Jedněm tato bytost přinášela škodu, jiným nečekaně pomáhala. „Je to bůh moře,“ říkali starší Indiáni, „jednou za tisíc let vychází z hlubin oceánu, aby obnovil spravedlnost na zemi.“ Katoličtí kněží ujišťovali pověrčivé Španěly, že je to „mořský ďábel“. Prý se zjevuje lidem proto, že obyvatelstvo zapomíná na svatou církev katolickou.
Tyto pověsti putující od úst k ústům došly až do Buenos Aires. Mořský ďábel byl pak po několik týdnů oblíbeným námětem dopisovatelů a kronikářů bulvárního tisku. Jestliže se z neznámých důvodů potopil škuner či rybářský člun, potrhaly se rybářské sítě nebo ztratily nalovené ryby, pak se to všechno přičítalo mořskému ďáblu. Jinde se zas vyprávělo, že ďábel hází rybářům do člunu ryby, a jednou prý dokonce zachránil tonoucího. Jakýsi muž, který se onehdy topil, alespoň ujišťoval, že když už klesal do hlubin, kdosi ho zachytil zespodu za záda, doplaval s ním až ke břehu a ve chvíli, kdy zachráněný stanul na písku, skryl se neznámý opět v příboji.
Nejpodivnější však bylo, že ďábla ještě vůbec nikdo nespatřil. Nikdo nemohl popsat zevnějšek této tajemné bytosti. Ovšemže se naskytli svědkové, kteří ďábla přizdobili rohatou hlavou, kozlí bradou, lvími tlapami a rybím ocasem, nebo ho vypodobňovali jako velikánskou rohatou žábu s lidskýma nohama.
Vládní úředníci v Buenos Aires zpočátku oněm povídačkám a článkům nevěnovali pozornost, neboť je pokládali za čirý výmysl.
Avšak rozruch se ustavičně vzmáhal, hlavně mezi rybáři. Mnozí se již neodvažovali vyplout na moře. Rybolov upadal a obyvatelstvo pociťovalo nedostatek ryb. Teprve tehdy se místní úřady rozhodly věc objasnit. Vyslaly na pobřeží několik parních a motorových člunů pobřežní policie s příkazem „zadržet neznámou osobu, která rozsévá paniku a zmatek mezi pobřežní obyvatelstvo“.
Policie slídila v Laplatském zálivu a podél břehu po dva týdny, zadržela několik Indiánů jako zlolajné šiřitele lživých povídaček zasévající neklid, ale ďábel byl nepolapitelný. Policejní náčelník vydal oficiální prohlášení, které konstatovalo, že ďábel prostě není, že to všechno jsou výmysly hloupých lidí, kteří už jsou zajištěni a budou patřičně potrestáni, a přemlouvala rybáře, aby nevěřili povídačkám a vypluli na lov. Na krátký čas to pomohlo. Ďáblovy žertíky však neustávaly.
Jednou v noci se probudili rybáři, kteří vypluli dosti daleko na širé moře, mekotem kůzlete, jež se jakýmsi zázrakem octlo na jejich bárce. Jiným rybářům kdosi rozřezal vytažené sítě. Novináři potěšení skutečností, že se ďábel znovu objevil, čekali nyní na vyjádření vědeckých kruhů.
Vědci přispěchali se svým vysvětlením.
Domnívali se, že v oceánu nemůže přebývat mořská obluda vědecky nezjištěná, která by si počínala jako člověk. „Něco jiného by bylo,“ psali učenci, „kdyby se takový tvor vyskytl v nepříliš probádaných hlubinách oceánu.“ Ale ani pak vědci nepřipouštěli, že by si takový tvor mohl vést uvědoměle. Ve shodě s náčelníkem pobřežní policie došli k úsudku, že je to všechno dílo nějakého výtržníka. Ve vědeckých kruzích se však vyskytly i jiné názory.
Někteří učenci se odvolávali na proslulého švýcarského přírodovědce Gesnera, jenž psal o mořské panně, mořském ďáblu, mořském mnichu a mořském biskupovi. „Koneckonců mnohé z toho, o čem psali starověcí a středověcí učenci, se ukázalo pravdivé, přestože současná věda tyto staré učence neuznává, Božská tvořivost je nevypočitatelná a nám vědcům přísluší skromnost a opatrnost v závěrech víc než komu jinému,“ psali někteří starší vědci.
Ostatně bylo těžko pokládat tyto skromné a opatrné muže za vědce. Víc než ve vědu věřili v zázraky a jejich přednášky se spíš podobaly kázání.
Aby spor nějak vyřešili, uspořádali nakonec vědeckou výpravu.
Členům výpravy se nepoštěstilo setkat se s mořským ďáblem. Zato se dověděli o četných nových kouscích neznámého tvora (staří učenci naléhali, aby slovo tvor bylo zaměněno slovem bytost).
Ve zprávě uveřejněné v novinách psali členové výpravy:
1. Na několika místech v písečných mělčinách jsme zpozorovali otisky lidských chodidel. Stopy vedly od moře a opět zpátky k moři. Takové stopy však mohl po sobě zůstavit i člověk, který připlul na člunu.
2. Sítě, které jsme prohlédli, vypadají, jako by byly rozřezány ostrým předmětem. Je však možné, že se zachytily za ostré výběžky skal pod vodou nebo za železné trosky potopených lodí a tak se roztrhaly.
3. Podle vyprávění očitých svědků byl delfín, vyhozený bouří na břeh značně daleko od moře, stažen kýmsi v noci do moře zpět a zároveň se na písku objevily stopy nohou a jakoby dlouhých drápů. Je pravděpodobné, že jakýsi soucitný rybář odtáhl delfína do moře.
Víme, že delfíni v honbě za rybami prospívají rybářům tím, že zahánějí ryby k mělčinám. Proto rybáři často pomáhají delfínům z nouze. Otisky drápů mohly zanechat i lidské prsty. Fantazie dodala otiskům vzhled drápů.
4. Kůzle mohl přivézt na člunu nějaký šprýmař a vpašovat je na loď.
Vědci vymysleli i jiné neméně prosté příčiny vzniku stop, které po sobě zanechal ďábel. A tak došly vědecké kruhy k názoru, že žádná mořská obluda by se nemohla dopustit tolika složitých kousků.
Ani toto vysvětlení však neuspokojilo všechny. I mezi učenci se našli pochybovači. Jak by mohl i ten nejobratnější šprýmař provádět takové věci, aniž ho někdo viděl? A hlavně vědci ve své zprávě pomlčeli o tom, že podle zjištění prováděl ďábel své kousky během krátké doby na nejrůznějších místech značně od sebe vzdálených. Buď uměl neslýchané rychle plavat, anebo měl jakési zvláštní pomůcky či snad nakonec nebyl sám a měl pomocníky. Ale pak byly všechny ty kousky ještě nepochopitelnější a zlověstnější. Když Pedro Zurita vytrvale přecházel po kajutě, znovu v mysli probíral tu záhadnou historii.Nevšiml si, jak se rozednilo a jak okénkem dopadá růžový paprsek. Zhasl lampu a začal se mýt.
Zrovna když si lil na hlavu teplou vodu, zaslechl polekané výkřiky, které sem doléhaly z paluby. Zurita nechal mytí a rychle vyběhl po schůdcích nahoru. Nazí lovci s plátěnými převazy na bocích stáli u zábradlí, mávali rukama a zmateně pokřikovali. Pedro se podíval dolů a viděl, že loďky zanechané přes noc ve vodě někdo odvázal. Noční odliv je odnesl dosti daleko na volné moře. Ranní příliv je teď zvolna hnal zpátky ke břehu. Vesla člunů poházená na hladině plavala v zálivu.
Zurita přikázal lovcům, aby uklidili čluny. Nikdo se však neodvážil seskočit z paluby. Zurita opakoval svůj příkaz.
„Vlez si ďáblovi do drápů sám,“ odpověděl kdosi.
Zurita sáhl na pouzdro revolveru. Hlouček lovců se rozptýlil a opět shlukl opodál stožáru. Hleděli na Zuritu nepřátelsky. Srážka se zdála nevyhnutelná. Ale tu se do věci vložil Baltazar. „Araukán se nezalekne ničeho,“ řekl, „už jednou mě žralok vyplivl a ďábel se taky udáví starými kostmi.“ Sepjal ruce nad hlavou, seskočil se zábradlí do vody a plaval k nejbližší loďce. Lovci přistoupili k zábradlí a ustrašeně se dívali za Baltazarem. Přes své stáří a pohmožděnou nohu plaval výborně. Po několika tempech se octl u loďky, vylovil z vody veslo a vlezl dovnitř.