Babička vzala čepeček do ruky, hladila jej, točila na dlani a povídá pomalu: “Myslím, pane králi, že nejlepší stříbro na světě jsou stříbrné vlasy vaší maminky.”
Král se podíval na babičku, podíval se na maminku a řekl tiše: “Máte pravdu, babičko.”
Tu babička posadila čepeček pěkně na hlavu královy maminky, pohladila jí bílé vlasy a řekla: “A teď mi, pane králi, dáte tolik tolarů, co je stříbrných vlásků pod čepcem vaší maminky.”
Král se podivil, král se zamračil, král se konečně usmál a praviclass="underline" “Vy jste ale, babičko, tuze veliká taškářka.”
Nu ale, děti, přísaha je přísaha, a tak musel král zaplatit babičce, oč žádala. Poprosil tedy svou maminku, aby si sedla, a nařídil svému nejvyššímu účetnímu, aby jí spočítal stříbrné vlasy, které se jí vejdou pod ten čepeček. Účetní počítá, počítá, a králova maminka pěkně drží, ani se nepohne, a vtom, to víte, stáří má rádo spánek a lehko zadřímne – zkrátka králova maminka usnula.
Zatímco tak spala, počítal účetní vlásek po vlásku; a když se právě dopočítal jednoho tisíce, snad že silněji zatahal za jeden stříbrný vlas, králova maminka se probudila.
“Au,” vykřikla, “proč mne budíte? Měla jsem živý sen; zdálo se mi, že právě překročil příští král hranice naší země.”
Babička sebou trhla. “To je divné,” vyhrkla, “zrovna dnes se má ke mně nastěhovat můj vnouček z přespolní říše.”
Ale král ani neposlouchal a zvolaclass="underline" “Odkudpak, maminko, odkudpak přijde příští král naší země? Ze kterého královského dvora?”
“To nevím,” řekla králova maminka, “protože jste mne zrovna probudili.”
Zatím nejvyšší účetní počítal dál, a králova maminka zase usnula. Účetní počítá, počítá až do dvou tisíc, a tu se mu zase utrhla ruka a on zatahal silně za stříbrný vlas.
“Ale chaso,” vykřikla králova maminka, “proč jste mne probudili? Právě se mi zdálo, že příštího krále sem nepřivede nikdo jiný než tahle černá kočka.”
“Jděte, maminko,” divil se král, “kdopak jakživ slyšel, že by kočka někoho do domu přivedla?”
“Už to tak bude,” řekla králova maminka, “ale teď mne nechte spát.”
Znovu usnula králova maminka, a znovu počítal účetní. Když se dopočítal vlasu třítisícího a posledního, zatřásla se mu ruka a on nechtě zase silně zatahal.
“Ach vy daremní,” vykřikla králova maminka, “nenecháte starou bábu chvilku spát. Zrovna se mi zdálo, že sem příští král přijede se svým celým domem.”
“No to mně už, maminko, odpusťte,” řekl na to král, “ale tohle asi nebude pravda. Kdopak by mohl s sebou přivézt celý královský zámek?”
“Nemluv, hochu, nadarmo,” kárala ho maminka. “Člověk nikdy neví, co se může stát.”
“Baže,” kývala hlavou babička, “dobře říká panímáma, pane králi. Mému nebožtíku muži, dej mu pánbůh nebe, prorokovala cikánka: Jednou ti kohout sezobe celý statek. A tu se táta dal, chudák, do smíchu a povídá: No víte, cikánko, tohle asi nebude pravda. Zrovna jako vy, pane králi.”
“A co,” ptal se král dychtivě, “že to nebyla pravda?”
Babička si začala utírat slzy. “Inu, jednou pak přiletěl červený kohout, jako požár, a všechno nám sezobal. Táta pak chodil jako bez ducha a říkal pořád: Cikánka měla pravdu! Cikánka měla pravdu! A teď už je, chudák, dvacet let na pravdě boží.”
Tu se babička rozplakala; ale králova maminka ji vzala kolem krku, hladila ji po tváři a povídala: “Neplačte, babičko, nebo já začnu taky.” Toho se král lekl, a proto začal honem cinkat penězi. Sázel na stůl tolar po tolaru, až jich vysázel tři tisíce, zrovna tolik, co se vešlo stříbrných vlasů pod čepec královy maminky. “Tak, babičko,” řekl, “tadyhle máte a pánbůh vám to požehnej; ale z vás by člověk nezbohatl.”
Babička se zasmála, a všichni se zasmáli s ní – a začala strkat tolary do kapsáře. Ale kdež by kapsář stačil! Musela nahrnout tolary do nůše, a byla jich nůše plná, že ji babička ani neuzvedla. Dva vojevůdcové a sám král jí pomohli vysadit nůši na záda, a tu se babička pěkně všem uklonila, rozloučila se s královou maminkou a jenom se ještě točila, aby se naposledy podívala na svou černou kočku Jůru. Ale Jůra nikde. Babička se točí, volá: “Na čičičí, na čičičí,” – kočka nic. Ale za trůnem koukají něčí nožičky; babička tam jde po špičkách a vidí – princezna usnula v koutku za trůnem a na jejím klíně spí a přede drahocenná Jůra. Tu babička sáhla do kapsy a strčila princezně do dlaně tolar; jestli jí jej chtěla dát na památku, pak se tuze spletla, protože když se princezna probudila a našla na klíně kočku a v dlani tolar, vzala kočku do náručí a šla s ní ten tolar nejkratší cestou promlsat. Ale snad i to babička věděla předem.
Zatímco princezna ještě spala, byla už babička dávno doma, ráda, že přinesla tolik peněz, že nechala Jůru v dobrých rukou, a nejradši proto, že zrovna přivezl forman z přespolní říše jejího vnoučka Vaška.
2. Co všechno kočka dovede
Tedy jak víte, ta kočka se jmenovala Jůra, ale princezna jí říkala ještě všelijak: macek a macourek, číča, číčinka a číčánek, míca a mícinka, mourek a kočenka, a z toho už vidíte, že ji měla tuze ráda. Sotva ráno otevřela oči, už našla macka na peřině: Jůra si tam, lenoch, hověla a předla, aby se zdálo, že něco dělá. Obě se pak umyly současně, kočka ovšem o mnoho důkladněji, třebaže jen tlapkou a jazykem; zato zůstala dávno ještě čistá, když už se princezna umazala tak pořádně a všestranně, jak to jen děti dovedou.
Ale přitom byla Jůra kočka jako každá jiná; jenomže ráda seděla a dřímala na královském trůně, což se jiným kočkám obyčejně nestává. Snad si přitom vzpomínala, že její vzdálený strýček, lev, je králem všech zvířat. Nebo to jen tak vypadalo, jako by vzpomínala; stačilo, aby nějaká pošetilá myš vystrčila z díry hlavu, – jedním skokem ji Jůra měla a šla ji pyšně položit k nohám trůnu, ať to bylo před sebe větším a slavnějším shromážděním.
Jednou měl král porovnat při dvou velmožných pánů. Oba stáli před stupni trůnu a hádali se náramně, kdo z nich je v právu. Když byli v nejlepším, přišla Jůra, položila na zem chycenou myš a čekala s hrdostí, že bude pochválena. První pán si jí ani nevšimnul, zato druhý se rychle shýbl a Jůru pohladil. Aha, řekl si král hnedle, tohle je člověk spravedlivý, protože má uznání ke každé zásluze. A vida, ukázalo se pak, že měl pravdu.
Tak vám měl král v paláci dva psy, jeden se jmenoval Buffo a druhý Buffino. Když uviděli poprvé Jůru dřímat na zápraží, koukli se na sebe, jako by si chtěli říci: Poslouchej, kolego, tohleto není našinec. A jako by se smluvili, hnali se na ubohou Jůru. Kočka jen couvla ke zdi a naježila ocas, že byl tlustý jako koštiště. Kdyby byli Buffo a Buffino chytřejší, věděli by, co tím kočka míní, když tak naježí ocas; ale že byli hloupí, chtěli si k ní nejdříve čuchnout. Napřed Buffo, ale jen si čuchnul, už dostal takovou přes nos, že zakviknul, stáhl ocas a dal se na útěk, že se po celou hodinu nemohl zastavit a ještě pak dva dny se třásl leknutím.
Když to Buffino viděl, trochu se zarazil, ale myslel si, že musí dělat hrdinu. “Poslouchej, zmetku,” povídá Jůře, “se mnou si nezačínej; já dovedu štěkat tak, že se mne i měsíc na nebi bojí.” A na důkaz toho zaštěkal tak silně, že na míli cesty popraskaly tabulky ve všech oknech.