„Dobrá. Sluha vás zavede. Řekněte, že jsem na vrchní západní verandě.“
Byl zhýčkaný a nepovažoval za nutné jít návštěvnici naproti.
Neměňte svou tvář
Na verandu vstoupila mladá dívka v modrých hedvábných šatech. Zastavila se ve dveřích, mlčky pokývla hlavou, změřila pohledem vzdálenost od dveří k Prestovi a s očima sklopenýma k němu přistoupila. Měla bledou, vzrušenou tvář.
Ovšem, zbožňující psychopatka, dospěl k závěru Tonio a suše jí nabídl místo v křesle.
Dívka se posadila, aniž zvedla oči. Presto pochopil, proč se na něho nechce podívat: smích by jí vadil v rozmluvě.
Přitiskla prsty ke spánkům a mlčela, jako by sbírala síly. Presto stále čekal, vypouštěje kotoučky kouře.
„Mistře!“ pronesla konečně rozrušeným chvějícím se hlasem. „Už jsme se spolu jednou viděli… zapisovala jsem v kanceláři váš příchod.“
„Přejete si?“
„Dopouštím se služebního přestupku, když k vám přicházím a možná, že budu za to propuštěna… “
„V takovém případě jednáte velice nerozvážně,“ mínil chladně Presto. Nepřiměl se ani ze zdvořilosti k tomu, aby ji povzbudil, pomohl jí; obával se, že by mohla popustit uzdu bouřlivým citům, které jí podle všeho zmítaly, že by tím vyvolal vášnivé výlevy lásky, nadšení a oddanosti. Takových scén měl už dávno po krk. „Jak se jmenujete?“
„V dané situaci na mém jméně naprosto nezáleží,“ odpověděla a prvně na něho pohlédla.
Když si všimla Prestovy rozmrzelé grimasy, celá zrudla, stočila oči na ostrou špičku svého střevíčku a rozčileně zvolala:
„Nemyslete si, že jsem psychopat, že jsem za vámi přišla, abych vám tu vylévala své srdce. Věc je mnohem vážnější.“ A znovu přitiskla konečky prstů ke spánkům s takovou silou, že se jí dlouhé rudě nalakované nehty zaryly do kůže. A náhle začala mluvit rychle, vášnivě, jako v horečce: „Tonio! Presto! Neopouštějte nás! Neměňte svou tvář! Nepřipravte nás o ty šťastné chvíle, které nám dáváte. Pochopte, život je tak těžký a jenom vy jste světýlkem v té tmě, jenom vy nám dáváte aspoň na chvilku zapomenout na starosti, v kterých se topíme, dáváte nám odpočinek a tím i nové síly, stavíte nás na nohy, vléváte naději do srdcí lidí, kteří ztratili víru v lepší budoucnost… Pro boháče jste jen šaškem, který zahání nudu jejich nicnedělání. Ale vždyť se na vás dívají v kinech milióny drobných pracovníků jako jsem já… Co s nimi bude, až přestanete hrát? Jejich život se stane ještě zoufalejší…“
Presto byl zmaten a dokonce rozrušen. Samozřejmě, je to exaltovaná ženská, která samozřejmě přehání. Ale postavila ho před otázku, které dosud nevěnoval pozornost — před otázku sociálního dosahu jeho tvorby. Ano, bude o tom muset přemýšlet. Ale nejdřív je třeba návštěvnici nějak uklidnit.
„Miss,“ řekl laskavě, „velice vám děkuji za tak vysoké ocenění mé práce. Ale zapomínáte na jednu vážnou okolnost. Jsem také živý člověk a mám nepopiratelné právo mít také své nároky na život. Nezdá se vám poněkud sobecký váš požadavek, abych si ponechal pro vaši potěchu svou zrůdnou tvářnost, svůj nos jako střevíc? Proč pokládáte jenom sebe za nešťastnou? Nenapadlo vás nikdy, že přes všechnu svou slávu a bohatství mohu být i já nešťastný jako nejubožejší chudák?“
Na takové přiznání, na takový obrat rozhovoru nebyla dívka připravena. Udiveně zdvihla obočí a nedůvěřivě se zeptala:
„Vy?“
„Ano já. Sama jste řekla, že pro boháče jsem jen šaškem. Copak nevíte, že největší komikové bývali často melancholici a vyvolávali smích ostatních lidí, když jejich srdce krvácelo?“
A protože nechtěl překročit meze sdílnosti a nechtěl jí dát podnět k nešetrným otázkám, dodaclass="underline"
„Mám dost důvodů, o nichž se nechci šířit, abych byl nespokojen se svým osudem a abych chtěl změnit svůj zevnějšek.“
Ale návštěvnice byla důvtipná, nebo jí snad pomohl ženský instinkt, a odpověděla sklesle:
„Ano, to se stává.“
Sklopila hlavu a hluboce se zamyslela. Presto mlčky vyčkával.
„Nevím… možná, že máte pravdu,“ řekla konečně. „Takové věci se dají velmi těžko rozhodovat. Na jedné misce vah je soukromý život, na druhé zájmy diváků, vašich ctitelů. Ne každý člověk se narodil hrdinou, který je schopen obětovat své zájmy zájmům společnosti.“
To už byla otevřená výzva. Presto se vypjal a udělal pózu, která by Hofmana přivedla do vytržení. Dívka se na něho nedívala, a proto zachovala svou vážnost. Tonio už jí chtěl náležitě odpovědět, ale ona ho předešla a zvolala:
„Ale vy to uděláte, protože vy máte veliké srdce!“
Presto mlčel.
Tu se dívka nečekaně vrhla před ním na kolena, lomila rukama a téměř vzlykala:
„Přineste nám tu oběť! Zapřísahám vás! Presto! Tonio! Slibte, že se vzdáte svého záměru!“
Chytré děvče a přece psychopatka! pomyslel si Presto. Posadil ji zase do křesla a přísně praviclass="underline"
„Vyslechněte mě přece, miss. Zbytečně se namáháte. Přemlouváte mě, abych neměnil svůj zevnějšek. Ale to je tak nelogické, jako kdybyste mě žádala nebo nutila, abych vždycky vystupoval pořád jen v jedné úloze. Vždyť tím, že chci změnit svůj zevnějšek, naprosto nehodlám zanechat svého povolání filmového herce. Tonio Presto se pouze objeví na plátně v nové podobě a v nových rolích.“
„Ale náš starý milovaný Presto přestane existovat,“ pronesla dívka trpce a vstala. „Udělala jsem, co bylo v mých silách. Odpusťte, že jsem vás vyrušila, a buďte sbohem, milý, nezapomenutelný Presto!“
A rychle odešla. Presto vyskočil z křesla a začal nervózně přecházet verandou, vymršťuje přitom do výšky své krátké nohy.
Nezapomenutelný! To je dobré! Jako by Presto už byl nebožtík! Nepříjemná návštěva! Psychopatka! Jakým právem se vměšuje do mého soukromého života?
Když se poněkud uklidnil, začal už uvažovat chladnokrevněji. To ztřeštěné děvče vrhlo na jeho tvorbu jakési nové světlo. Doposud se mu všechno zdálo velmi prosté. Díky svému výjimečnému zevnějšku a talentu má reputaci největšího světového komika a nesmírné bohatství. Umí měnit smích v dolary a to není k zahození. Pravda, prožívá vnitřní tvůrčí drama, o němž nemají jeho ctitelé potuchy — cítí se tragédem a ne komikem. Je paradoxním tragédem, který vzbuzuje smích. K doktorovi Zornovi ho přivádí touha po odstranění tohoto protikladu a jeho neopětovaná láska k Heddě Lux. Ale nikdy se nezamýšlel nad tím, že jeho umění má nějaké sociální poslání. Zdá se dokonce, že byl bezděčně a bez vlastní vůle nástrojem v cizích rukách. Jeho úkolem bylo odvádět diváky — a byly jich opravdu milióny, celá Amerika, celý svět — od chmurné skutečnosti, přinutit je, aby zapomněli na neřešitelné životní otázky, na své útrapy. Diváci se nesmáli jen v kině. Odnášeli si smích do svých sklepních děr a chatrčí, dělili se o něj s ostatními lidmi a život jim připadal krásnější.
Když si vzpomněl na filmy, v nichž hrál, utvrdil se ještě více ve svém názoru. Kromě klasických tragédií, které byly jen ústupkem vrtochům vynikajícího herce, hovořily všechny scénáře buď o zajištěném životě boháčů, od něhož Presto zavítal jen náhodou, nebo o osudu chudáků, z kterých se kouzlem stávali milionáři, a nasazovali tak podobnou naději do hlav diváků v otrhaných šatech a sešlapaných křampálech.