„Provaz je přeřezán nožem,“ zavolal, „a pěkně! Nůž byl ostrý jako břitva.“ Když rybáři viděli, že se Baltazarovi nestalo nic zlého, následovali jeho příkladu.
NA HŘBETĚ DELFÍNA
Slunce sotva vyšlo, ale už nemilosrdně pražilo. Stříbřitě modré nebe bylo jako vymetené, moře nehybné. Medúza kotvila teď dvacet kilometrů jižněji od Buenos Aires. Na Baltazarovu radu zakotvili v nevelké zátoce u skalnatého pobřeží, které vyčnívalo z vody dvěma výběžky. Loďky se rozptýlily po zálivu. Na každé byli jako obvykle dva lovci, jeden se potápěl a hledal a druhý ho vytahoval z vody.
Jeden člun připlul dosti blízko ke břehu. Potápěč, přivázaný na konci provazu, se zachytil nohama o velký úlomek korálového útesu a rychle se spustil na dno. Voda byla velmi teplá a průzračná, na dně bylo zřetelně vidět každý kámen. Blíž břehu se zvedaly ze dna korálové útesy, nehybně trčící keře podmořských sadů. Mezi nimi klouzaly drobné lesklé rybky s měňavými hřbítky.
Potápěč se spustil ke dnu a skloněn začal sbírat mušle a klást je do sáčku připevněného k řemeni na boku. Jeho společník, hurónský Indián, držel v ruce druhý konec provazu a nachýlen přes zábradlí loďky, hleděl do vody.
Najednou spatřil, jak se potápěč bleskurychle vztyčil, zamával rukama, chytil se provazu a škubl jím tak prudce, že Huróna div nestrhl do vody. Člun se rozhoupal. Hurón kvapně vytáhl svého společníka z vody a pomohl mu do člunu. Potápěč s ústy dokořán těžce oddychoval, oči měl vytřeštěné. Jeho bronzová tvář leknutím zešedla. „Žralok?“ Ale potápěč se mlčky zhroutil na dno člunu.
Co ho na mořském dně tak vyděsilo? Hurón se nahnul přes okraj loďky a zahleděl se do vody. Ano, dělo se tam něco nekalého. Malé rybky se chvatně skrývaly v houštinách podmořských lesů jako ptáci před útokem jestřába.
Najednou Hurón uviděl, že za výstupkem podmořské skály se objevilo něco jako šarlatový kouř. Pomalu se rozlézal na všechny strany a barvil vodu na růžovo. A tu se objevilo cosi tmavého. Bylo to tělo žraloka. Pomalu se obrátilo a zmizelo za výběžkem skály. Šarlatový podmořský kouř mohla být jedině krev prolitá na dně oceánu. Co se tam přihodilo? Hurón pohlédl na svého společníka, ten však ležel nehybně na zádech, dokořán otevřenými ústy lapal po vzduchu a tupě hleděl do nebe. Indián se chopil vesel a spěšně odvážel ochuravělého kamaráda na palubu Medúzy.
Konečně se potápěč vzpamatoval, ale jako by ztratil dar řeči, mečel, pohazoval hlavou a odfukoval, ohrnuje rty.
Lovci na škuneru obklopili potápěče a netrpělivě čekali na jeho vysvětlení.
„Mluv!“ zvolal nakonec mladý Indián a zatřásl potápěčem. „Mluv, nechceš-li, aby tvá zbabělá duše opustila tělo.“
Potápěč zavrtěl hlavou a řekl ochraptělým hlasem:
„Viděl jsem mořského ďábla.“
„Koho?“
„Tak mluv, mluv!“ křičeli lovci nedočkavě.
„Koukám. žralok. Plave rovnou na mě. Veliký, černý, tlamu dokořán, za chvíli mě spolkne.
Koukám. a tam plave ještě něco.“
„Druhý žralok?“
„Ne, ďábel!“
„Jak vypadá? Má hlavu?“
„Hlavu? Zdá se, že ano. Oči má jako sklenice.“
„Má-li oči, musí mít i hlavu,“ s jistotou prohlásil mladý Indián. „Oči musí být do něčeho vsazeny. A má pazoury?“
„Pazoury má jako žába. Dlouhé zelené prsty s drápy a blánami. Celý se leskne jako šupinatá ryba. Připlaval ke žralokovi, blýskl spárem — a žralokovi vychlístla z břicha krev.“
„A jaké má nohy?“ zeptal se jeden z lovců.
„Nohy?“ rozpomínal se potápěč. „Nemá je vůbec. Má obrovský ocas. A na konci ocasu dva hady.“
„Koho ses víc lekl? Žraloka nebo obludy?“
„Obludy,“ odpověděl Indián bez váhání. „I když mi zachránila život. Byl to on.“
„Ano, byl to on.“
„Mořský ďábel,“ řekl Indián.
„Mořský bůh, který pomáhá lidem v nouzi,“ opravil ho starý Indián.
Tato novinka se rychle roznesla po člunech plujících v zálivu. Lovci pospíšili ke škuneru a zvedli loďky na palubu.
Všichni obklopili potápěče zachráněného mořským ďáblem. Opakoval svůj příběh a přidával k němu stále nové a nové podrobnosti. Vzpomněl si, že obluda chrlila ze svých nozder rudé plameny, že měla zuby ostré a dlouhé nejmíň jako prst. Stříhala ušima, na bocích měla žábry a vzadu ocas, kterým kormidlovala. Pedro Zurita, po pás svlečený, v krátkých bílých kalhotách a střevících naboso, na hlavě vysoký slaměný klobouk se širokým okrajem, šoupaje střevíci přecházel po palubě a naslouchal rozhovorům. Čím víc se lovec dával unášet svým vyprávěním, tím větší měl Pedro jistotu, že si to Indián polekaný blízkostí žraloka všechno vymyslel.
Ostatně, možná že to není pouhá smyšlenka. Někdo přece rozpáral žralokovi břicho a voda v zálivu zrůžověla. Indián lže, ale je v tom i kousíček pravdy. K čertu, to je ale podivná historie! Vtom přerušil Zuritovy úvahy zvuk rohu, který se znenadání ozval za skálou. Tento zvuk ohromil posádku Medúzy jako úder hromu. Hovor rázem ustal, tváře pobledly. Lovci s pověrčivou hrůzou pokukovali po skále, odkud se ozvalo zatroubení. Poblíž skály se hemžilo na hladině oceánu stádo delfínů. Jeden z nich se odloučil od stáda, hlučně zafrkal, jako by odpovídal na troubení, rychle odplul ke skále a skryl se za útesy. Uplynula nová chvilka napjatého očekávání. Náhle lovci viděli, že za skálou vyplul delfín. Na hřbetě mu seděl jako na koni podivný tvor, zřejmě ďábel, o kterém prve vyprávěli potápěči. Obluda měla lidské tělo, a v obličeji se jí v záři zapadajícího slunce leskly oči obrovské jako starodávné „cibule“ připomínající automobilové svítilny. Ďáblova pleť svítila něžným, modravě stříbrným svitem a jeho ruce, tmavozelené, s dlouhými prsty spojenými blanami, se podobaly žabím nohám. Nohy měl po kolena ve vodě. Zda vybíhaly do ocasu či to byly obyčejné lidské nohy, zůstávalo tajemstvím. Podivný tvor držel v ruce dlouhou zavinutou lasturu. Znovu na ni zatroubil, zasmál se veselým lidským smíchem a náhle zvolal čistou španělštinou: „Holá, Leadingu, kupředu!“ Poklepal žabí rukou delfínovi po třpytném hřbetu a stiskl mu koleny boky. A delfín bystře vyrazil jako dobrý kůň. Lovci bezděčně vykřikli.
Podivný jezdec se obrátil. Když uviděl lidi, sklouzl z delfína a skryl se za ním. Za delfínovým hřbetem se objevila zelená ruka, která zvíře plácla do hřbetu. Delfín se poslušně pohroužil i s obludou pod vodu.
Zvláštní dvojice opsala pod vodou půlkruh a skryla se za podmořskou skálou. Celý ten neobvyklý odjezd netrval déle než minutu, ale diváci se dlouho nemohli vzpamatovat z úžasu. Lovci křičeli, pobíhali po palubě, chytali se za hlavy. Indiáni padli na kolena a prosili boha moře o slitování. Mladý Mexičan vylezl strachy na stožár a křičel. Černoši se skutáleli do podpalubí a stulili se v koutě.
Na lov už nebylo ani pomyšlení. Pedro a Baltazar jen s námahou obnovili pořádek. Medúza zvedla kotvy a zamířila na sever.
ZURITŮV NEZDAR
Kapitán Medúzy sestoupil do podpalubí do své kajuty, aby si promyslel, co se přihodilo. Je to k zbláznění, řekl si Zurita, vylévaje si na hlavu džbán teplé vody. Mořská obluda mluví nejčistší kastilštinou! Co to má znamenat? Nějakou čertovinu? Šílenství? Ale to nemůže najednou zachvátit celé mužstvo. Ba ani dva různí lidé nemohou mít stejný sen. Ale my jsme viděli mořského čerta všichni. To je nesporné. Tedy přece existuje, i když je to sebeneuvěřitelnější. Znovu si polil hlavu vodou a vyhlédl okénkem, aby se osvěžil. Tak či onak, pokračoval v úvahách poněkud uklidněn, obluda má lidský rozum a umí si rozumně počínat. Zřejmě se jí daří stejně dobře ve vodě jako na souši. A umí španělsky, je tedy možno se s ní dohovořit. Což ji takhle. polapit a donutit ji, aby lovila perly? Jediná taková žába schopná žít ve vodě může nahradit celý oddíl lovců. A potom, ta výhoda! Každému lovci perel musíš chtěj nechtěj dát čtvrtinu úlovku. A tahle žába by to dělala zadarmo. Tím způsobem by se daly v nejkratší lhůtě nashromáždit statisíce, milióny peset! Zurita se zasnil. Až dosud se snažil zbohatnout hledaje perlorodky tam, kam se za nimi ještě nikdo nevydával. Perský záliv, západní břeh Ceylonu, Rudé moře, australské vody — všechna tato loviště perel jsou velmi daleko a lidé tam po nich pátrají již dávno. Vydat se do Mexického či Kalifornského zálivu, k ostrovům sv. Tomáše nebo Margarity? K venezuelským břehům, kde se vyskytují nejlepší americké perly, Zurita plout nemohl. Jeho škuner byl příliš chatrný a také měl málo lovců, zkrátka takový podnik by vyžadoval solidní základnu. A Zurita měl málo peněz. Proto se držel argentinských břehů. Ale teď? Teď mohl zbohatnout během roku, jen kdyby se mu podařilo polapit mořského ďábla.