Velitel „Telluru“ se uklidnil. Síla medicíny je sice nesmírná, ale přece jen se nezřídka stávalo, že předem nepředpokládané zvláštnosti organismu (a určit je mezi miliardami individualit je nemyslitelné) přinášely nečekané komplikace, které v obrovských léčebných ústavech na planetě nejsou ničím hrozným, ale jsou velmi nebezpečné v nevelké expedici.
Nestalo se nic. Mut Ang se vrátil k houslovému klavíru do opuštěné knihovny. Neměl chuť hrát, a tak se oddal myšlenkám. Nebylo to poprvé, co velitel hvězdoletu uvažoval o štěstí a budoucnosti.
Čtvrtá výprava do kosmu… Ale ještě nikdy ho nenapadlo vykonat tak daleký skok přes prostor a čas. Sedm set let! A to při oné rychlosti života, při prudkém sledu nových úspěchů a objevů, při tom obzoru vědomostí, jakého už se na Zemi dosáhlo! Je těžké srovnávat, ale sedm set let nebylo mnoho v epochách starých civilizací, kdy vývoj společnosti, nepopoháněný znalostmi a nutností, směřoval jen k dalšímu rozplozování člověka a osidlování prázdných prostorů planety. Tehdy byl čas bezbřehý a všechny změny v lidstvu postupovaly pomalu jako kdysi ledovce na ostrovech Arktidy a Antarktidy.
Staletí jako by se propadala do prázdnoty nečinnosti. Co to je jeden lidský život, co to je sto let, tisíc let?
Skoro s úžasem si Mut Ang pomysleclass="underline" „Jak by asi bylo lidem starého světa, kdyby byli předem věděli, jak vleklé budou tehdejší společenské procesy, kdyby mohli pochopit, že útlak, nespravedlnost a neuspořádanost planety budou ještě tolik let trvat?“ Vrátit se za sedm set let ve starém Egyptě by bylo znamenalo dostat se do téže otrokářské společnosti s ještě silnějšími útiskem; v tisícileté Cíně — k týmž válkám a dynastiím císařů, nebo v Evropě — od počátků náboženské noci středověku se dostat do plamenů inkvizitorských hranic, do řádění lítého tmářství.
Ale dnes pokus nahlédnout do budoucnosti přes sedm století, naplněných změnami, zlepšeními a novým poznáním, vyvolává závrať z dychtivého zájmu o otřesné události.
A je-li skutečným štěstím pohyb, změny, novoty — může být v tom případě někdo šťastnější než on a jeho přátelé? A přece to není tak jednoduché! Lidská povaha má dvě stránky jako celý svět, který ji vytvořil a obklopuje. Vedle snahy o věčné změny je nám vždycky líto toho minulého — lépe řečeno — toho dobrého v něm, co zůstalo zachyceno filtrem paměti a co v dřívějších dobách vyrůstalo v představu starých zlatých časů.
Tehdy lidé mimovolně hledali dobro v minulosti, snili o jejím opakování a jedině silné duše dokázaly předvídat a pocítit příchod nezbytného příštího zlepšení a uspořádání lidské společnosti. Od té doby leží hluboko v lidské duši lítost nad minulostí, smutek nad něčím nenávratně zmizelým, pocit žalu, který se nás zmocňuje nad rozvalinami a památkami na dávnou historii lidstva. Tento stesk po minulosti byl obzvlášť silný u lidí zralých a zvyšoval zármutek u hloubavých a jemných.
Mut Ang povstal od přístrojů a protáhl své silné tělo.
Ano, v historických povídkách je všechno tak výrazně a zajímavě popsáno! Co může mladým členům posádky hvězdoletu nahánět strach ve chvíli, kdy provádějí skok do budoucnosti? Samota, ztráta blízkých? Smutně proslulá osamocenost člověka octnuvšího se v budoucnosti byla už tolikrát přetřásána a popisována ve starých románech… Osamocenost si každý představoval jako život bez blízkých, příbuzných lidí, a přitom tihle blízcí byli jen nepatrnou hrstkou lidí spojených mezi sebou často jen formálními pouty. Ale dnes, kdy je člověku blízký kterýkoli jiný člověk, kdy neexistují žádné hranice a konvence, bránící lidem dorozumět se v kterémkoli koutě planety…?
My, lidé z „Telluru“, jsme ztratili všechny své blízké na Zemi. Ale tam v nadcházející budoucnosti nás čekají lidé neméně blízcí a drazí, budou znát a cítit ještě více, ještě silněji než naši současníci, které jsme navždy opustili — to je téma, o kterém by právě těmito slovy měl velitel mluvit s mladými lidmi své posádky…
V ústředním stanovišti si Tej Eron zavedl svůj oblíbený večerní řád. Matně svítily jen nejnutnější lampy a velký okrouhlý sál vypadal za soumračného svitu ještě útulněji. Velitelův pomocník si broukal jednoduchou písničku a neustále prověřoval výpočty. Cesta hvězdoletu se blížila ke konci — dnes měl koráb zamířit k souhvězdí Hadonoše, aby proletěl kolem zkoumané uhlíkaté hvězdy. Další přibližování k ní je nebezpečné. Paprskový tlak začíná vzrůstat natolik, že při rychlosti menší, než je rychlost světla, může lodi způsobit strašlivé, nenapravitelné škody.
Tej Eron pocítil, že mu někdo stojí za zády, a obrátil se.
Mut Ang se naklonil pomocníkovi přes rameno a četl souhrnné údaje přístrojů ve čtvercových otvorech nejnižší řady. Tej Eron se na něho tázavě zadíval a velitel přikývl. Na sotva znatelný pohyb pomocníkových prstů se po celé lodi rozezněly výstražné signály a obvyklá kovová slova:
„Poslouchejte všichni!“
Mut Ang si přitáhl mikrofon. Věděl, že teď ve všech částech hvězdoletu lidé strnuli a mimoděk otočili obličeje k megafonům zamaskovaným, v otvorech stěn — člověk si ještě neodvykl dívat se směrem, odkud přichází zvuk, chtěl-li být obzvlášť pozorný.
„Poslouchejte všichni!“ opakoval Mut Ang. „Za patnáct minut začne loď brzdit. Všichni kromě služby budou ležet ve svých kajutách. První fáze brždění skončí v osmnáct hodin, druhá fáze při šesti „g“ bude trvat šest dní a nocí. K otočení lodi dojde po signálu MN — mimořádné nebezpečí. Konec!“
V osmnáct hodin se velitel zvedl z křesla, a přemáhaje bolest v pase a týlu, která je při brždění obvyklá, prohlásil, že si tedy jde lehnout na celých těch šest dní a nocí, co bude probíhat zpomalování. Celou posádku „Telluru“ nebylo teď možno odtrhnout od přístrojů — probíhá poslední pozorování uhlíkaté hvězdy.
Tej Eron se podíval za odcházejícím velitelem. S každým zdokonalením vzrůstala spolehlivost a síla kosmických hvězdoletů. Mohutnost „Telluru“ se sotva dá srovnávat s těmi skořápkami plovoucími po zemských mořích, které kdysi dostaly název loď. A přesto není jeho hvězdolet ničím jiným než skořápkou v bezedných hlubinách prostoru. A všechno je nějak klidnější, když velitel při manévrování bdí.
* * *
Kari Ram div nevyskočil překvapením, když zaslechl Mut Angův veselý smích. Před několika dny byla celá posádka vzrušena zprávou, že se velitel náhle roznemohl. Do jeho kabiny směl vstoupit jenom lékař a všichni bezděčně tlumili hlas, když přecházeli kolem jejích hladkých dveří, pevně zavřených jako při havárii. Tej Eron byl nucen samostatně provést celý stanovený program — otočit loď a znovu ji uvést do pohybu, aby se dostal z oblasti silného záření uhlíkaté hvězdy a mohl začít pulsaci zpátky, ke Slunci. Pomocník kráčel vedle svého velitele a zdrženlivě se usmíval. Vyšlo najevo, že velitel po domluvě s lékařem úmyslně opustil řízení, aby dal Tej Eronovi možnost provést celou operaci samotnému, bez spoléhání na kohokoli. Pomocník by se zanic nepřiznal k tomu, jak kruté pochybnosti prožíval před otočením, ale vyčítal veliteli, jaké rozrušení způsobil celé posádce.