To je hotová věznice nebo pevnost, pomyslil si Zurita. Podivná věc. Farmáři nestavějí takové silné a vysoké zdi. Ve zdi není ani škvíra, ani skulinka, kterou by se člověk podíval dovnitř. Kolem byla divoká pustina, holé skály tu a tam porostly pichlavým křovím a kaktusy. Dole byl záliv.
Zurita bloumal několik dní kolem zdi a vytrvale hlídal železnou bránu. Ale ta se neotvírala, nikoho nevypouštěla ven a nikoho nevpouštěla dovnitř. Za ní bylo úplné ticho. Když se Zurita vrátil na palubu Medúzy, zavolal si Baltazara a zeptal se ho: „Víš, kdo bydlí v pevnosti nad zálivem?“
„Vím, ptal jsem se už na to Indiánů, kteří pracují na farmách. Bydlí tam Salvátor.“
„Kdo je to, ten Salvátor?“
„Bůh,“ odpověděl Baltazar.
Zurita udiveně povytáhl své husté černé obočí.
„Žertuješ, Baltazare?“
Indián se nepatrně pousmál.
„Povídám, co jsem slyšel. Mnozí Indiáni nazývají Salvátora bohem, spasitelem.“ „Před čím je spasil?“
„Před smrtí. Říkají, že je všemohoucí. Salvátor umí dělat zázraky. Má ve svých rukou život a smrt. Chromým udělá nové, živé nohy, slepým dá oči bystré jako sokolí a dokonce křísí mrtvé.“
„Zatraceně!“ bručel Zurita, potahuje si hebké vousy. „V zálivu je mořský ďábel, nad zálivem bůh. Nemyslíš, Baltazare, že si ďábel a bůh můžou navzájem pomáhat?“
„Myslím, že bychom měli co nejdřív opustit tato místa, aby se nám mozek ze všech těch zázraků nesrazil jako syrovátka.“
„Viděl jsi nějaké lidi, které Salvátor uzdravil?“
„Ano, viděl, Ukazovali mi člověka se zlomenou nohou. Pobyl nějakou dobu u Salvátora a teď běhá jako mustang. Pak jsem viděl Indiána, kterého Salvátor vzkřísil. Celá vesnice vypráví, že když ho nesli k Salvátorovi, byl studený jako mrtvola, lebku rozseknutou, mozek vyhřezlý. A od Salvátora se vrátil živý a veselý. Po smrti se oženil. Vzal si hezké děvče. A ještě jsem viděl indiánské děti.“ „Salvátor tedy přijímá cizí lidi?“
„Jenom Indiány. A oni k němu přicházejí odevšad: z Ohňové země, z Amazonky, z pouště Atacamy i z Asunciónu.“
Když se Zurita dověděl od Baltazara tyto podrobnosti, rozhodl se, že zajede do Buenos Aires. Tam si zjistil, že Salvátor léčí Indiány a oni ho pokládají za divotvorce. Lékaři mu řekli, že Salvátor je nadaný, ba geniální chirurg a veliký podivín jako mnozí vynikající lidé. Salvátorovo jméno bylo dobře známo ve vědeckých kruzích Starého a Nového světa. V Americe se proslavil svými odvážnými chirurgickými operacemi. Když byl stav nemocných pokládán za beznadějný a lékaři je odmítli operovat, volali Salvátora. Neodřekl nikdy. Jeho odvaha a vynalézavost neznaly mezí. Za první světové války byl na francouzské frontě, kde se převážně zabýval lebečními operacemi. Tisíce lidí mu děkuje za svou záchranu. Po uzavření míru odjel do své vlasti, do Argentiny. Lékařská praxe a úspěšné pozemkové spekulace vynesly Salvátorovi obrovské jmění. Koupil veliký pozemek nedaleko Buenos Aires, obehnal ho obrovskou zdí, snad z jakéhosi podivínství, a když se tam usadil, přestal vůbec provozovat lékařskou praxi. Věnoval se výlučně vědecké práci a své laboratoři. A teď léčí a přijímá Indiány, kteří ho nazývají bohem, jenž sestoupil na zemi.
Zurita se dověděl ještě jednu podrobnost týkající se Salvátorova života. Tam, kde se teď prostírají rozsáhlé Salvátorovy pozemky, stál za války malý dům obklopený sadem a také obehnaný kamennou zdí. Po tu dobu, co byl Salvátor na frontě, hlídal dům černoch a několik obrovských psů. Tito neuplatní strážci nepustili dovnitř jediného člověka.
V poslední době se Salvátor obklopil ještě větší tajemností. Nepřijímá už doma ani bývalé kamarády.
Když se to Zurita dověděl, usoudiclass="underline"
„Jestliže je Salvátor lékař, nemá právo odmítnout nemocného. Proč bych nemohl onemocnět? Proniknu k Salvátorovi jako nemocný a pak se uvidí.“
Vydal se k železným vratům, která střežila Salvátorovo panství, a začal klepat. Klepal dlouho a vytrvale, ale nikdo mu nešel otevřít. Rozzuřený Zurita zvedl kámen a začal jím mlátit do dveří; způsobil takový hluk, který by vzbudil i mrtvé.
V dálce za zdí se rozštěkali psi a konečně se špehýrka v bráně pootevřela. „Co chcete?“ zeptal se kdosi lámanou španělštinou.
„Jsem nemocný, rychle otevřete,“ odpověděl Zurita.
„Takhle neklepá nemocný,“ namítl klidně týž hlas a ve špehýrce se objevilo čísi oko. „Doktor nepřijímá.“
„Nesmí odepřít pomoc nemocnému,“ rozhorloval se Zurita.
Špehýrka se zavřela a kroky se vzdalovaly. Jen psi zoufale štěkali dál.
Když Zurita vyčerpal všechny zásoby nadávek, vrátil se na škuner.
Má si na Salvátora stěžovat v Buenos Aires? Nebude to k ničemu. Zurita se třásl hněvem.
Jeho hebkým černým vousům hrozilo vážné nebezpečí, neboť je v rozčilení neustále potahoval dolů, až visely schlíple jako ručička barometru, která ukazuje nízký tlak.
Posléze se uklidnil a začal uvažovat, co by měl podniknout dál.
Čím déle přemýšlel, tím úporněji nakrucoval skořicově opálenými prsty rozcuchaný vous zase vzhůru. Barometr stoupal.
Nakonec vyšel na palubu a k všeobecnému překvapení dal rozkaz zvednout kotvy. Medúza vyplula do Buenos Aires.
„To je dobře,“ řekl Baltazar. „Už jsme tu promarnili moc času. Aby čert vzal toho ďábla i s bohem!“
NEMOCNÁ VNUČKA
Slunce nemilosrdně pražilo. Zaprášenou cestou podél žírných pšeničných, kukuřičných a ovesných polí kráčel starý, udřený Indián. Šaty měl potrhané. Na rukou nesl nemocné dítě zakryté před slunečními paprsky vetchou přikrývkou. Děcko mělo přivřené oči. Na krku mělo obrovský otok. Chvílemi, když stařec chybně šlápl, chraptivě sténalo a zvedalo víčka. Stařec se zastavoval a starostlivě foukal děcku do tváře, aby je osvěžil. „Jen abych tě tam donesl živou,“ šeptal a přidal do kroku.
Když došel k železným vratům, přendal dítě na levou ruku a pravou čtyřikrát zabouchal na dveře.
Špehýrka v bráně se pootevřela, v otvoru se kmitlo čísi oko, závory zaskřípaly a dveře se otevřely.
Indián nesměle překročil práh. Před ním stál starý černoch v bílém rouchu s úplně bílými kudrnatými vlasy.
„Jdu k doktorovi, dítě stůně,“ řekl Indián.
Černoch mlčky přikývl, zavřel dveře a dal Indiánovi znamení, aby ho následoval. Indián se rozhlížel. Byli na nevelkém nádvoří vydlážděném širokými kvádry. Dvůr byl z jedné strany obehnán vysokou vnější hradbou, z druhé nižší zdí, která ho ohrazovala od vnitřní části usedlosti. Ani travička, ani kousek zeleně, pravý vězeňský dvůr. V rohu, u vnějších vrat, stál bílý dům s velikými, širokými okny. Před domem se na zemi utábořili Indiáni, muži i ženy. Mnozí měli s sebou děti.
Téměř všechny děti vypadaly naprosto zdravě. Některé si hrály s mušlemi na „sudá nebo lichá“, jiné se tiše praly; starý černoch s bílými vlasy přísně dohlížel, aby nehlučely.
Starý Indián pokorně usedl na zemi ve stínu domu a začal foukat do nehybné, promodralé tváře dítěte. Vedle něho seděla stará Indiánka s oteklou nohou.Podívala se na dítě spočívající starci na kolenou a zeptala se: „Dcera?“