To je zločin! Presto nemá právo dělat něco takového! Patří všem! Úřednice, která Presta přijímala, byla jednou z jeho bezpočetných ctitelek, a dostala hysterický záchvat, jako by byla vlastníma rukama podepsala rozsudek smrti. Mladý účetní pronesl celý proslov. Navrhoval rozeslat do redakcí největších novin telegramy o šíleném Prestově záměru, zburcovat celou americkou veřejnost, zabránit hroznému neštěstí, dokud je čas. Mnozí úředníci jeho návrh podporovali.
Vypadalo to na vzpouru. Jenom starý kontoarista poněkud ochladil rozpálené hlavy. Připomněl ostatním služební povinnosti.
„Nemáme nejmenší právo vynášet, co se děje v podniku, v němž jsme zaměstnáni,“ řekl. „Mohlo by to doktoru Zornovi způsobit morální i materiální škody. A Zorn bude naprosto v právu, jestliže nedisciplinované zaměstnance propustí a dokonce na ně podá žalobu a bude žádat náhradu. Vždyť pro Zorna je to riziko, že ztratí velikou odměnu. Kromě toho je Presto zrovna takový pacient, jako kdokoli jiný, kdo se na Zorna obrátil. Má právo se léčit a nikdo mu v tom nemůže překážet.“
Jeho krátká a klidná řeč zapůsobila. Obzvlášť silný účinek měla hrozba ztrátou místa. Není doba vhodná k riskování služebním postavením. Všechny lekala nezaměstnanost. A tak spory utichly, vášně ochladly. Všichni si uvědomili svou podřízenost, závislost na Zornovi a sklesle se dali do práce.
Jenom mladá úřednice stále ještě nervózně, trhaně oddychovala a šeptala s hlavou skloněnou nad listinami:
„Ne, ne. To se nesmí stát…“
V novém příbytku
Na prahu bílé vily obložené růžovým mramorem přivítala Presta sestra. Měla bílý plášť, na kaštanových vlasech jí seděl důmyslný čepeček. Její červenolící, usměvavá mladá tvář byla ztělesněním zdraví. Zorn vybíral personál, obzvlášť ženský, velice pečlivě. Nehezcí, nevrlí nebo nervózní lidé nesměli být do jeho služeb přijímáni. Zornovy pacienty musí obklopovat jenom příjemné mladé tváře. Působí to dobře na náladu nemocných. Ovšem, že takové tváře jenom zdůrazňovaly ošklivost a různé nenormality nemocných. Ale tím ochotněji se budou tito mrzáci u Zorna léčit! Tak bylo na všem vidět Zornův promyšlený systém, v němž se úzce prolínaly zájmy lékařské a obchodní.
Sestra přívětivě pokývla hlavou jako na starého známého — Presto také byl pro každého starým známým — a pravila: „Dnes si můžete odpočinout, mistře. Doktor Zorn vás přijme zítra ráno. Dovolte, abych vás seznámila s domem a zdejšími zvyklostmi… Oj, mistře, teď máte zrovna takový výraz jako ve filmu “Na rozcestí!“ A zasmála se. Zasmála se velmi hezky, mladě, upřímně, srdečně. A tento smích nebyl Prestovi nepříjemný. Dokonce se sám usmál, což se mu stávalo málokdy, a přitom, i když je to divné, vypadal méně směšně než obvykle. Povzdychl si a odpověděclass="underline"
„Ano, opravdu jako na rozcestí… Vaše jméno, missis? Luisa Calgownová? Dobře. Proveďte mě mým novým obydlím.“
Jednopatrová vila s balkóny, verandami a několika koupelnami byla přepychově zařízena. Ale přísnému Toniovu vkusu se leccos na tomto přepychu nelíbilo. Bylo tu příliš mnoho koberců, gobelínů, bronzu, sošek a obrazů, příliš pestrých okras a různých stylů.
Všechno přesně podle vkusu peněžních žoků, které nemají ani ponětí o umění, pomyslel si Presto a s uspokojením si vzpomněl na svou vilu, kterou zařizoval s takovou pečlivostí. Tady stála piana a drahé rozhlasové přijímače, telefony i telegrafní přístroje, byla tu knihovna, kulečník. Služebnictvo bydlelo ve zvláštní budově. Jeho povinností bylo přicházet a mizet jako pohádkoví džinové na mávnutí kouzelné hůlky a neobtěžovat, není-li jeho služeb třeba.
„Jak se vám líbí dům?“ ptala se sestra.
„Výborně! Báječně!“ odpovídal roztržitě Presto. Toužil už být co nejrychleji o samotě. Čím více se rozhodný moment „převtělení“ blížil, tím více byl rozčilen. Dokonce se sám podivoval tomuto rozčilení, protože si dosti dobře neuměl vysvětlit jeho příčinu. Vždyť už se pevně rozhodl. Vždyť se neděje nic strašného. Je to totéž jako vyměnit starý obnošený oblek za nový… Ale z podvědomí se ozýval jakýsi znepokojivý hlas: Ještě je čas všechno si rozmyslet.
Když byl konečně sám, vyšel na velikou verandu v prvním patře, na níž kvetla spousta květů. Usedl do proutěného křesla, takže ho zakrýval keř rozkvetlého oleandru, ale přitom sám mohl velmi dobře pozorovat vypískovanou cestu za zahradní mříží kolem vily.
Byl večer. Slunce zapadalo za neviditelný oceán. V nehybném vzduchu voněly květy. Presto si zapálil doutník a ponořil se do myšlenek.
Ale provoz na cestičce upoutal jeho pozornost.
Teď na příklad vezl ošetřovatel na speciálním vozíčku o třech kolech, širokém jako několikamístné sedadlo velkého automobilu, jakousi neforemnou světle fialovou masu, v níž se jen stěží daly poznat rozplizlé obrysy lidského těla. Hmota se třásla jako huspenina nebo těsto chystající se překynout přes okraje díže. Byla to žena se světle fialovým obličejem, měla na sobě světle fialové šaty…
Za chvíli přešel neobvyklý pár — hubený muž jako tyčka, vysoký hodně přes dva metry, a trpaslice. Muž pomalu jako čáp posunoval své chůdovité nohy, trpaslice se kulila jako klubíčko. Velmi živě spolu hovořili. Dlouhán komicky skláněl hlavu a dokonce se po pás ohýbal, aby viděl své společnici do obličeje. Kdo ví, možná, že čaroděj Zorn vyrovná jejich růst, udělá z nich hezké lidi a tak spojí opět jeden pár milujících srdcí?
Na cestu vyjel ještě jeden vozík s tlustým mužem se sloníma nohama.
To je ale zvěřinec! napadlo bezděčně Prestovi, aniž pomyslel také sám na sebe. Příroda se při své práci dopouští také zmetků a je těch zmetků dost. Zde byli jen ti, kdo mohli zaplatit Zornovi desítky a stovky tisíc za léčení. Ale kolik ubožáků se nemůže do konce života zbavit svého zmrzačení! Presto patří k těm vyvoleným, kteří se mohou změnit v normální lidi. Byla by to jistě hloupost nevyužít své možnosti.
Prestovo rozhodnutí podrobit se „převtělení“ zpevnělo.
Na stolku tiše a melodicky zazvonil telefon. Současně zazvonily aparáty ve všech místnostech. Ať se nachází obyvatel vily kdekoli, všude slyší zvonění telefonu a stačí jen natáhnout ruku pro sluchátko. Tak přijde pacient co nejméně do styku se služebnictvem, které by ho mohlo zbytečně znepokojovat.
„Haló!“ řekl Tonio, přikládaje sluchátko k uchu.
„Odpusťte, mistře Presto,“ ozval se mužský hlas. „Tady vrátný. Chce s vámi mluvit jedna slečna.“
Presto se zamračil. Nějaká zbožňující psychopatka se dověděla o jeho příjezdu. Copak ani tady nebude mít od nich pokoj? A Presto už chtěl odpovědět, že je po cestě unaven, a že nemůže návštěvu přijmout, když se ozval v telefonu ženský hlas:
„Mistře Presto, moc, opravdu moc prosím, abyste mě přijal. Přicházím z vážných důvodů. Zdržím vás opravdu jen několik minut.“
Hlas byl tak prosebný a hlavně polekaný, že Presto zaváhal. Možná, že je to nějaká pacientka, která ho chce varovat před nebezpečnou léčbou? Vždyť Zorn nemusí mít vždy jen úspěchy? Presta zaujal také hlas oné ženy, zdálo se mu, že ho nedávno někde slyšel. Sestra? Ne, někdo jiný. A tak odpověděclass="underline"