Obraťte se! Ještě jednou! Projděte se! Posadte se!
Vstaňte! Udivené gesto… projev hrůzy… nenadálé radosti…“
Presto stál uprostřed velké místnosti, obrácené na sever. Jedna stěna a část střechy byly zaskleny. Ostatní stěny byly potaženy černým sametem. Na parketové podlaze byl vyznačen černý čtverec — ohnisko kamery. Byl to Toniův domácí ateliér. Pár metrů od Tonia stál Hofman a skláněl se k hledáčku kamery. Kolik zdařilých Prestových póz a gest tu Hofman zachytil, když den co den pozoroval jediného trpaslíka! Ted studoval nového Antonia.
„Pro dnešek to stačí. Ještě si musíme o mnoha věcech pohovořit, Hofmane!“ pravil Presto, vystoupil z „magického“ čtverce a zamířil ke skleněné stěně, u níž stál stůl a dvě křesla. Na stole ležely desky s listinami, krabička s doutníky, cigarety, elektrický zapalovač, popelník.
Tonio si zapálil cigaretu.
„Tak jak to vypadá?“ zeptal se trochu rozčileně Hofmana.
Hofman pomalu seřízl doutník kapesním nožíkem, zapálil si, vypustil kotouček kouře a nakonec odpověděl s pohledem upřeným kamsi stranou:
„Ještě nevidím vaši novou tvář, Presto. Mnoho jste získal, ale mnoho jste také ztratil. Vaše pohyby jsou pomalejší, plavnější. To je dobrá vlastnost. Vzpomínáte, kolik práce jste mi přidělával svými rychlými zbrklými pohyby? Udělal jsem pro vás výjimku předně proto, že jste nemohl jinak, a pak proto, že i v tom byla jedna z charakteristických zvláštností vaší umělecké tváře. A přesto jsem musel někdy natáčet zpomaleně a nutit vaše partnery, aby se pohybovali rychleji, a jedině tak bylo dosaženo jakés takés rovnováhy. Byla to pekelná práce. Ted tyto obtíže nebudou. Ale co je tu nového? Zatím to nějak nemohu poznat… A upřímně řečeno, kdybyste přišel do ateliéru jako docela neznámý mladík, který to chce zkusit u filmu, nejsem si jist, zda by se o vás ředitel, kameraman nebo režisér zajímal… “
Presto odhodil cigaretu, jako by ho pálila v ústech, zapálil si doutník.
„Odpusťte, že mluvím tak přímo,“ zrozpačitěl Hofman.
„Přímost je nejlepší. Nebudu tajit, že mě vaše slova trochu mrzí, ale nepřekvapují mě. Čekal jsem to. Jinak to ani nemohlo dopadnout. Ale já si věřím. Má nová tvář! K tomu, abyste ji viděl, nestačí, že se před vámi párkrát otočím… Znáte mou tvůrčí metodu. Musím se vžít do úlohy, vtělit se do hrdiny, žít jeho životem a všemi jeho city, pak se potřebná gesta, mimika i pózy samy dostaví a odhalí mou tvář. Počkejte trochu. Pracuji již na scénáři. Až se před vámi ukáži v úloze nového hrdiny, pak také uvidíte mou tvář.“
„Na jakém scénáři?“ zajímal se Hofman.
Presto se zaškaredil a Hofman rozesmál.
„Vidím, že ve vás zůstalo hodně ze starého Presta!“ řekl vesele. „Nový scénář byl vždy tajemstvím pro celý svět, dokud jste neudělal poslední tečku. A jaký jste byl po celou dobu své práce zlostný! Jako posedlý. Nedalo se s vámi ani pořádně promluvit. Buď jste byl podrážděný, nebo jste na člověka nechápavě civěl. Nespal jste, neměl jste chuť k jídlu, zrovna jako těžce nemocný. A najednou nastal den, kdy jste mezi lidi přišel s veselým úsměvem a byl jste zase najednou dobrý a snášenlivý. A celé studio od hvězd až po tesaře vědělo, že je nový scénář na světě!“
Presto se zasmáclass="underline"
„Máte pravdu. V tom jsem se asi nezměnil.“
„Když už mi nechcete vyprávět obsah nového scénáře, neseznámíte mě aspoň v obrysech se svými plány? Vždyť, pokud se nemýlím, má být nová tvář i základem nového směru ve vaší tvorbě… “
„Jinak to ani není možné,“ souhlasil Presto a natáhl ruku po deskách na stole. „O tom jsem právě s vámi chtěl mluvit.“
Tonio se chvíli přehraboval v deskách a vytáhl popsaný list.
„Jak se vám líbí tahle ukázka z Walta Whitmana: Přiznejme si, že pro vnímavé oko jsou všechna tato města, překypující ubohými groteskami, mrzáky, nesmyslně se pitvořícími šašky a zrůdami jen jakousi neradostnou Saharou. V obchodech, na ulicích, v kostelích, v hospodách, na úřadech, všude lehkomyslnost, přízemnost, lstivost a lež; všude hejskovské, neduživé, nafoukané, předčasně dozrálé mládí, všude přehnaná smyslnost, nezdravá těla, mužská i ženská, přibarvované, zmalované špinavé tváře, umělé vlasy, zkažená krev; mateřství je uměle přerušováno nebo už bylo znemožněno, vulgární pojetí krásy, podlé mravy, nebo lépe řečeno naprostý nedostatek jakýchkoliv mravů, jaký nenajdeme snad už nikde na světě… Tak psal Walt Whitman o Americké demokracii své doby. Jistě souhlasíte, že dnes to nevypadá lépe, spíš ještě hůř,“ uzavřel Presto.
Hofman pozorně naslouchal, z počátku s údivem, potom se stále vzrůstajícím neklidem a nakonec s pobouřením.
„Vy se chcete dát touto cestou zkázy?“ zhrozil se.
„Proč cestou zkázy?“
„Cestou obžaloby sociální nespravedlnosti? Politickou cestou? Chcete vyzvat na souboj národní hrdost? Rozdupají vás! Postaví se proti vám všichni, kdo mají peníze a moc. Ale i diváci se od vás odvrátí: diváci také nebývají rádi v postavení operovaného pacienta pod nožem neúprosného chirurga.“
„Nerozčilujte se, Hofmane! Vyslechněte mě.“
Ale Hofman pokračoval hlasem kazatele, který usvědčuje velkého hříšníka:
„Vzpomeňte si na osud filmů režiséra Erika von Stroheima. Nechtěl dělat idylické filmy. A co se stalo? Jeho filmy byly přijímány přes všechny jejich umělecké hodnoty chladně.“
„Filmy se musí udělat tak, aby je diváci přijímali s nadšením,“ odporoval mu Presto. „Nemyslete si, že chci natáčet huráagitační filmy, ukazovat jen půdy a sklepy, hrůzy exploatace a nezaměstnanosti. Chci vytvořit takové filmy, aby se divák nesmál o nic míň, dokonce snad víc, než dříve. Chci také ukazovat duševní krásu a velikost, ale tam, kde tyto vlastnosti dřív nikdo neviděl. Moc věcí nám ušlo, Hofmane. Nemáte ani tušení, kolik může být graciéznosti a krásy v prostých pohybech děvčete při práci, v pohybech děvčete, které uklízí místnost nebo věší prádlo… Filmovali jsme příliš mnoho paláců a aristokratů… Nemějte strach! Z mých nových filmů nezmizí smích. Bude v nich smích, ale budou v nich i slzy. Vždyť diváci si rádi popláčí. Sám to dobře víte. Divák bude opouštět kino jako očarovaný. Ale za den za dva se zamyslí. A docela nepozorovaně dojde k závěru, že náš svět, naše proslavená demokracie není tak docela dobrá, že je třeba hledat nějaké východisko a nejen čekat na návrat zlatého věku prosperity, který nenávratně skončil. A to je můj cíl!“
„Mluvím tak otevřeně jenom před vámi, Hofmane,“ pokračoval Presto po krátké pauze. „Ale divák a celá naše tak zvaná společnost podle všeho tak brzy nepřijde na asociální podfuk mých nových filmů.“
„Ale přijde! A rychleji, než si myslíte!“ nesouhlasil Hofman. „Mister Peatch bude první, kdo vaše scénáře zamítne. A když ne on, pak jistě censura newyorské banky, na které je sám závislý, a při nejlepším okleští, rozmělní, vyspraví váš scénář… nebo nejspíš mu dá jiný náboj.“
„O nic takového se nikoho neprosím.“
„Nechápu vás.“
„A přitom snad není tak těžké mě pochopit. Organisuji vlastní filmovou společnost.“
Hofman se zvrátil na opěradlo a vykřikclass="underline"
„Čím dál tím lepší! Vždyť to je hotové šílenství! Vím, že máte nějaký kapitál. Ale vaše prostředky, to je zrnko proti hoře. Proti vám se napřou všechny síly bankovního kapitálu, jeho lehká jízda tisk, půjčovny filmů, majitelé kin. Peatch má několikamiliónový obrat týdně a jeho podnik ještě není nejbohatší v Hollywoodu. Ženete se zkrátka do jisté záhuby, Presto, a mně je vás velmi líto. Myslím, že malý Presto byl mnohem praktičnější.“