„Celý kolektiv ví o těžkostech, do kterých se dostalo naše studio. Dělníci, úředníci i herci jsou tím znepokojeni. Mister Presto bohužel neuznal za vhodné sejít se s námi a společně tuto situaci posoudit. Chtěli bychom si ho tedy poslechnout dnes.“
Presto musel uznat oprávněnost této výtky. Zvykl si na samostatnou práci a jednal spíš jako ředitel firmy než jako hlava kolektivní organizace. Byl přesvědčen, že stačí, když společníci dostávají své dividenty, a tím je všechno vyřízeno. Uznal otevřeně svou chybu a vysvětloval ji svou nezkušeností.
Potom oznámil delegovaný statista, že všichni pracovníci společnosti přijali na své schůzi tuto rezoluci: do ukončení práce na filmu bude všem vyplácen jen poloviční a v případě potřeby i menší plat.
To znamenalo pro Presta velkou pomoc a začal všem děkovat, ale z řad shromážděných se ozývaly výkřiky: „Není zač… Jde o společnou věc! Společné zájmy! Polovina platu je lepší než nezaměstnanost!“
Zase j sem se dopustil chyby! hněval se sám na sebe Presto.
Potom byla uspořádána krátká schůze, na níž byl ustaven výbor, který měl řídit práci podniku. Jeho členové zvolili za svého předsedu Presta.
Podnik se rozjel po nových kolejích, změnil svůj charakter.
Hofman se mračil a držel se stranou. Navrhovali ho do revisní komise, ale on odmítl.
Po schůzi se všichni pustili do práce s takovou vervou, jako by šli do útoku.
Když uvedli ateliér do původního pořádku, odvedl Hofman Presta kousek stranou a řekl mu se starostlivou tváří:
„Chtěl bych vám oznámit novou vážnou nepříjemnost, která se týká vás a…“
„Míníte tím novou kampaň, kterou rozpoutaly včerejší večerníky?“
„Míním tím články z dnešního rána. Jsou ještě nestydatější…“
„Ano, zapomněl jsem svým spolupracovníkům oznámit ještě jednu novinku!“ zvolal Antonio, jako by zapomněl na všechny novináře a přistoupil k Ellen.
Hofman tím byl zmaten. Připadalo mu podivné, že Presto přikládá tak málo důležitosti nové kampani, a místo aby se s ním o této otázce poradil, běží oznámit nějakou novinku.
Ale Presto přistoupil k Ellen, vzal ji za ruku a hlasitě požádal o klid:
„Haló! Přerušte prosím na chvíli práci!“
Nastalo napjaté ticho.
„Zapomněl jsem vám drazí přátelé, sdělit radostnou zprávu. Miss Ellen Keyová mi prokázala tu čest, že souhlasí stát se mou ženou.“
Ellen upadla do rozpaků a napadlo jí:
Ale proč tak veřejně rozhlašuje naše rozhodnutí? Jako by s tím chtěl honem honem seznámit celý svět!
Ozvalo se blahopřání a přátelský potlesk. Všichni se hrnuli k snoubencům, aby jim gratulovali. Presta bolela od stisků ruka jako presidenta o tradičních přijímacích dnech v Bílém domě. Herečky, jejichž pozornost už hodnou chvíli přitahovaly Elleniny pomerančové květy, ji obklopily. Všímavé Ellen však neušlo, že některé herečky na ni pohlížejí trochu soucitně, jiným že se tají v očích výsměch a v úsměvech urážlivá dvoj smyslnost.
Proč se na mě tak dívají? uvažovala v rozpacích a s nejasnými obavami. Možná, že to je jen špatně skrývaná závist, uklidňovala se.
Dekorace byly postaveny na své místo, natáčení začalo. Výkony herců nebyly ještě nikdy tak vynikající jako dnes. Presto a Ellen překonávali sami sebe.
Hofman točil klikou s nezvyklým vzrušením. Bude-li film až do konce pokračovat na takové umělecké výši, bude to perla světové kinematografie a on jistě také dostane svůj díl slávy. A vítěze nikdo nesoudí.
„A hotovo!“ vykřikl Presto, když přestala kamera vrčet. „Udělali jsme dnes myslím hezký kus práce. Ani jeden záběr jsme nenatáčeli dvakrát.“
Nečekaná rána
Po návratu ze studia šla Ellen do svého pokoje. Byla unavena prací a zážitky dnešního dne. Chtěla si všechno promyslet. Opatrně vložila pomerančové květy do vázičky, políbila jejich bílé kalíšky a usedla do hlubokého křesla.
Není život opravdu podivuhodný? Docela jako poutavý film „s nečekanými dějovými zvraty“, jak říká Antonio. Klidné přírodní snímky Smaragdového jezera. Klid, narušovaný jenom vzdáleným hukotem gejzírů, jejichž stále se opakující jednotvárný rytmus odměřuje tok dní, týdnů a měsíců, podobajících se jeden druhému…
A náhle jako by začal šílený mechanik bláznivě otáčet kličkou promítacího přístroje.
Cesta, stanice a města se míhají, nové dojmy, noví lidé… Prestova vila… A najednou je ona, prostá Ellen Keyová, filmovou herečkou a Antonio Presto jejím ženichem.
Má radost, ale je z toho trochu nesvá. Jak divně se na ni herečky ve studiu dívaly! Copak jsou všechny tak závistivé? Ale ať jsou! Ellen je na sebe hrdá. Zvítězila nad všemi naparáděnými slečinkami. Jenom je jí líto, že Tonio musí snášet tolik nepříjemností a roztrpčení. Proč jen jsou lidé tak zlí? Co jim Tonio udělal?
Ale to všechno přejde. Všechno bude zase dobré. Bude s Toniem šťastna. Budou mít děti. Bez dětí je život prázdný. Když budou mít chlapce, dá mu jméno Tonio. A bude-li to děvčátko…
Ellen otáčí hlavu, jako by hledala odpověď, vidí vedle křesla stolek a na něm několik dopisů.
Byla překvapena. Doposud nikdy nedostávala psaní a teď hned několik najednou. Gratulace? Ale ty tu přece nemohou být tak brzy…
Roztrhla první obálku. Byl v ní na několikrát složený výstřižek z novin. Ellen se dala do čtení a náhle pocítila, že nemůže dýchat.
Článek se týkal Presta a jí.
„Kdysi světoznámý filmový herec,“ stálo tam, „který dosáhl své kariéry ani ne tak díky pochybnému talentu jako své výjimečné zrůdnosti, nevynikal nikdy přílišnou mravností. Náš list má ověřené informace o špinavých orgiích, které tento odporný mrzák pořádal ve své vile. Jeho morální zrůdnost převyšovala již tehdy nezměrnou zrůdnost fysickou…“
Dále se hovořilo o nejasné historii s miss Lux, na jejíž milióny měl tento obratný přivandrovalec bez ctí a svědomí políčeno.
„Jenom bezměrná dobrota miss Lux ho zachránila před doživotním žalářem,“ psalo se dál, „a možná i před elektrickým křeslem, které si už dávno tato nemorální osoba, tento král neřesti zaslouží.
Jeho zločiny se už nemohly vejít do trpasličího zrůdného těla. Podezřelí vědci, kteří používají protizákonných léčebných metod, změnili malou zrůdu ve velkého ničemu. Přímo úměrně vzrostly i jeho zločinné kousky. Novému Prestovi už nestačí tajné zločiny. Tento do morku kostí zkažený člověk, hází otevřeně rukavici společenskému mínění a vysmívá se našim dobrým americkým mravům. Dupe je v prach, uráží naše nejsvětější city, hanobí celou zem.
Našel kdesi jakési děvče, jehož jméno není třeba tajit — jmenuje se Ellen Keyová, zřejmě stejně nemravné jako je on, nejde-li ovšem o naprostou husičku, která v morálce nerozezná černé od bílého. Nemanželská dcera hlídače Yellowstonského parku zřejmě dostala zálusk na bájné milióny Antonia Presta. Fotografie, které otiskujeme — Ellen Keyová se smetákem v ruce u otevřeného okna a u téhož domu Presto — vyvracejí jakoukoliv pochybnost o pravdivosti této historie. A tu tedy Presto zcela otevřeně ubytuje ve své vile. Presto…“
Dál už Ellen nemohla číst. Její reakce byla bouřlivější a rozhodnější než Toniova. Vstala a za okamžik se jako vichřice přihnala bez ohlášení do Prestovy pracovny.