„Je tam podzemní jeskyně, do které vede úzký vchod a v ní je tma jako v břiše žraloka. Mořský ďábel se nemohl ukrýt nikde jinde než v té jeskyni. Kolem ní je hladká stěna.“
„Výborně!“ zvolal Zurita. „Tím líp, že je tam tma! Rozložíme naše sítě a rybka v nich uvázne.“
Brzy po západu slunce spustili Indiáni do vody drátěné sítě na silných lanech přímo před vchod do jeskyně. Konce lan upevnili na břehu. Baltazar k nim přivázal zvonečky, které se rozcinkají při nejmenším dotyku sítě.
Zurita, Baltazar a pět Araukánů usedlo na břehu a mlčky čekali. Na člunu nezůstal nikdo. Tma rychle houstla. Vyšel měsíc a jeho světlo se odráželo na hladině oceánu. Bylo ticho. Všech se zmocnilo vzrušení. Možná že za okamžik spatří onu zvláštní bytost, která děsí rybáře a lovce perel.
Noc plynula pomalu. Lovci začínali dřímat.
Najednou se zvonky rozezněly. Lidé vyskočili, vrhli se k provazům a začali vytahovat síť. Byla těžká. Provazy se chvěly. Kdosi se v ní zmítal.
A tu se síť objevila na hladině a v bledém měsíčním světle se v ní zmítalo tělo zpola lidské, zpola zvířecí. V měsíčním světle zářily obrovské oči a stříbrné šupiny. Ďábel vynaložil neuvěřitelné úsilí, aby vyprostil ruku, jež se mu zaplétala do sítě. Konečně se mu to podařilo. Vytáhl nůž, který měl zavěšený u pasu na tenkém řemínku, a začal rozřezávat síť. „To se ti nepodaří, hlupáku,“ řekl tiše Baltazar v loveckém zápalu.
Ale k jeho úžasu nůž drátěnou překážku zdolal. Ďábel obratnými pohyby rozšířil otvor a lovci se chvatně snažili vytáhnout síť na břeh. „Táhněte! Rychle!“ křičel Baltazar.
Ale ve chvíli, kdy už se zdálo, že mají kořist na dosah ruky, protáhl se ďábel prořezaným otvorem. Padl do vody, zvířil vodotrysk třpytných krůpějí a zmizel v hlubině. Lovci zoufale pustili síť.
„Skvělý nůž! Řeže i drát!“ nadšeně řekl Baltazar. „Ti podmořští kováři jsou lepší než naši.“ Zurita sklopil hlavu a díval se do vody s takovým výrazem, jako by v ní utonulo celé jeho jmění.
„Tak to tedy ne, to ne!“ zvolal. „Spíš zajdeš ve své podmořské jeskyni, než já bych ustoupil. Nebudu litovat peněz, i potápěče si zjednám, celý záliv pokryju sítěmi a pastmi, ale ty mi neujdeš!“ Byl smělý, vytrvalý a umíněný. V žilách Pedra Zurity neproudila marně krev španělských dobyvatelů. A měl také proč bojovat.
Mořský ďábel nebyl tedy nadpřirozenou všemohoucí bytostí. Zřejmě byl z masa a kostí, jak řekl Baltazar. Je tedy možno ho polapit, připoutat na řetěz, a donutit, aby pro Zuritu dobýval bohatství z mořského dna. Baltazar se mořského ďábla zmocní, i kdyby ho chránil sám bůh moře Neptun se svým trojzubcem.
DOKTOR SALVÁTOR
Zurita splnil svou hrozbu. Natáhl na dně zálivu spoustu drátěných zátarasů, napjal všemi směry sítě, nalíčil pasti. Ale dosud byly jeho obětí jen ryby, mořský ďábel jako by se do země propadl. Už se neukázal a nedával o sobě nijak vědět. Nadarmo se každý den objevoval v zálivu ochočený delfín, potápěl se a frkal, jako by zval svého přítele na projížďku. Po příteli však nebylo ani stopy, a tak delfín ještě naposledy zlostně zafrkal a odplul na širé moře. Počasí se zhoršilo. Východní vítr rozvlnil hladinu oceánu; voda v zálivu se zkalila pískem, který se zvedal ze dna. Zpěněné hřebeny vln skrývaly dno. Nedalo se rozeznat, co se děje pod vodou.
Zurita vydržel celé hodiny stát na břehu a dívat se na vysoké hřebeny vln. Valily se jedna za druhou, řítily se v hučících vodopádech a spodní vrstvy vody se syčivě rozlévaly po vlhkém písku, vyhazujíce Zuritovi k nohám oblázky a škeble.
Ne, takhle to dál nejde, uvažoval Zurita. Musíme vymyslet něco jiného. Ďábel je na dně a ani ho nenapadne, aby vylezl ze svého doupěte. Chceme-li ho chytit, musíme jít za ním, sestoupit na dno. Tak je to! A řekl Baltazarovi, který zrovna vyráběl novou, složitou past:
„Rozjeď se hned do Buenos Aires a přivez dva potápěčské skafandry s kyslíkovými přístroji.
Obyčejný skafandr s hadicí na vhánění vzduchu se nám nehodí. Ďábel by nám ji mohl přeříznout a možná že budeme muset podniknout dlouhou cestu pod vodou. Jen s sebou nezapomeň vzít elektrické svítilny.“
„Vy chcete navštívit ďábla?“ ptal se Baltazar.
„Půjdeme tam spolu, starý.“
Baltazar kývl a vydal se na cestu.
Přivezl nejen skafandry a svítilny, ale i dva dlouhé, důmyslně zakřivené bronzové nože. „Takové už se dnes nedělají,“ vykládal. „To jsou staré araukánské nože, jakými kdysi mí pradědečkové párali břicha bílým — vaším pradědečkům.“ Zuritovi se nezamlouvalo to historické poučení, ale nože pochválil. „Jsi prozíravý, Baltazare.“
Nazítří na úsvitu, přes silné vlnobití, vklouzli Zurita s Baltazarem do potápěčských obleků a spustili se na mořské dno. S nemalou námahou rozmotali sítě přehrazující vchod do podmořské jeskyně a vlezli do úzkého průchodu. Obklopila je hustá tma. Potápěči se napřímili, vytáhli nože a rozsvítili svítilny. Drobné rybky polekané světlem uhnuly stranou, ale po chvíli připluly k světlu a hemžily se v jeho modravých paprscích jako roj mušek. Zurita je odehnal rukou; oslňovaly ho třpytem svých šupin. Byla to dost velká jeskyně, přinejmenším čtyři metry vysoká a pět šest metrů široká. Potápěči probádali všechny kouty. Byla prázdná a neobývaná. Pouze hejna drobných ryb se tu zřejmě skrývala před vlnobitím a před dravci.
Zurita a Baltazar opatrně postupovali kupředu. Jeskyně se postupně zužovala. Náhle se Zurita překvapeně zastavil. Svítilna ozářila silnou mříž, která jim bránila v další cestě. Zurita nevěřil očím. Stiskl tyče a cloumal s nimi ve snaze odstranit železnou překážku. Ale mříž se nepoddávala. Zurita si na ni zblízka posvítil a zjistil, že je pevně zasazena do otesaných stěn jeskyně a má závěsy i vnitřní zámek. Stáli před novou záhadou. Mořský ďábel je tedy nejen rozumná, ale i výjimečně nadaná bytost. Uměl si ochočit delfína, vyzná se i v obrábění kovů. Nakonec dokázal vybudovat na mořském dně železné přehrady, které chrání jeho obydlí. Ale to je přece neuvěřitelné! Nemohl přece kovat železo pod vodou. To znamená, že nežije ve vodě nebo že přinejmenším vychází na dlouhou dobu z vody na pevninu.
Zuritovi bušilo ve spáncích, jako by měl v potápěčské helmě nedostatek kyslíku, přestože strávil pod vodou teprve několik minut.
Dal znamení Baltazarovi a vyšli z podmořské jeskyně; neměli tu už nic na práci, vynořili se tedy na hladinu.
Araukáni, kteří je netrpělivě očekávali, měli velikou radost, když uviděli potápěče živé a zdravé.
Zurita sundal helmici, nadechl se a zeptal se: „Co tomu říkáš, Baltazare?“ Araukán pokrčil rameny:
„Řekl bych, že si tu posedíme hezky dlouho. Ďábel se asi živí rybami a těch je tam dole dost. Hladem ho z jeskyně nevylákáme. Nakonec abychom vylomili mříž dynamitem.“ „A nemyslíš, Baltazare, že jeskyně může mít dva východy, jeden ze zálivu a druhý z pevniny?“
„Tohle mě nenapadlo.“
„A mělo tě to napadnout. Jak to, že jsme se už dávno nerozhodli propátrat okolí?“ Jali se pátrat po pobřeží.
Jednou Zurita narazil na vysokou zeď z bílého kamene, která ohrazovala veliký pozemek aspoň desetihektarový. Zurita zeď obešel. Našel pouze jednu bránu, zhotovenou ze silných plátů železa. V bráně byla malá železná dvířka a v nich z vnitřní strany uzavřená špehýrka.