Kristo nemohl hned určit, jsou-li to pravé opice nebo lidé.
Když se Kristo obeznámil s dolním sadem, všiml si, že je menší než horní, že se ještě příkřeji svažuje k zálivu a směřuje ke skále příkré jako zeď.
Za skálou bylo pravděpodobně moře. Ozýval se odtud hukot mořského příboje. Když Kristo za několik dní probádal skálu, zjistil, že je umělá. Vida, další čtvrtá zeď. V neproniknutelných houštinách glycinií objevil šedá, železná vrátka stejné barvy jako skála, která s ní splývala. Kristo naslouchal. Za skálou nebylo slyšet kromě příboje žádný zvuk. Kam vedou ta úzká vrátka? Na pobřeží moře?
Náhle zaslechl nadšený dětský křik. Děti se dívaly na nebe. Kristo zvedl hlavu a uviděl nevelký červený dětský balónek, který pomalu letěl parkem. Vítr ho odnášel směrem k moři. Obyčejný dětský balónek, který proletěl nad sadem, Krista velmi vzrušil. Začal být neklidný. A jakmile se uzdravený sluha vrátil, vydal se Kristo k Salvátorovi a řekl mu: „Doktore! Brzy se vypravíme do And, možná nadlouho. Dovolte mi, abych navštívil dceru a vnučku.“
Salvátor neměl rád, když jeho sluhové opouštěli usedlost, a proto raději zaměstnával osamělé lidi. Kristo mlčky čekal a díval se Salvátorovi do očí. Salvátor mu s chladným pohledem připomněclass="underline"
„Nezapomeň na naši úmluvu. Dej si pozor na jazyk! Jdi. Vrať se nejpozději za tři dny. Počkej!“
Salvátor se vzdálil do druhého pokoje a přinesl odtamtud jelenicový váček, v kterém cinkaly zlaté mince:
„Tohle je pro tvou vnučku. A tobě za mlčení.“
PŘEPADENÍ
„Nepřijde-li dnes, zřeknu se tvé pomoci, Baltazare, a najdu si opatrnější a spolehlivější lidi,“ povídal Zurita a netrpělivě si potahoval hebké vousy. Byl teď oblečen v bílých městských šatech a na hlavě měl slaměný klobouk. Setkal se s Baltazarem na okraji Buenos Aires, kde končí obdělaná pole a začínají pampy.
Baltazar v bílé blůze a modrých pruhovaných kalhotách seděl u cesty, mlčel a rozpačitě poškubával trávu sežehnutou sluncem.
Sám už litoval, že vyslal svého bratra Krista jako špeha k Salvátorovi. Kristo byl o deset let starší než Baltazar. Přes své stáří byl ještě velmi silný a obratný. Byl chytrý jako kočka z pamp. A přece byl nespolehlivý. Zkoušel pracovat v hospodářství, ale připadalo mu to nudné. Později měl v přístavu malý výčep, ale začal pít a přišel na mizinu. V posledních letech byl zapleten do různých nekalých čachrů, kde uplatňoval svou neobyčejnou chytrost a občas i věrolomnost. Takový člověk se dobře hodil za špeha, ale nedalo se mu věřit. Kdyby se mu to hodilo, mohl by zradit i rodného bratra. Baltazar to věděl, a proto se znepokojoval neméně než Zurita.
„Jsi přesvědčen, že Kristo viděl balónek, který jsi vypustil?“
Baltazar nerozhodně pokrčil rameny. Byl by nejraději s celou věcí skoncoval, šel domů, osvěžil hrdlo chladnou vodou s vínem a zavčas ulehl ke spánku.
Poslední paprsky zapadajícího slunce osvítily kotouče prachu zvedajícího se za pahorkem. Současně se ozvalo ostré, táhlé zapískání. Baltazar se zvedl. „To je on!“
„Konečně!“
Kristo se blížil svěžím krokem. Už nevypadal jako starý, zubožený Indián. Znovu kurážně zahvízdal, a když k nim došel, přivítal se s Baltazarem a Zuritou. „Tak co, seznámil ses s mořským ďáblem?“ zeptal se ho Zurita.
„Ještě ne, ale je tam. Salvátor chrání ďábla za čtverou zdí. Ale hlavního je dosaženo, sloužím u Salvátora a on mi důvěřuje. S tou nemocnou vnučkou se mi to ohromně povedlo.“ Kristo se zasmál a přimhouřil své chytré oči. „Málem by byla po svém uzdravení všechno zkazila. Objímám ji a líbám, jak se sluší na milujícího dědečka, a ona, hlupačka, se vzpouzí a div se nerozbrečí.“ Kristo se znova zasmál. „Kdes sehnal tu vnučku?“
„Peníze neseženeš tak lehko, ale holek je všude dost,“ odpověděl Kristo. „Její matka je spokojená. Dostal jsem od ní pět papírových pesos a ona dostala zdravou dceru.“ O tom, že dostal těžký váček se zlatými mincemi, Kristo pomlčel. Ovšemže nemínil odevzdat peníze dívčině matce.
„U Salvátora se dějou zázraky. Má tam hotový zvěřinec.“ Kristo začal vyprávět o všem, co viděl.
„To všechno je velmi zajímavé,“ řekl Zurita a zapálil si doutník, „ale to nejhlavnější, ďábla, jsi neviděl. Co hodláš podniknout dál, Kristo?“
„Dál? Udělám si malý výlet do And.“ A Kristo vyprávěl, že se Salvátor chystá na lov zvěře. „Výborně!“ zvolal Zurita. „Salvátorův pozemek leží daleko od jiných usedlostí. Za jeho nepřítomnosti vpadneme na jeho panství a ďábla polapíme.“ Kristo odmítavě zavrtěl hlavou.
„Jaguáři vám utrhnou hlavu a ďábla nenajdete. Nenajdete ho ani s hlavou na krku, když já ho nenašel.“
„Tak tedy,“ řekl Zurita po úvaze, „nastrojíme léčku, a když se Salvátor vydá na lov, zajmeme ho a jako výkupné budeme žádat — mořského ďábla.“
Kristo obratnými pohyby vytáhl ze Zuritovy kapsy vyčnívající doutník.
„Pěkně děkuju. To už je o něco lepší. Ale co když vás Salvátor oklame, slíbí výkupné a pak vám ho nedá. Tihle Španělé.“
Kristo zakašlal.
„Tak co tedy navrhuješ?“ zeptal se již nazlobeně Zurita.
„Mějte strpení, Zurito. Salvátor mi důvěřuje, ale jen do čtvrté zdi. Doktor mi musí věřit jako sobě samému a pak mi ukáže i ďábla.“ „Tak co?“
„Tohle. Salvátora přepadnou banditi,“ Kristo zabořil ukazováček Zuritovi do prsou, „a já,“ udeřil se do prsou, „poctivý Araukán, mu zachráním život. Potom už nebude mít před Kristem žádné tajnosti.“ A má peněženku se naplní zlatými pesos, dokončil v duchu. „To není špatné.“
Domluvili se, kterou cestou Kristo Salvátora poveze.
„V předvečer našeho odjezdu hodím přes plot červený kámen. Buďte připraveni.“ Přestože byl plán přepadení velmi pečlivě promyšlen, mohla jedna nepředvídaná okolnost celou věc málem pokazit.
Zurita, Baltazar a deset hrdlořezů, zjednaných v přístavu, oblečeni v úborech gaučů a dobře vyzbrojeni, čekali na koních a očekávali svou oběť opodál usedlosti.
Byla tmavá noc. Jezdci bedlivě naslouchali, kdy uslyší dupot koňských kopyt.
Ale Kristo nevěděl, že Salvátor se vypraví na lov docela jinak, než jak se to dělávalo před několika lety.
Znenadání zaslechli banditi hukot motoru, který se rychle blížil. Za pahorkem oslnivě zableskla světla svítilen. Kolem jezdců se přehnal obrovský černý automobil, dříve než si stačili uvědomit, co se stalo.
Zurita zoufale nadával. Baltazarovi to přišlo k smíchu.
„Nezlobte se, Pedro,“ řekl Indián. „Ve dne je horko, proto jedou v noci; Salvátor má na voze dvě slunce. Ve dne budou odpočívat. Můžeme je dohonit na zastávce.“ Baltazar pobídl koně a rozjel se za automobilem. Ostatní ho následovali. Když jeli asi dvě hodiny, uviděli náhle v dálce oheň.
„To jsou oni. Něco se jim přihodilo. Stůjte, doplížím se tam a uvidím. Čekejte tu na mne.“
Baltazar seskočil z koně a odplazil se jako užovka. Za hodinu se vrátil.
„Vůz nejede. Pokazil se. Spravují ho. Kristo stojí na stráži. Musíme si pospíšit.“
Ostatní se událo velmi rychle. Banditi přepadli cestující, a než se Salvátor vzpamatoval, měl už on, Kristo a tři černoši spoutané nohy i ruce.
Jeden z najatých banditů, vůdce tlupy — Zurita se raději držel ve stínu — žádal na Salvátorovi dosti velké výkupné. „Zaplatím, pusťte mne,“ odpověděl Salvátor.