„Kdy jedeme?“
Opět doma
Presto přijel do své vily dříve než Burry a Ellen. Bývalý hlídač se musel ještě několik dní zdržet, aby si vyřídil své záležitosti se správou parku a rozprodal nepotřebné věci.
Prestův návrat byl značně slavnostní. „Předávání do vlastnictví“ se účastnil soudní vykonavatel, advokát Pearce a jeho zástupce.
Soudní vykonavatel ukázal na Presta a řekl Sebastianovi:
„Tento mladý muž je váš pán Antonio Presto, který změnil svůj zevnějšek. Je majitelem vily a vy jste povinen se k němu chovat náležitým způsobem a plnit všechny jeho rozkazy.“
Sebastian se zasmušile uklonil a vpustil návštěvníky do domu.
Vykonavatel a advokát si prohlédli všechny místnosti a podivovali se uměleckým pokladům, které tu Presto shromáždil s přísným vybraným vkusem znalce. Po přátelské snídani vilu opustili.
„Tak jsem zase doma!“ zvolal Presto a s rozkoší se protáhl v křesle. U nohou měl svou starou stoličku, ale teď ji už nepotřeboval.
Někdo zaklepal.
„Volno!“
Na prahu stál Sebastian. Byl ve velkých rozpacích. Vraštil šedivé obočí a pohyboval zapadlými rty. Presto se rozhodl, že mu pomůže, a vesele se zeptaclass="underline"
„Tak jakpak jste tu žil beze mne, Sebastiane?“
Starý sluha si jen vzdychl, ale mlčel dál. Presto se dal do smíchu:
„Vidím, že si pořád nemůžete zvyknout na můj nový vzhled.“
„Mister Presto!“ vypravil konečně ze sebe Sebastian, ale hned skončil, jako by mu došel dech.
„Ano?“
„Dovolte, abych od vás odešel.“
„Odešel? A proč? Chcete mě opustit?“ divil se Presto. „Vy, můj starý věrný sluha, který se o mne tolik let staral jako o malé dítě?“
Sebastian pokrčil rameny a odpověděl se smutným úsměvem:
„Vždyť jste také byl dítě. Docela jako dítě… Ale teď jste vyrostl a už nepotřebujete chůvu.“
Na pohled tvrdý stařec měl něžné srdce. Díval se opravdu na Presta jako na dítě, přilnul k němu a opravdu se o něho staral jako pečlivá chůva. Presto to věděl a i on měl dědu velmi rád.
„Ale drahý Sebastiane!“ vstal Presto z křesla a přistoupil k sluhovi. „Cožpak jsem vás potřeboval jenom na to, abyste mi podstrkával pod nohy stoličku a podával mi předměty, na které jsem nemohl dosáhnout? Vždyť jste vedl celé mé hospodářství, byl jste ve všem v domě mou pravou rukou.“
Sebastian si znova vzdychl a ještě více se zamračiclass="underline"
„Ale já nemohu zůstat v tomto domě po všem, co se stalo…“
„A co se stalo?“ vyzvídal Presto. „Snad ne to, že jste mě nechtěl pustit do domu?“
„A připravil na vás past a poštval na vás policii a urazil vás,“ vypočítával sluha. „Takové věci se nezapomínají a já nechci, abyste mě dříve nebo později propustil sám. To radši jdu dobrovolně.“
„To je ale bláhovost!“ uklidňoval ho srdečně Presto. „Poslyšte, Sebastiane, dávám vám čestné slovo, že vás z ničeho neviním a nehněvám se. Ovšem, bylo to pro mne velmi nepříjemné. Ale jednal jste tak, jak má jednat každý poctivý sluha. Já na vašem místě bych nejednal jinak. Hoďme tu historii za hlavu a staňme se stejnými přáteli jako dřív.“
Sebastianova vrásčitá tvář se trochu rozjasnila, ale obočí se stále ještě mračilo.
„To se vám jenom zdá, že můžete na všechno zapomenout.“
„Ale kdež!“ odporoval Presto a laskavě položil Sebastianovi ruce na ramena. Teď si hleděli do očí. Kdysi se Presto musel na svého sluhu dívat zdola. Na všechny lidi musel hledět se zakloněnou hlavou.
V tom obličeji je opravdu něco, co připomíná mého malého Antonia… pomyslel si děda, který se prvně pozorněji zadíval do nové Prestovy tváře.
„Tak vy jste… opravdu Presto?“ zeptal se.
„Ovšem,“ usmál se Tonio. „Copak pořád ještě pochybujete?“
„Odpusťte, ale já jsem prostý člověk a hlava mi jde kolem, když o tom všem přemýšlím. Co když, povídám, zabil mého hošíčka nějaký bandita, který se mu podobá, a sám se teď za něho vydává. A já mu budu sloužit… “
„Tak v tom to vězí! Teď jste asi řekl pravou příčinu! Pojďte hned se mnou!“
Presto přistoupil k psacímu stolu, ukázal Sebastianovi celou sérii fotografií, na kterých byly postupně zachyceny všechny fáze přeměny starého Presta v Presta nového, vysvětlil mu, proč a jak se všechno stalo. Sebastian byl ohromen, vrtěl hlavou, prohlížel si obrázky a srovnával je se skutečnou Prestovou tváří.
„Zázrak!“ vykřikl nakonec.
„Ano, zázrak vědy,“ potvrdil Presto. „No, tak teď už věříte, že nejsem bandita, který zavraždil vašeho hošíčka? A jestliže mi ani ted nevěříte, mohu vám vyprávět všecko, všecičko, co se stalo od dob, kdy jste prvně vstoupil do mého domu, každý náš rozhovor; každou maličkost. To nemůže znát žádný bandita, i kdyby byl sebešikovnější.“ A Presto skutečně připomněl dědovi některé episody, které nemohl znát nikdo kromě nich. A teprve pak se sluha upřímně usmál a zvolaclass="underline"
„Tak můj hošíček opravdu vyrostl!“
„No tak! Tak to má být, kamaráde! Tak teď je všechno ve starých kolejích!“
Sebastian přikývl.
To je můj největší úspěch! uvědomil si Presto a pokračovaclass="underline"
„A vy jste si vzpomněl odejít, když vás zrovna tolik potřebuji. Víc než kdy jindy. Vždyť začínám nový život, Sebastiane… Mimochodem, co myslíte, jaký nábytek se hodí do pokoje mladé dívky? Toaletní stolky, velké zrcadlo, obyčejné nebo třídílné?“
Sebastian se pousmál jen koutky očí: Tak vida, kam se ubírá ten nový život. A jak jinak, vždyť přece vyrostl!
Bystrému Antoniovi neušla veselá jskřička v starcových očích.
„Jen si nemyslete,“ ujišťoval ho honem, „že si přivedu do domu ženu. Ne, prostě jsem se rozhodl pronajmout několik místností v poschodí. K čemu potřebuji sám tolik místa? Nastěhuje se tam jeden gentleman se svou neteří. Pronajímám byt i se zařízením… “
„Copak to došlo už tak daleko?“ staral se Sebastian.
„Jak daleko, kamaráde?“
„No tak, že vás soudy a advokáti pořádně oškubali, když už musíte pronajímat pokoje. Já taky čtu noviny, nemyslete si…“
„Ne, Sebastiane, nejsme na tom ještě tak špatně. Ale náš nájemník se stane mým sekretářem. Mým osobním sekretářem… Zařídím si vlastní podnik… A tak potřebuji, aby mi byl stále po ruce. No a on má neteř…“
„Chápu!“ řekl významně Sebastian. Ale v duchu dodaclass="underline" Ať je to jak chce, když je v tom neteř, není to jen tak. A s upřímností staré chůvy se zeptaclass="underline" „A co je to zač, ta neteř? Je mladá?“
„Ano.“
„A bude jí příjemné, i když se strýčkem, bydlet v bytě svobodného mládence?“
I on o tom mluví! Už druhý a jistě ne poslední! proklínal v duchu Presto pokrytecké společenské mravy. Přítomnost Ellen v jeho domě může vyvolat pomluvy. Ale on se nevzdá, a Ellen není z děvčat, které přikládají něčemu takovému význam.
„Máte pravdu, Sebastiane. Ale i na to jsem myslel. Musíme pro ni najít společnici. Nějakou starší dámu z lepší společnosti. A pak bude všechno v pořádku.“
Sebastian přikývl a dal se do sepisování nábytku a nejnutnějších potřeb pro nové nájemníky.
Nový Sancho Panza