„Vnučka,“ odpověděl Indián. Stařena zakývala hlavou a řekla:
„Duch bažin vstoupil do tvé vnučky. Ale on je silnější než zlí duchové. On vyžene ducha bažin a tvá vnučka se uzdraví.“ Indián souhlasně přikývl.
Černoch v bílém rouchu obešel nemocné, podíval se na starcovo dítě a ukázal na vchod do domu.
Indián vkročil do velké místnosti s podlahou z kamenných desek. Uprostřed místnosti stál úzký dlouhý stůl pokrytý bílým prostěradlem. Otevřely se druhé dveře s výplněmi z matného skla a do místnosti vešel doktor Salvátor v bílém plášti, vysoký, ramenatý, snědý. Kromě černých řas a obočí neměl Salvátor na hlavě ani vlásku. Zřejmě se ustavičně holil, neboť měl kůži na lebce stejně snědou jako tvář. Dosti veliký nos s hrbolkem, poněkud vyčnělá ostrá brada a pevně sevřené rty dodávaly tváři hrubý, ba dravý výraz. Pohled hnědých očí byl chladný. Indiánovi se při něm udělalo nevolno.
Stařec se hluboce uklonil a podal lékaři dítě. Salvátor rychlým, jistým a zároveň opatrným pohybem převzal dítě, rozbalil hadry, do kterých bylo zavinuto, a obratně je hodil do koše v koutě pokoje. Indián se belhal ke koši v úmyslu vzít odtamtud hadry, ale Salvátor ho přísně zaraziclass="underline"
„Stůj, nedotýkej se toho!“
Potom položil děvčátko na stůl a sklonil se nad ním. Byl teď k Indiánovi obrácen profilem. A starci se najednou zdálo, že nevidí doktora, ale jestřába, který se sklání nad malým ptáčkem. Salvátor prohmatával otok na krčku dítěte. Indiána překvapily i jeho prsty. Byly dlouhé, neobyčejně pohyblivé. Jako by se mohly ohýbat v kloubech nejen dolů, nýbrž i stranou, ba i vzhůru. Indián, jenž měl pro strach uděláno, přemáhal bázeň, kterou v něm vzbuzoval ten záhadný člověk.
„Výborně. Skvělé,“ povídal Salvátor, jako by měl z otoku radost, a vytrvale ho prohmatával.
Když skončil prohlídku, obrátil tvář k Indiánovi a řekclass="underline"
„Teď je novoluní. Přijď za měsíc v příštím novoluní a dostaneš děcko zdravé.“
Odnesl dítě za skleněné dveře, kde byla koupelna, operační síň a nemocniční sály.
A černoch už přiváděl do přijímací místnosti novou pacientku, stařenu s bolavou nohou.
Indián se nízko poklonil ke skleněným dveřím, které se zavřely za Salvátorem, a vyšel.
Přesně za osmadvacet dní se skleněné dveře opět otevřely.
Ve dveřích stálo děvčátko v nových šatečkách, zdravé, červené. Ustrašeně hledělo na dědečka. Indián rychle přistoupil k dítěti, vzal je do náruče, zlíbal, prohlížel mu krček. Po otoku nebylo ani památky. Jen malý zarudlý proužek svědčil o operaci. Dívenka dědečka odstrkovala a dokonce vykřikla, když ji při líbání popíchal dávno neholenou bradou. Hned za dítětem vkročil Salvátor. Teď se doktor už usmíval, pohladil holčičku po vlasech a řekclass="underline"
„Tak si vezmi své děvčátko. Přinesl jsi ji ještě včas. Za několik hodin bych jí ani já nebyl dokázal vrátit život.“
Tvář starého Indiána se pokryla vráskami, rty se mu zachvěly a z očí vytryskly slzy. Znovu zvedl děcko, přitiskl je k prsům, klesl před Salvátorem na kolena a hlasem přerývaným pláčem praviclass="underline"
„Zachránil jste mé vnučce život. Co vám může nabídnout chudý Indián kromě svého života?“ „K čemu by mi byl tvůj život,“ podivil se Salvátor.
„Jsem starý, ale mám ještě dost síly,“ pokračoval Indián nezvedaje se z podlahy. „Odnesu vnučku k její matce, mé dceři, a vrátím se k vám. Chci vám dát celý zbytek svého života za dobro, které jste mi prokázal. Budu vám sloužit jako pes. Prosím, přijměte mé služby.“ Salvátor se zamyslil.
Velmi nerad a opatrně přijímal lidi do služeb. Ačkoli práce by se našla. Ano, práce bylo dost. Jim nestačí na celý sad. A tento Indián se zdá být spolehlivý, třebaže doktor by dal přednost černochovi.
„Nabízíš mi svůj život a prosíš jako o milost, abych přijal tvůj dar. Dobrá. Budiž. Kdy můžeš přijít?“
„Vrátím se dřív, než skončí první čtvrt měsíce,“ řekl Indián líbaje lem Salvátorova pláště.
„Jak se jmenuješ?“
„Já?. Kristo. Christofor.“
„Jdi, Kristo. Budu tě očekávat.“
„Pojď, dítě!“ obrátil se Kristo k děvčátku a znovu je zvedl do náruče. Děvčátko zaplakalo. Kristo spěšně odcházel.
ČAROVNÝ SAD
Když se Kristo za týden vrátil, zadíval se mu doktor Salvátor upřeně do očí a řekclass="underline" „Vyslechni mě pozorně, Kristo. Přijímám tě do svých služeb. Budeš dostávat stravu a pěkný plat.“
Kristo odmítavě zamával rukama:
„Nic nechci, jen abych vám mohl sloužit.“
„Mlč a poslouchej,“ pokračoval Salvátor. „Budeš mít všechno. Ale žádám od tebe jedno: musíš mlčet o všem, co tu uvidíš.“
„Raději si vyříznu jazyk a hodím ho psům, než abych řekl jediné slovo.“
„Dej pozor, aby se ti to nestalo,“ varoval ho Salvátor. Zavolal na černocha v bílém rouchu a přikázal mu: „Zaveď ho do sadu a svěř ho Jimovi.“
Černoch se mlčky uklonil, vyvedl Indiána z bílého domu, provedl ho nádvořím, které již Kristo znal, a zaklepal na železnou branku ve druhé zdi.
Za zdí se ozval štěkot psů, branka vrzla a pomalu se otevřela, černoch postrčil Krista do sadu, cosi vykřikl hrdelním hlasem na jiného černocha a odešel.
Kristo se polekaně přitiskl ke zdi: se štěkotem podobným řevu hnala se k němu neznámá zvířata žlutočervené barvy s tmavými skvrnami. Kdyby se s nimi sešel Kristo v pampách, okamžitě by v nich poznal jaguáry. Ale zvířata, která se k němu hnala, štěkala jako psi. V tu chvíli bylo Kristovi jedno, jaká zvířata se k němu ženou. Vrhl se k nejbližšímu stromu a s nečekanou rychlostí se vyšplhal do větví. Černoch zasyčel na psy jako rozzuřená kobra. Ti se rázem uklidnili. Přestali štěkat, ulehli na zem, položili hlavy na natažené pracky a úkosem ho pozorovali.
Černoch opět zasyčel, obraceje se tentokrát na Krista, který seděl na stromě, a zamával rukama; naznačoval mu, aby slezl.
„Proč syčíš jako had,“ řekl Kristo, neopouštěje svůj útulek. „Spolkl jsi jazyk?“ Černoch jen zlostně zahučel.
Nejspíš bude němý, pomyslel si Kristo a vzpomněl si na Salvátorovu výstrahu. Cožpak Salvátor vyřezává jazyk sluhům, kteří zradí jeho tajemství? Ten černoch má možná vyříznutý jazyk. Kristo se najednou tak vyděsil, že div nesletěl ze stromu. Zatoužil utéci odtud stůj co stůj a co nejdříve. Odhadl v duchu, jak daleko je od stromu, na kterém seděl, ke zdi. Ne, nepřeskočí. Ale černoch přistoupil ke stromu, chytil Indiána za nohu a netrpělivě ho táhl dolů. Kristo se musel vzdát. Seskočil se stromu, usmál se na černocha co nejpřívětivěji, podal mu ruku a přátelsky se zeptaclass="underline" „Jim?“
Černoch přikývl.
Kristo mu silně stiskl ruku. Když už jsem se dostal do pekla, musím být s ďábly zadobře, pomyslel si a pokračoval nahlas.
„Tys němý?“
Černoch neodpověděl.
„Nemáš jazyk?“
Černoch mlčel dál.
Jak bych se mu mohl podívat do úst? pomyslel si Kristo. Ale Jim se zřejmě nemínil pouštět do řečí ani posunky. Vzal Krista za ruku, přivedl ho k červeno-rezavým zvířatům a cosi na ně zasyčel. Zvířata se zvedla, přiblížila se ke Kristovi, očichala ho a klidně se vzdálila. Kristovi se trošku ulevilo.
Jim mávl rukou a vedl Krista na prohlídku sadu.
Po smutném nádvoří vydlážděném kameny překvapoval sad hojností zeleně a květů. Prostíral se východním směrem k moři a k pobřeží měl povlovný spád. Na všechny strany se rozbíhaly pěšinky posypanénačervenalýmirozdrcenýmimušlemi.Podél nich rostly fantastické kaktusy a modrozelené šťavnaté agáve, košťátka se spoustou žlutozelených květů. Celé houštiny broskvoní a oliv halily svým stínem hustou trávu s pestrými, zářivými květinami. V zelené trávě jiskřily vodní nádrže vyložené po okrajích bílými kameny. Vysoké vodotrysky osvěžovaly vzduch.