“Já jsem jakživ žádného skřítka nezahlíd,” ozval se strážník Bambas. “Já jsem měl dosud rajón v Dejvicích a tam v těch nových domečkách žádné takové zjevy, bytosti, nebo jak se tomu říká, nadpřirozené úkazy nejsou.”
“Tady jich je hromada,” řekl nejstarší pan strážník. “A dřív jich bejvalo, kdepak! Příkladně u Šítkovského jezu se vyskytoval vodník, co svět světem stojí. S ním neměla policie jakživa co dělat, takový to byl řádný vodník. Libeňský vodník je starý filuta, ale Šítkovský, to byl moc správný člověk. Však ho vodárenský ouřad města Prahy jmenoval vrchním městským vodníkem a platil mu měsíční gáži. Ten Šítkovský vodník hlídal Vltavu, aby nevyschla; povodně on nedělal, ty dělají venkovští vodníci z horní Vltavy, například Vyderský, Krumlovský a Zvíkovský. Ale ten Libeňský vodník ho ze závisti naštval, aby žádal od města Prahy za své služby titul a plat magistrátního rady; a když mu na radnici řekli, to že jako nejde, protože prý nemá příslušné vysokoškolské vzdělání, urazil se ten Šítkovský vodník a odstěhoval se z Prahy. Teď prý dělá vodu v Drážďanech. To se ví, všichni labští vodníci v Němcích až po Hamburk jsou Češi jako polena. A od té doby není u Šítkovského jezu žádný vodník. Proto ono bývá v Praze málo vody. Potom na Karlově náměstí tancovala v noci světýlka. Ale protože to nedělalo dobrotu a lidi se jich báli, uzavřela s nimi pražská obec dohodu, že se přestěhují do Stromovky a tam že je bude rozžíhat a k ránu zhášet zřízenec od plynárny. Jenže ten zřízenec, který je rozžíhal, musel za války narukovat a tak se na ta světýlka zapomnělo. – Co se týče rusalek, těch bejvalo jenom ve Stromovce sedmnáct; ale z nich asi tři šly k baletu, jedna se dala k filmu a jedna se provdala za nějakého železničáře ze Střešovic. Tři rusalky jsou v Kinského zahradě, dvě působí v Grébovce a jedna se zdržuje v Jelením příkopu. Městský zahradník z Riegrových sadů si chtěl jednu rusalku nasadit do svého parku, ale nějak se mu tam nedržela; myslím, že tam na ni bylo příliš větrno. – Potom policejně zapsaných skřítků, kteří jsou příslušni do veřejných budov, parků, klášterů a knihoven, je v Praze tři sta čtyřicet šest, nepočítajíc rarášky v soukromých domech, které nemáme v evidenci. – Strašidel v Praze bejvalo habaděj, ale teď jsou zrušena, protože bylo vědecky dokázáno, že žádná strašidla nejsou. Jen na Malé Straně prý lidé tajně a nezákonně přechovávají na půdách pár starožitných strašidel, jak mně tuhle říkal kolega z malostranského komisařství. A to je, pokud vím, všechno.”
“Krom toho draka neboli saně,” řekl strážník Kubát, “co zabili na Žižkově v Židovských pecích.”
“Žižkov,” děl nejstarší strážník, “to nebyl nikdy můj rajón, tak o tom draku mnoho nevím.”
“Já byl při tom,” řekl strážník Kubát, “ale celý případ měl v práci a v referátě kolega Vokoun. Ono to už je hodně dávno, ještě když byl naším policejním prezidentem pan Bienert. Tak jednou večer povídala tomu Vokounovi jedna stará paní, byla to paní Částková, trafikantka, ale ona je vlastně bába vědma čili prorokyně a sudička, abyste věděli, tedy ta paní Částková řekla kolegovi Vokounovi, že jí vyšlo v kartách, že v Židovských pecích drží drak Huldabord v zajetí překrásnou pannu, kterou unesl jejím rodičům; a ta panna prý je princezna murciánská. ,Murciánská nebo nemurciánská,‘ řekl na to strážník Vokoun, ,tu holku musí drak vydat rodičům, nebo proti němu zakročím podle předpisů, zvaných služební řád, foršrifty čili instrukce.‘ To řekl, opásal se služební šavlí a šel do Židovských pecí. Já myslím, že by to tak udělal každý z nás.”
“To si myslím,” děl strážník Bambas. “Ale já jsem v Dejvicích a Střešovicích žádného draka neměl. Tak dál.”
“Tedy kolega Vokoun,” pokračoval strážník Kubát, “se opásal boční zbraní a šel hned v noci do Židovských pecí. A namouduši, z jedné té díry čili sluje slyší halasit hrubé hlasy. I posvítil si tam služební baterkou a zmerčil strašlivého draka se sedmi hlavami; a ty hlavy spolu hovořily, odpovídaly si a někdy se i pohádaly a nadávaly si – to víte, takový drak nemá žádné manýry, a když, tak jen špatné. A v koutě té jeskyně doopravdy plakala překrásná panna a zacpávala si uši, aby neslyšela, jak ty dračí hlavy spolu tlustým hlasem mluví.
,Hej vy jeden,‘ zvolal kolega Vokoun na toho draka zdvořile sice, ale se služební přísností, ,legitimujte se; máte nějaké papíry, domovský list, služební knížku, zbrojní pas nebo jiné osobní doklady?‘
Tu se jedna z těch dračích hlav zachechtala, jedna se rouhala, jedna klela, jedna láteřila, jedna spílala, jedna nadávala a jedna vyplazovala na Vokouna jazyk. Ale kolega Vokoun se nedal a zvolaclass="underline" ,Ve jménu zákona, seberte se a pojďte se mnou šupity na komisariát, vy i ta holka tam vzadu.‘
,To zas pr,‘ rozkřikla se jedna z těch dračích hlav. ,Víš-li, ty lidská pápěrko, kdo já jsem? Já jsem drak Huldabord.‘
,Huldabord z hor Granadských,‘ řekla druhá hlava.
,Řečený též Velká Saň Mulhacenská,‘ křikla třetí hlava.
,A já tě slupnu,‘ zařvala čtvrtá, ,jako malinu.‘
,Roztrhám tě na cucky, na mandžáry, na padrť, na cimprcampr a krom toho tě roztrhnu vejpůl jako slanečka, až se budou z tebe piliny sypat,‘ zahřímala pátá hlava.
,A pak ti zakroutím krk,‘ zaburácela šestá.
,A bude po ptákách,‘ dodala sedmá hlava strašným hlasem.
Co myslíte, mládenci, že nyčko udělal kolega Vokoun? Řekli byste, že se lekl? Kdepak! Když viděl, že to po dobrém nejde, vzal služební obušek čili pendrek a natřel jím jednu dračí kotrbu po druhé, co měl síly; a sílu on má humpoláckou.
,A heleme,‘ řekla první hlava, ,tohle není špatné.‘
,Právě mě svrbělo temeno,‘ pravila druhá.
,A mne kousala v týle nějaká muňka,‘ děla třetí.
,Drahoušku,‘ řekla čtvrtá, ,polechtej mě ještě tou hůlkou!‘
,Ale klepni silněji,‘ radila pátá, ,aby to trochu luplo.‘
,A víc vlevo,‘ žádala šestá, ,tam mě to strašně svědí.‘
,Na mne je ten tvůj proutek moc měkký,‘ mínila sedmá. ,Nemáš něco tvrdšího?‘
Tu vytasil strážník Vokoun šavli a sedmkrát ťal, do každé hlavy jednou, až na nich šupiny zařinčely.
,Tohle už bylo trochu lepší,‘ řekla první hlava drakova.
,Aspoň jsi usekl ucho jedné bleše,‘ libovala si druhá hlava; ,já mám totiž ocelové breberky.‘
,A mně jsi vyťal ten vlas, co mě zrovna svědil,‘ pravila třetí.
,A mně jsi pročísl mikádíčko,‘ pochvalovala si čtvrtá hlava.
,Tím tvým hřebínkem bys mě mohl podrbat denně,‘ broukala pátá.
,Vždyť já jsem to pírko ani necítila,‘ povídala šestá.