A klasické tragédie a dramata, v nichž Presto vystupoval! Nebýt kromobyčejného a svérázného Toniova talentu, jenž Othellům a Learům dodával nejen směšnost, ale i hlubokou lidskost a vyvolával u diváků smích a slzy, docházelo k parodii, profanaci velikých uměleckých děl. Ale hlavním Prestovým přínosem byl přece jen smích. To se nedá popírat. Milióny životem ublížených nešťastníků mířily do kina, jako míří prokřehlí poutníci ke krbu, a Prestův smích je zahříval. Připravit je o toto teplo! Presto si vzpomněl, jak sám jako chudý chlapec zapomínal na chvílí v kině na hlad a mráz a smál se směšným příhodám tehdejších komiků. Kdyby ho byl tehdy někdo připravil o tyto krátké chvíle zapomnění, byl by se rázem stal jeho život ještě smutnější.
Co má dělat? Nemá se opravdu raději vzdát svého „převtělení“?
Presto rozčileně přecházel verandou. Slunce už dávno zapadlo, po modrém nebi se rozsypaly hvězdy, ale on o tom nevěděl.
Cožpak bych v novém těle nemohl pokračovat ve vytčené cestě? Copak musí být člověk vždycky mrzákem, aby mohl hrát komické role? Komické role! A co mé sny o opravdové vysoké tragédii?
Dívčina návštěva Presta silně rozčilila. Viděl, že zamýšlený krok je mnohem vážnější a složitější, než předpokládal. Usnul toho dne celý utýraný až k ránu, aniž dospěl k nějakému rozhodnutí. Ve spánku ho pronásledovaly noční můry. Viděl zástupy lidu. Muži, ženy i děti k němu vztahovali ruce a volali: “Neopouštěj nás!“ A v jejich čele stála včerejší návštěvnice — „delegát miliónů“. Objímala ho tak pevně, že se dusil a chroptěl.
Když si však ráno vzpomněl na bouřlivý včerejší den a noc, řekl si “To jsou všechno jenom nervy!“ Vykoupal se, posnídal a vydal se k doktoru Zornovi.
Tězký případ
Zorn přijal Presta ve velkém kabinetě, který ničím nepřipomínal pracovnu lékaře: nestály zde skleněné skříně s hrozivými lékařskými nástroji, netyčily se tu skříně s tlustými imposantními cizojazyčnými knihami, které mají návštěvníka přesvědčovat o vzdělání jejich majitele a vzbuzovat k němu úctu, nebyly tu lebky a kostry. Pohodlný nábytek s koženým potahem, velký psací stůl z mahagonového dřeva se zeleným suknem a tlustým sklem a na stole jen psací souprava zdobená bronzovou soškou bizona, telefon a dvě vázy s květinami. V rozích místností kytice v japonských vázách. Na stěnách obrazy, převážně veselé krajiny, a dvě sochy: socha Afrodity, rodící se z mořské pěny, a Apollóna — dva symboly ideální krásy lidského těla. Žádná cena nemůže být příliš vysoká, má-li se člověk zbavit svého mrzáctví a přiblížit se těmto ideálům! Celou jednu stěnu zabíralo veliké okno s vyhlídkou na zrcadlové jezírko a lučinu, bohatě posetou červenými máky. Taková pracovna dělala na pacienty velmi příznivý dojem.
Zorn seděl u psacího stolu opřen o vysoké opěradlo křesla. Byl to silný, vyholený červenolící čtyřicátník s typickým anglosaským protáhlým obličejem, s lehce zahnutým nosem a ostrou bradou. Měl světlé, krátké, hladce přičesané vlasy. Brýle nenosil. Jeho šedé, rozumné oči hleděly vesele a pronikavě. Úzké rty se usmívaly. Pískově hnědé šaty s karafiátem v knoflíkové dírce dobře padly jeho urostlému tělu. V jeho zevnějšku a v celém ovzduší nebylo nic profesionálního. A to vše bylo založeno na rafinovaném, důmyslném psychologickém výpočtu.
Když Presto vstoupil, Zorn vstal, vztáhl k němu obě ruce a vyšel mu vstříc jako starému příteli.
„Buďte vítán, buďte vítán, mister Presto!“ zvolal srdečně. „Velmi rád se s vámi setkávám. Posaďte se, prosím. Tady to budete mít pohodlnější.“
Nezavedl Antonia k psacímu stolu, ale k oknu a sám se posadil do křesla proti němu. Na malém kulatém stolku z mahagonového dřeva stála stříbrná krabička s doutníky a cigaretami a elektrický zapalovač.
„Cigarety nebo doutníky?“ Zorn podal Prestovi krabičku s četnými přihrádkami a vysvětloval mu: „Tady jsou egyptské cigarety, tady turecké a havanské doutníky Vegueros, Regalia Byron — ty vůbec nejsou v prodeji — a tady doutníky ze Sumatry, z Jávy, z Virginie…“
Presto poděkoval a vzal si Vegueros — nejlepší havanský doutník. Zorn si zapálil cigaretu.
„Když mi včera sdělili, že k nám vážil cestu sám Tonio Presto, přiznám se, že jsem tomu nemohl uvěřit. Rozhodl jste se snad změnit svou podobu?“
Zorn hleděl Prestovi přímo do tváře, mile se usmíval, ale ani dost málo nemusel přemáhat záchvat smíchu, což Antonia velmi udivilo. Zorn se uměl zřejmě mistrně ovládat.
„A proč ne?“ opáčil Antonio.
Zorn se odmlčel, usmál se ještě líbezněji, až se ukázaly jeho krásné bílé zuby, a praviclass="underline"
„A můžete mi zaručit, že mě vaši ctitelé nezlynčují?“
Teď se zase usmál Presto a málem se prořekl, jakou měl včera návštěvu.
„Ale to není hlavní,“ pokračoval Zorn. „Já sám nejsem plně přesvědčen, mám-li ve vašem případě právo na metamorfosu.“
To by mi ještě scházelo, aby odmítl! pomyslel si rozčileně Presto a namítclass="underline"
„Ale vždyť provádíte desítky metamorfos!“
Tonio se rozrušil a byl obzvlášť směšný. Ale Zorn se stále usmíval. Železný člověk!
„Jsem tu všeho všudy několik hodin,“ dodal Presto, „a již jsem viděl tolik stejných nešťastníků… “
„Ano, ale vy jste výjimka. Jste výjimka dokonce i v mé poněkud neobvyklé praxi,“ odporoval Zorn. „U všech mých pacientů je jejich fysická abnormalita jenom smutným jevem vedlejšího významu. Připravuje je o mnoho, ale nic ani jim, ani společnosti neposkytuje. Nic neztrácejí, a naopak vše mohou získat. U vás je tomu naprosto jinak. Váš zevnějšek je nerozlučně spjat s vaší tvorbou, s vaším vstupováním před veřejností… “
I on říká totéž! pomyslel si s hněvem Presto a vykřikclass="underline"
„Nejsem přece otrok obecenstva!“
„Ovšem, jste svobodný americký občan, “ odpověděl Zorn. „Ale já ted nemluvím o vás, ale o sobě. Musíte uznat, že jste naprosto jedinečnou hříčkou přírody, výjimečným uměleckým dílem… Viděl jste chiméry na pařížské katedrále Notre-Dame? Jsou nesmírně ošklivé a zároveň jedinečně krásné. Co byste asi řekl o člověku, který by je rozbil a na jejich místo postavil přenádherné cherubíny? Nenazval byste ho vandalem a barbarem? Dějiny by mu něco takového nikdy neodpustily. Zhanobil by své jméno. A já nechci, aby se to stalo s jménem mým… Obávám se, že jste sám dostatečně nepromýšlel svůj záměr do všech důsledků… Víte dobře, že jsem na svou lékařskou praxi finančně odkázán. Ale jsem přesto ochoten odmítnout vaše peníze a vrátit vám je, jen abych na sebe nebral tak nesmírnou odpovědnost.“
„Odmítáte tedy změnit můj zevnějšek?“ zeptal se sklesle Presto. Vypadal v té chvíli k smrti nešťastně. Všechny jeho sny o novém životě v novém těle, sny o osobním štěstí se tady hroutí.
Ale nebyl to jeho sklíčený vzhled, který Zorna dojal. Zorna vůbec nebylo možné něčím dojmout. Naprosto nehodlal ztratit tak výnosného pacienta. Byl to však opravdu velmi těžký případ v jeho praxi. Prestovo převtělení vyvolá bezesporu rozruch v celém světě. Zorna ovšem nebude nikdo lynčovat. Ale je docela pravděpodobné, že mu budou spílat noviny, a není tak docela jisté, bude-li to pro jeho podnik nová reklama, nebo zda to jeho praxi neuškodí. Po příliš velké reklamě po pravdě řečeno také netoužil. Jeho praxe byla dost rozsáhlá a přitahovala klienty z nejzámožnějších vrstev. Široká veřejnost o něm věděla málo, úřady se o něho nezajímaly a to mu bylo jenom vhod: rozruch by mohl vyvolat nežádoucí zájem lékařských organizací a kdoví, čím by to ještě skončilo! V nejlepším případě peněžní ztrátou převyšující honorář od Presta, aby se opět vše uklidnilo a celá záležitost upadla v zapomnění. Proto se chtěl předem všestranně pojistit a dokonce instaloval v pracovně odposlouchávací zařízení, které zaznamenávalo na váleček celý jeho rozhovor s Prestem. V případě potřeby může Zorn dokázat, že udělal, co bylo v jeho silách, že sám Presta všemožně zrazoval.