„Kam jste se propadl?“ pokračoval Hofman, vypouštěje z úst kotouče dýmu.
„Jedu rovnou od Heddy Lux. Nejspíš jsem ji zabil smíchem.“
„To je vaše specialita,“ prohlásil Hofman, aniž bral Prestova slova vážně.
„Ovšem… Tohle prokletí je trest za hříchy otců. “
„Proč prokletí, Tonio? Je to nádherný dar. Smích je nejtvrdší valuta. Tak je tomu odjakživa.“
„Ovšem, ale čím je ten smích vzbuzován? Smích se dá vyvolávat vtipnými myšlenkami, veselým vyprávěním. Ale mně se všichni smějí pro mou ohavnost.“
„Leonardo da Vinci řekl, že veliká ohavnost se vyskytuje stejně zřídka jako veliká krása. A usilovně vyhledával všude lidi, kteří se lišili od ostatních výjimečnou ohavností, a zachycoval je ve svém skicáři. Ale vy… vy ve skutečnosti nejste ani tak moc ohavný. Nesmírně komicky nepůsobí ani tak váš zevnějšek jako protiklad vašich velikých vnitřních prožitků s vaší ubohou tělesnou schránkou a těmi vašimi gesty papírového panáka. Máte nádherné výdělky, ohromné úspěchy.“
„Právě, právě, to je ono. Veliké prožitky! Ach, Hofmane, v tom je kořen celého mého neštěstí. Ano, jsem nadmíru citlivý a přitom mám tělo kreténa. Jsem hluboce nešťastný člověk, Hofmane. Peníze, sláva… to je všechno pěkné, když je člověk získá. A láska… Dostávám den co den stovky dopisů od,ctitelek' ze všech koutů světa. Ale cožpak mi píší z lásky? Táhne je moje bohatství, má sláva. Jsou to bud sentimentální staré panny, nebo prodejné dušičky, které touží po bohatství a chtějí se blýsknout v roli ženy tak známého člověka, jako jsem já. A Hedda Lux… Dneska jsem jí udělal třináctou nabídku k sňatku. Odmítla mě. Ale teď už to stačí. Ať zůstane při nešťastné třináctce. Jenže moje největší neštěstí je v tom, že jsem svou povahou rozený tragéd, a musím hrát šaška. Vždyť víte, Hofmane, že do svých tragických rolí vkládám celé své srdce, a dav se chechtá.“
Presto přistoupil k zrcadlu a zahrozil vlastnímu obrazu pěstí.
„Ty prokletá tlamo!“
„Vy jste velkolepý, Tonio!“ vykřikl s úsměškem Hofman. „V tomhle gestu je něco nového. Dovolte, skočím si pro kameru.“
Presto se otočil a pohlédl vyčítavě na Hofmana:
„I ty, Brute! Poslyšte, Hofmane, počkejte, nechoďte nikam. Buďte aspoň jedinkrát jenom mým přítelem a ne filmařem… Řekněte mi, proč je na světě taková nespravedlnost? Jméno i příjmení si může člověk změnit, může změnit šaty i místo pobytu, ale svou tvář ne! Nosí ji s sebou jako své prokletí.“
„Vina rodičů,“ odpověděl Hofman. „Až se budete rodit po druhé, vyžádejte si předem svou fotografii, a když se nebude podobat zrovna cherubínovi, prostě se nenaroďte.“
„Nechte vtipů, Hofmane. Pro mne je to příliš vážná věc. Já jsem se z ubohého mrzáka, z otrhance stal milionářem. Ale za všechny své peníze si nemohu koupit ani těch pět milimetrů, které by stačily, aby třeba jen můj nos vypadal trochu obstojně.“
„Pročpak byste nemohl? Jeďte do Paříže a nechte se operovat. Vstříknou vám parafin pod kůži a udělají z vašeho pršáku báječnou hrušku k nakousnutí. Anebo to jde ještě lépe, teď se dají nosy měnit chirurgicky. Přestaví vám kosti, vymění kůži. V Paříži prý je takových podniků habaděj. Mají to prý dokonce napsáno na vývěsních štítech:,Správkárna nosů. Římské a řecké s padesátiprocentní přirážkou'.“
Tonio pokýval hlavou.
„Ne, to není to pravé… Znám jedno děvče. V dětství prodělala nějakou těžkou chorobu, myslím záškrt, a měla od té doby propadlý nos. Před nedávnem byla na operaci. A po pravdě řečeno jí operace moc nepomohla. Nos zůstal skoro stejně ošklivý jako předtím. A ke všemu má ted na nose ještě bílou skvrnu.“
„Třeba ji operoval mizerný chirurg. Počkejte… to je ale dobré… Tuhle jsem četl v novinách, že tuším v Sacramentě žije nějaký doktor Zorn, který dělá hotové zázraky. Působí prý na nějaké žlázy — s vnitřní sekrecí nebo segregací — co já vím, a ještě na nějakou žlázu v mozku a člověku se mění nejen obličej, ale celé tělo; roste, okončetiny se prodlužují. Ostatně, může to být docela dobře novinářská kachna.“
„V kterých novinách jste to četl?“ ptal se vzrušeně Presto.
„Ani si nevzpomínám. Ale v Sacramentě vám v redakci všech novin dají jistě jeho adresu.“
„Hofmane, já jedu. Okamžitě jedu. Sebastiane! Sebastiane!“
Vstoupil starý Prestův sluha.
„Sebastiane, řekni šoférovi, ať připraví vůz.“
„Šofér spí, včera jste ho docela uhonil,“ zabručel Sebastian.
„Máš pravdu, ať spí. Zavolej taxi a slož mi prádlo a šaty do kufru. Odjíždím.“
„Neblázněte, zítra se natáčí,“ řekl s obavami Hofman.
„Ať to odloží. Řekněte, že jsem onemocněl.“
„Mějte rozum, Tonio. Jestliže ten doktor opravdu změní váš zevnějšek, nebudete už schopen roli pěvce ve filmu Láska a smrt dokončit. A k tomu jste smluvně zavázán.“
„Ať jde smlouva k čertu!“
„Budete muset platit penále!“
„Penále může jít taky k čertu! Hofmane, řekněte, mohu se na vás spolehnout jako na přítele?“
Hofman přikývl.
„Víte,“ řekl po krátkém zamyšlení Presto, „nemám tušení, jak dlouho si mě tam doktor nechá. Když se to nepodaří v Sacramentě, pojedu do Paříže. Pro jistotu říkám času víc, než bude patrně zapotřebí. Budu na cestách čtyři měsíce. Už dávno jste toužil zajet si na Sandwichské ostrovy. Tak jeďte. Odpočiňte si, provětrejte se a přivezte nějaký skvělý přírodní snímek. Vy přece bez kamery neuděláte ani krok. Mou vilu Sebastian výborně ohlídá sám. Na toho se mohu plně spolehnout. Sebastiane! Připravil jsi zavazadla?“
„Říkám vám naposled, vzpamatujte se,“ přemlouval ho rozčileně Hofman. „Vždyť váš nos je váš kapitál.“
„Tak Sebastiane, kde vězíš? Zavolal jsi taxi?“
Kouzelník Zorn
Noviny nelhaly, doktor Zorn skutečně existoval. První hotelový sluha, na kterého se Presto v Sacramentě obrátil, mu dal jeho adresu.
„Doktor Zorn! Kdopak by neznal doktora Zorna! To je učiněný kouzelník,“ odpověděl.
Ale Presto nebyl ještě docela přesvědčen: Lokaj může být podplacen, jeho slova mohou být docela obyčejná reklama. Ale jeho zájem o Zorna byl stále větší. Tonio posnídal a žádal o účet, aniž si po cestě jak se patří odpočinul. Pokoj musel zaplatit za celý den, třebaže v hotelu jenom posnídal.
Za několik minut už uháněl v autě úrodnou prérií Sacramentského údolí. Šofér řídil auto s jistotou. Bylo vidět, že už nejednou vezl pacienty k doktoru Zornovi.
Auto zahnulo z široké autostrády doprava na užší, ale stejně pěknou asfaltovanou silnici. Kapky strojního oleje a spousty pneumatik vyleštily silnici do kovového lesku, že jiskřila v slunečních paprscích jako temná řeka. Charakter krajiny se změnil. Silnice uhýbala od řeky Sacramento. Po stranách se objevily malé kopečky s lesíky, zřejmě uměle vysazenými v této téměř nezalesněné krajině. Rostly tu stále zelené duby, sapany, Lambertovy borovice, cypřiše, olivy. Okraje lemovaly kaktusy, vřes, pryšec. Tu a tam míjelo auto pomerančovníkové plantáže. V horkém vzduchu se chvěla vůně chvojí a polního kvítí.
Když šofér zastavil u benzinové stanice, aby nabral benzin a svlažil si vyschlé hrdlo ledovou pomerančovou šťávou v malé hospůdce, Presto vystoupil. Měl také žízeň. V hostinci ho jako všude, kam přišel, okamžitě poznali. Nastal rozruch. Usměvavý hostinský stál ve dveřích, ukláněl se Toniovi jako starému známému. Z oken vyhlížely ženské a dětské tváře s takovým výrazem, jako by se dívaly na plátno a očekávaly nový směšný trik slavného herce. Tonio se zamračil. Dnes ho zájem lidí dráždil více než kdy jindy.