti filmových herců, kteří si, jak jsem slyšel, zřídili vlastní filmové studio?“ zajímal se Burry.
„Společnost filmových herců je jenom prvním pokusem filmových pracovníků o kolektivní ochranu svých práv,“ vysvětloval Presto. „Ale po pravdě řečeno je to společnost filmových hvězd. Je pořádně prolezlá obchodničinou a středním hercům, o statistech už vůbec nemluvě, se tam žije velmi těžko. Kromě toho bych v této Společnosti neměl naprostou tvůrčí svobodu, a já potřebuji svobodu — svobodu k psaní scénářů, k režii, k herecké práci. A to, co chci udělat právě na tomto poli, se pohlavárům této Společnosti — a to mohu říci už předem — rozhodně nebude líbit.“
„Z toho se dá usuzovat, že hodláte organizovat vlastní studio?“ konstatoval Burry.
„Právě tak.“
Burry neodpovídal, jenom nazdvihl obočí, zadýmal a vypustil kouř.
„Pochybujete o úspěchu?“ zeptal se Presto a pokračoval, aniž čekal na odpověď. „A já v něj věřím. Pokuta misterovi Peatchovi, léčení a hlavně proces značně zmenšily můj kapitál. Ale přesto všechno mi ještě zůstala dost velká částka, abych se mohl do té věci pustit. Přinejmenším mi budou stačit peníze na uvedení prvního filmu. A dál? S půjčkami ovšem nemohu počítat. Bankám bude připadat můj podnik nebezpečný a nejen že mi nedají peníze, ale budou mi také všemožně škodit. To předpokládám. Ale já se spoléhám na něco jiného. Můj podnik nebude jen výdělečný, i když samozřejmě nesmí být ztrátový, jinak bych v boji neobstál. Můj podnik musí mít mnohem kolektivnější charakter než Společnost filmových herců. Bude to nejenom sdružení herců, ale všech filmových pracovníků bez výjimky včetně tesařů a uklízeček. Jenom v Hollywoodu je v každé době více než sto nezaměstnaných režisérů a tisíce herců. Budou ochotně souhlasit pro začátek i s menším platem, než bývá zvykem, dokud nebude náš podnik přinášet zisk, z něhož dostanou svůj podíl. Ale k takovému omezování nebudeme muset podle mého ani sahat. Naopak se vynasnažím zajistit středně kvalifikovaným a méně kvalifikovaným silám lepší pracovní podmínky. Solidarita na základě společných zájmů nám pomůže obstát v boji dokonce i s mamutími koncerny. Já aspoň v to doufám.“
„Vy to musíte vědět líp,“ řekl Burry.
„Já spoléhám na lidi,“ pokračoval nadšeně Presto. „Potřebuji věrné pomocníky, kteří by mě chápali a na které bych se mohl spolehnout. A tak… jsem si myslel na vás, mister Burry…“
„Na mne?“ ozval se udiveně Burry.
„Ano, na vás a na miss Ellen. Tahle díra, třebas nejnádhernější na celém světě, není vůbec místem pro vás, moudrého a vzdělaného člověka. A právě tak není místem pro miss Ellen. A tak vám navrhuji, abyste opustil zaměstnání hlídače a přijal práci u mne. Zaručuji vám, že počáteční gáže bude dvojnásobně převyšovat váš dřívější učitelský plat.“
„Ale já jsem v kinematografii naprostý laik!“ namítl Burry.
„Právě proto vás můj návrh tak udivuje. Filmový průmysl je přece rozsáhlý a složitý a uplatňují se v něm pracovníci z nejrůznějších oborů. Pro první dobu se pro vás jistě najde práce, na kterou stačí každý gramotný člověk. Dejme tomu v sekretariátě nebo v účtárně. Až se lépe seznámíte s produkcí můžete zastávat i mnohem odpovědnější místo i místo vedoucího, který má už slušný plat. A pro miss Ellen se také práce najde.“
„Ale filmování rozhodně ne!“ rychle upozorňovala Ellen.
„Výběr práce bude záležet jen na vás,“ ujišťoval ji Presto.
„Je to všechno tak neočekávané,“ nemohl se rozhodnout Burry.
Presto plně chápal jeho pochybnosti. Burry byl člověk zastrašený životními nezdary. Obával se, že ztratí i to málo, které má.
„Otevřeně jsem vám řekl,“ přesvědčoval ho Tonio, „že pro mne je tento podnik riskantní. A já riskuji více než vy. Vaše risiko nepovažuji za tak velké. Vždyť za jeden za dva roky si u mne vyděláte tolik, kolik se vám v tomto parku nepodaří vydělat ani za deset let. Získáte nové odborné znalosti, to znamená, že se zvětší vaše možnosti najít si zaměstnání i mimo můj podnik… “
Burry však stále ještě váhal. Tonio se tedy rozhodl uhodit na citlivou strunu. Poznal už velmi dobře, jak má starý John rád svou neteř a jak trpí tím, že tato chytrá a nadaná dívka živoří zde, v takové pustině bez vzdělání a budoucnosti.
„Pomyslete na miss Ellen!“ zvolal. „Nebude přece celý život mýt podlahy a točit se u kamen!“
„O mne se nestarejte!“ vzplála Ellen. „Já si na nic nestěžuji a jsem se svým osudem docela spokojená.“
„Ale můžete s ním být ještě spokojenější,“ namítl Presto. „Dostanete se do jiné společnosti, budete se stýkat se zajímavými, vzdělanými lidmi… “
„Mně se i tady líbí,“ odpověděla ponuře dívka.
Jaká je tvrdohlavá! Jen aby všechno ještě nepokazila! rozhněval se v duchu Presto. Kdyby tak Ellen měla tušení, že jde hlavně o ni, že do ní Tonio vkládá tolik nadějí při své nové práci!
Toniova zmínka o Ellen a její poslední odpověd, z které se dala vycítit bezděčná hrubost, udělaly zřejmě na starého Burryho dojem. Už se vzdával.
„Musíte pochopit, mister Presto, že pro mne není snadné se někam stěhovat, i kdybych chtěl. Proč bych to před vámi tajil? Nemám žádné úspory, nemám dokonce ani na vlak a na nájem bytu…“
„Ale to jsou všechno hlouposti!“ zvolal vesele Presto v předtuše vítězství. „Mohu vám třeba hned dnes dát zálohu. Budete mít dost na vlak, na byt i na zařízení… Ostatně byt nemusíte vůbec najímat. Vždyť jsem po starém Prestovi zdědil obstojnou prostornou vilu a bydlím v ní docela sám. Celé poschodí je naprosto prázdné. Můžete se tam i se svou neteří báječně ubytovat. Pro mne to bude jen příjemné. Už jsem si na vás tak zvykl a spřátelil se s vámi.“
„Děkuji vám za laskavost, ale to se nehodí, to se naprosto nehodí,“ odmítal Burry.
„Ale proč?“ ptal se Presto, ale hned se dovtípil. „Ano, ovšem. Veřejné mínění… Jsem svobodný a v domě nejsou žádné ženy. Ale vždyť to jsou hlouposti, mister Burry! Předně, miss Ellen tam nebude bydlet sama, ale s vámi a dokonce ne ve stejném poschodí. Mohu přece horní část domu pronajmout! A pak… Vždyť můžeme najít miss Ellen společnici, nějakou důstojnou stařenku. A pak se nebudou mít všichni ti naši pokrytci, svatouškové a farizejové čeho chytit. Tak co, plácneme si?“
„Plácneme!“ souhlasil Burry.
Elleniny tmavě opálené tváře zahořely ruměncem. Oči jí zajiskřily. Nemohla už potlačit svou radost a s dětskou netrpělivostí se vyptávala hned Presta, hned zase strýce: