Kari Ram zkontroloval ochranné přístroje. Ukazovaly, že všechny kontakty mezi automaty lodi jsou v pořádku. Mladý astronaut se oddal myšlenkám.
Daleko, předaleko, ve vzdálenosti sedmdesáti osmi světelných let, zůstala Země — překrásná, uspořádaná lidmi k radostnému životu a nadšené tvůrčí práci. V této společnosti bez tříd znal každý člověk velmi dobře svou planetu. Nejen její továrny, doly, plantáže a mořský průmysl, studijní a výzkumná centra, muzea a rezervace, ale i milá zákoutí k odpočinku, k odloučení nebo k osamění ve společnosti milovaného člověka.
A z tohoto nádherného světa se člověk, který je na sebe stále náročnější, čím dál víc vzdaluje do ledových kosmických propastí v honbě za novými poznatky, za odhalením tajemství přírody, která klade tuhý odpor svému podrobování. Stále dál se člověk vzdaloval od Měsíce, zalitého vražedným kosmickým a ultrafialovými zářením Slunce, od horké a bezživotné Venuše s jejími oceány nafty, mazlavou pryskyřičnou půdou a věčnými mlhami, od studeného, pískem zavátého Marsu se slabě doutnajícím podzemním životem. Začalo teprve studium Jupitera a nové lodi již dosáhly nejbližších hvězd. Hvězdolety ze Země navštívily Proximu Centauri, hvězdu Barnardovu, Sírius, Etu Eridana a dokonce Tau Velryby. Pochopitelně nejen samy hvězdy, ale také jejich planety nebo nejbližší okolí, pokud šlo o dvojhvězdy jako Sírius, které nemají planetární soustavu. Avšak mezihvězdné lodi ze Země se ještě nedostaly na takové planety, kde by již život dosáhl své vyšší formy, kde by se vyskytovali myslící tvorové — lidé.
Z dalekých propastí kosmu přinášely ultrakrátké rádiové vlny zprávy z obydlených světů. Někdy tyto zvěsti přicházely na Zem tisíce let po odeslání. Lidstvo se teprve učilo číst tyto relace a začalo si tvořit představu, jak obrovský oceán znalostí, techniky a umění obíhá mezi obydlenými světy naší Galaxie. Mezi světy ještě nedosaženými. A co teprve na jiných hvězdných ostrovech, galaxiích, oddělených od sebe celými milióny světelných let! To všechno vyvolávalo stále větší snahu dosáhnout planet obydlených lidmi, kteří se sice nebudou podobat lidem pozemským, ale také vybudovali rozumnou, správně se vyvíjející společnost, kde každému patří jeho část štěstí, největší, jaké je možno dosáhnout při jejich úrovni ovládání přírody. Bylo ostatně známo, že existují lidé nám velmi podobní a že je jich pravděpodobně víc. Zákony vývoje planetárních soustav a života na nich platí stejně v naší Galaxii jako v celé nám známé části kosmu.
S pulsačním hvězdoletem, posledními vynálezem zemského génia, dokáže lidstvo přijít na volání vzdálených světů. Bude-li let „Telluru“ úspěšný, pak… Jenže jako všechno v životě, i nový vynález má dvě stránky.
„A ta druhá stránka…,“ Kari Ram si v zamyšlení neuvědomil, že poslední slova říká nahlas.
Pojednou se za ním ozval příjemný a silný hlas Mut Anga:
Kari Ram sebou trhl.
„Nevěděl jsem, že také milujete starou hudbu,“ usmál se velitel hvězdoletu. „Tahle píseň je nejméně pět set let stará.“
„Neznám nic!“ zvolal astronavigátor. „Uvažoval jsem o našem hvězdoletu. O tom, kdy se vrátíme…“
Velitel zvážněl.
„Máte za sebou teprve první pulsaci a už myslíte na návrat?“
„To ne! Proč bych se byl jinak snažil dostat se mezi ty, kteří budou pro let vybráni? Jenom se mi zdálo… Než se vrátíme na Zem, uplyne tam mezitím sedm set let, a přestože dnes je člověk dvakrát tak dlouho živ, budou již mrtvi dokonce i pravnuci našich sester a bratří…“
„To jste nevěděl?“
„Věděl, samozřejmě věděl,“ pokračoval Ram tvrdošíjně. „Ale napadlo mě něco jiného.“
„Chápu. Zdánlivá zbytečnost našeho letu?“
„Ano! Ještě než byl vynalezen a sestrojen Tellur, odletěly obvyklé raketové hvězdolety na Fomalhaut, Capellu a Arktura. Návrat fomalhautské expedice se čeká za dva roky — padesát už uplynulo. Ale z Arktura a Capelly se lodi vrátí ještě za dalších čtyřicet nebo padesát let — k těmhle hvězdám je přece dvanáct a čtrnáct parseků. A dnes už se budují pulsační koráby, které se mohou octnout na Arkturu během jedné jediné pulsace. Než skončíme svůj let, lidstvo definitivně zvítězí nad časem nebo nad prostorem, chcete-li. Pak budou naše zemské lodi mnohem dál než my a my se vrátíme s nákladem zastaralých, zbytečných zpráv.“
„Odešli jsme ze Země tak, jako ze života odcházejí nebožtíci,“ řekl Mut Ang pomalu, „a vrátíme se vývojově zaostalí jako přežitky minulosti.“
„Právě na to jsem myslel!“
„Máte pravdu a přitom se hluboce mýlíte. Rozvoj vědomostí, shromažďování zkušeností a zkoumání bezedného kosmu musí být nepřetržité, jinak se poruší zákony vývoje, který je vždycky nerovnoměrný a protikladný. Představte si, že by nejstarší přírodovědci, kteří nám připadají naivní, čekali dejme tomu na vynález dnešních kvantových mikroskopů. Nebo zemědělci a stavitelé dávné minulosti, kteří zkropili naši planetu řekami potu, kdyby čekali na automatické stroje a… To by se nikdy nedostali z vlhkých děr a stále by se živili drobty, které jim příroda darovala.“
Kari Ram se nahlas rozesmál. Mut Ang však pokračoval bez úsměvu:
„I my jsme povoláni splnit svou povinnost jako každý jiný člen společnosti. Za to, že se první dotkneme neprobádaných hlubin kosmu, museli jsme zemřít na sedm set let. Ti, kteří zůstali na Zemi a mohou využívat všech radostí pozemského života, nikdy nepoznají obrovské pocity člověka, který nahlédne do tajemství vývoje vesmíru. A to je všechno. Ale návrat… Nemusíte mít strach z budoucnosti. V každém údobí svých dějin se lidstvo v něčem vracelo zpět, nehledě na celkový vzestup podle zákona spirálovitého vývoje. Každé století mělo své neopakovatelné zvláštnosti a zároveň rysy společné všem věkům. Kdo ví, možná že právě to zrnko poznání, které na naši planetu přineseme, umožní další rozlet vědy a zlepšení života lidstva. I my sami se vrátíme z hlubin minulosti, ale přineseme novým lidem své životy a srdce oddaná budoucnosti. Cožpak se vrátíme jako cizinci? Cožpak může být cizincem ten, kdo slouží podle svých nejlepších sil? Člověk přece není jen souhrnem znalostí, ale i velmi složitou architekturou citů, a v tomto směru nebudeme my, kteří zakusili všechny těžkosti dlouhé cesty kosmem, o nic horší než ti budoucí lidé…“ Mut Ang se odmlčel a dodal docela jiným, trochu posměšným tónem: „Nevím, jak pro vás, ale pro mne bude nahlédnutí do budoucnosti tak zajímavé, že už jenom proto…“
„…Se dá pro Zem dočasně zemřít!“ vykřikl astronavigátor.
Velitel „Telluru“ přikývl.
„Jděte se umýt a najezte se. Příští pulsace nastane brzy! Teji, proč se vracíte?“ Pomocník velitele pokrčil rameny.
„Chci se co nejdřív seznámit s cestou, kterou přístroje vypočítaly. Jsem připraven vás vystřídat.“
A bez dalších slov stiskl astrofyzik knoflík uprostřed panelu. Vyduté lakované víko se nehlučně odsunulo a z hloubi přístroje se vynořil spirálovitě stočený pruh stříbřitého kovu, probodený tenkou černou jehlou. Ta označovala kurs lodi. Jako drahé kamení jiskřily na spirále drobné plamínky — hvězdy různých spektrálních tříd, kolem nichž „Tellur“ letěl. Ručičky nesčetných číselníků začaly tancovat a jejich pohyby se zdály téměř oduševnělé. To počítací stroje usměrňovaly přímku příští pulsace tak, aby probíhala co nejdál od hvězd, temných mraků a plynných mlhovin, v nichž se mohla skrývat dosud neznámá nebeská tělesa.