V sadu bylo plno všelijakého křiku, zpěvu a štěbetání ptáků, řevu, kvikotu a pískotu zvířat! Kristo ještě nikdy neviděl tolik podivných zvířat. V sadu žila nevídaná havěť. Tamhle přeběhla pěšinku šestinohá ještěrka se třpytnými, měděné zelenými šupinami. Ze stromu se svěsil dvouhlavý had. Kristo zděšeně uskočil od dvouhlavého plaza, který na něho zasyčel dvěma rudými tlamami. Černoch mu odpověděl ještě hlasitějším zasyčením a had, pokyvuje hlavami, sklouzl ze stromu a zmizel v hustém rákosí. Jiný dlouhý had se odplazil z pěšinky, pomáhaje si dvěma nohama. Za drátěnou mřížkou chrochtal vepřík. Zadíval se na Krista jediným velkým okem, umístěným uprostřed čela.
Dvě bílé krysy srostlé na bocích utíkaly po růžové pěšince jako dvouhlavá, osminohá obluda. Občas se toto obojetné stvoření začalo prát samo se sebou; pravá krysa táhla doprava, levá doleva a obě nespokojeně pištěly. Vždycky však zvítězila pravá. Podle cesty se pásli „siamští blíženci“ srostlí v bocích: dvě jemnorouné ovce. Nepraly se jako krysy. Zřejmě se mezi nimi už dávno ustálila naprostá jednota vůle a přání. Jedna nestvůra Krista zvlášť překvapila. Byl to veliký, úplně holý růžový pes. Z jeho zad, jako by vylezla z psího těla, vyčuhovala malá opička, její prsa, ruce, hlava. Pes přistoupil ke Kristovi a mávl ocasem. Opička vrtěla hlavou, mávala rukama, plácala po zádech psa, s kterým tvořila jeden celek, dívala se na Krista a křičela. Indián strčil ruce do kapes, vyndal kousek cukru a podával ho opičce. Ale kdosi chvatně odtáhl Kristovi ruku stranou. Za zády se mu ozvalo zasyčení; byl to Jim. Starý černoch vysvětloval Kristovi pohyby rukou a obličeje, že opičku nesmí krmit. Vzápětí vrabec s papouščí hlavou vyrval v letu Kristovi cukr z ruky a skryl se za keřem. Opodál na rybníce zabučel kůň s kravskou hlavou.
Po planince přeběhly dvě lamy mávající koňskými ocasy. Z trávy, z houštin, z větví stromů zírali na Krista neobyčejní hadi, čtvernožci a ptáci; psi s kočičími hlavami, husy s kohoutí hlavou, rohatí kanci, pštrosi nandu s orlími zobáky, berani s tělem pumy.
Kristo se domníval, že blouzní. Protíral si oči, smáčel spánky chladivou vodou z vodotrysků, ale nic naplat. V nádržích viděl hady s rybími hlavami a žábrami, ryby s žabíma nohama, obrovské žáby s dlouhým ještěřím tělem.
Opět zatoužil odtud utéci.
Ale tu ho Jim vyvedl na široké prostranství posypané pískem. Uprostřed stála vilka z bílého mramoru v maurském slohu, obklopená palmami. Mezi palmami bylo vidět oblouky a sloupy. Z bronzových fontán zpodobňujících delfíny tryskaly kaskády vody do průzračných nádrží, v nichž se hemžily zlaté rybky. Největší fontána před hlavním vchodem znázorňovala jinocha sedícího na delfínu podobně jako bájeslovný Triton se zavinutou lasturou přiloženou ke rtům. Za vilou bylo několik obytných a služebních domků a dál se opět táhly houštiny pichlavých kaktusů až k jakési bílé zdi. Zase zeď! řekl si v duchu Kristo.
Jim zavedl Indiána do nevelkého pokoje, v němž byl příjemný chládek. Posunky mu vysvětlil, že pokojík je určen jemu, Kristovi, a pak ho nechal o samotě.
TŘETÍ ZEĎ
Kristo si již poněkud zvykl na neobyčejný svět, který ho obklopoval. Všichni čtvernožci, ptáci a hadi žijící v sadu byli dobře ochočeni. S některými z nich navázal Kristo dokonce přátelství. Psi se srstí jaguárů, kterých se první den tak polekal, mu chodili v patách, lízali mu ruce a lísali se k němu. Papoušci mu slétali na rameno.
Sad a zvířata mělo na starosti dvanáct černochů, stejně nemluvných nebo němých jako Jim. Kristo je nikdy neslyšel rozprávět ani mezi sebou. Všichni mlčky plnili své úkoly. Jim tu byl jakýmsi správcem. Dohlížel na černochy a přiděloval jim práci. A Kristo byl ke svému údivu určen za Jimova pomocníka. Práce neměl zrovna mnoho a stravu měl dobrou. Nemohl si na svůj život naříkat. Jediné, co ho znepokojovalo, bylo zlověstné mlčení černochů. Byl přesvědčen, že Salvátor jim všem uřezal jazyky. A když byl občas volán k Salvátorovi, vždycky si v duchu říkaclass="underline" Chce mi uříznout jazyk. Ale brzo se Kristo přestal o svůj jazyk tolik bát.
Jednou uviděl Jima spícího ve stínu olivovníku. Černoch ležel na zádech, ústa otevřená. Kristo využil té příležitosti a opatrně nahlédl spícímu do úst; přesvědčil se, že jazyk starého černocha je na svém místě. To Indiána poněkud uklidnilo. Salvátor měl přísný denní pořádek. Ráno od sedmi do devíti přijímal nemocné Indiány, od devíti do jedenácti operoval a pak odcházel do své vily a pracoval tam v laboratoři. Operoval zvířata a pak je dlouho zkoumal. Když byl se svým pozorováním hotov, posílal zvířata do sadů. Kristo někdy při uklízení pronikal do laboratoře. Všechno, co tam viděl, ho plnilo údivem. Ve skleněných zkumavkách, naplněných jakýmisi tekutinami, pulsovaly různé orgány. Uřezané ruce a nohy žily dál. A když tyto živé údy oddělené od těla začínaly chřadnout, Salvátor je léčil a křísil hasnoucí život.
Krista to všechno plnilo hrůzou. Raději pobýval mezi živými nestvůrami v sadu. Přestože Salvátor prokazoval Indiánovi velkou důvěru, nedostal se Kristo nikdy za třetí zeď. Ale právě tam ho to velmi lákalo. Jednou v poledne, když všichni odpočívali, odběhl k vysoké zdi. Za ní uslyšel dětské hlasy a rozeznával indiánská slova. Občas se k dětským hlasům přidružily čísi slabší, pisklavé hlásky, které jako by se s dětmi hádaly a mluvily jakýmsi nesrozumitelným nářečím.
Když jednou Salvátor potkal Krista v sadu, přistoupil k němu, podle svého zvyku se mu zadíval přímo do očí a řekclass="underline"
„Pracuješ u mne už měsíc, Kristo, a jsem s tebou velmi spokojen. V dolním sadu se rozstonal jeden z mých sluhů. Budeš ho zastupovat. Uvidíš tam mnoho nového. Ale měj na paměti naši úmluvu: drž jazyk pevně za zuby, nechceš-li o něj přijít.“
„Už jsem se téměř odnaučil mluvit mezi vašimi němými sluhy, doktore,“ odpověděl Kristo. „Tím líp. Mlčet je zlato. Budeš-li mlčet, dostaneš mnoho zlatých pesos. Doufám, že během dvou týdnů postavím svého nemocného sluhu na nohy. Mimochodem, znáš dobře Andy?“ „Narodil jsem se v horách.“
„Výborně. Musím doplnit svůj zvěřinec novými zvířaty a ptáky. Vezmu tě s sebou. A teď jdi. Jim tě zavede do dolního sadu.“
Kristo již mnohému přivykl. Ale to, co viděl v dolním sadu, předčilo všechno jeho očekávání. Na velké louce ozářené sluncem se hemžily nahé děti a opice. Byly to děti různých indiánských plemen. Některé byly docela maličké, nejvýš tříleté, nejstarším bylo asi dvanáct.
Tyto děti byly Salvátorovými pacienty. Mnohé z nich měly za sebou vážné operace a vděčily Salvátorovi za svůj život. Uzdravující se děti si hrály a běhaly v sadu a později, když se docela uzdravily, brali si je rodiče domů. Kromě dětí tu žily opice. Opice bez chomáčku srsti na těle.
Nejpodivnější bylo, že všechny opice, některé lépe, jiné hůře, uměly mluvit. Přely se s dětmi, nadávaly, pištěly slabými hlásky. Přesto však opice žily s dětmi v míru a nehádaly se s nimi víc než děti samy mezi sebou.