“Well,” pronesl Nevrley a šel s revolverem rovnou na cizince. Cizinec zvedl na něho svůj sladký, zamyšlený pohled. Nevrley pocítil, že se mu zatřásla ruka před těma očima, ale přemohl se a vypálil z největší blízkosti cizinci všech šest ran z revolveru do čela mezi oči.
“Jste už hotov?” tázal se cizinec.
“Ještě ne,” odtušil Nevrley, vytáhl druhý revolver a vypálil dalších šest ran cizinci do čela.
“Hotovo?” zeptal se cizinec.
“Ano,” řekl Nevrley, otočil se na patě a založiv ruce sedl si v koutě na lavici.
“Tedy zaplatím,” zvolal cizinec a zacinkal šestákem o sklenici. Nikdo z domácích lidí nepřišel. Všichni se schovali strachem na půdě, když slyšeli střelbu. I nechal cizinec šesták na stole, pozdravil detektývy a klidně odešel.
V téže chvíli se objevila v jednom okně hlava Všetečkova, v druhém Všudybylova a ve třetím Vševědova. První skočil Všetečka oknem do světnice. “Hoši,” povídá, “kde ho máte?” A dal se do smíchu.
Druhým oknem skočil Všudybyl. “Mně se zdá,” smál se, “že Mazzani tuhle válí se po zemi.”
Třetím oknem skočil Vševěd. “A mně,” povídá, “že Valijse je teď nějak nevrlej.”
“Já myslím,” přidal polínko Všetečka, “že Nevrley teď nekouká jako lev.”
“A já zas,” dopověděl Všudybyl, “že Jakolev není zrovna mazaný.”
Mazzani si sedl na podlaze. “Hoši,” bránil se, “to není jen tak. Mne ten zloděj spoutal a přitom na mne prstem nesáhl.”
“A mně,” mručel Jakolev, “přimrazil ruce do kapes.”
“A mně,” naříkal Valijse, “rozžhavil pouta v rukou.”
“Well,” dodal Nevrley, “to všechno nic není. Ale já jsem mu vpálil dvanáct kulí do čela, a nezůstalo po nich ani škrábnutí.”
Všetečka, Všudybyl a Vševěd se na sebe podívali.
“Mně se zdá,” začal Všetečka.
“– že ten zloděj –,” pokračoval Všudybyl.
“– je vlastně kouzelník,” dokončil Vševěd.
“Ale co, hoši,” řekl zase Všetečka, “v pasti ho máme. My jsme s sebou přivedli tisíc vojáků –”
“– a dali jsme obklíčit tuhle hospodu,” pokračoval Všudybyl.
“– že ani myš odtud neuteče,” dodal Vševěd.
V tom okamžiku zazněla venku rána z tisíce pušek, jako by hrom udeřil.
“Už je po něm,” zvolali všichni detektývové jako jedněmi ústy.
Rozlétly se dvéře a do sednice skočil velitel těch vojáků. “Poslušně hlásím,” spustil, “že jsme hospodu obklíčili. Dal jsem rozkaz, že ani myš nesmí z hospody ven. A tu vám, hoši, vylítla ze dveří bílá holubička s něžnýma očima a kroužila mně kolem hlavy.”
“Ach,” zvolali všichni; jen Nevrley řekclass="underline" “Well.”
“Rozsekl jsem šavlí tu holubičku,” pokračoval velitel, “a zároveň všech tisíc vojáků do ní střelilo. Holubička se rozletěla na tisíc kousků, ale z každého kousku se vám udělal bílý motýl a třepetal se pryč. Poslušně hlásím, co teď.”
Všetečka zajiskřil očima. “Dobrá,” rozkázal, “povoláte všechno vojsko, zálohy i domobranu, a pošlete je po všech zemích, aby pochytali ty motýle.”
To se také stalo, a můžeme říci předem, že z toho pak povstala tuze pěkná sbírka motýlů, kterou ještě dnes ukazují v Zemském muzeu. Kdo je v Praze, musí se na ni jít podívat.
Zatím však řekl Všudybyl těm ostatním: “Hoši, vy tu teď nejste nic platni, my už se nějak uradíme i bez vás.”
I šli smutně a s prázdnýma rukama zpátky: Mazzani, Valij se, Nevrley, Jakolev.
Dlouho se radili Všetečka, Všudybyl a Vševěd, jak na kouzelníka. Při tom vykouřili cent tabáku, snědli a vypili všechno, co bylo ve Strašnicích k dostání, ale na nic nepřišli. Konečně řekl Vševěd: “Kluci, takhle to nepůjde. Musíme se trochu provětrat.”
Šli tedy ven, a sotva přišli před hospodu, koho tam nevidí než sama kouzelníka. Seděl tam a díval se náramně zvědavě, co budou dělat.
“Tady je,” vykřikl Všetečka radostně a jedním skokem chytil kouzelníka za rameno. Ale v ten ráz se kouzelník změnil v stříbrolesklého hada, a Všetečka jím leknutím praštil o zem.
Byl tu hned Všudybyl a hodil na toho hada svůj kabát. Ale z hada se udělala zlatá muška a vyklouzla knoflíkovou dírkou na boží vzduch.
Vyskočil Vševěd a chytil tu zlatou mouchu do čepice. Ale z mouchy se udělal stříbrný potůček a běžel, běžel pryč i s čepicí.
Skočili všichni do hospody pro sklenice, aby chytili potůček do sklenic. Ale už jim stříbrný potůček uběhl a vtekl do Vltavy. Proto je i dnes Vltava, když je v dobré náladě, tak krásně stříbrná: to vzpomíná na kouzelníka, šumí zamyšlená a třpytí se, že se člověku až hlava zatočí.
Ale zatím stáli Všudybyl, Vševěd a Všetečka na břehu Vltavy a přemýšleli co teď. Tu vystrčila z vody hlavu stříbrná ryba a dívala se na ně zářnýma černýma očima, vpravdě očima kouzelníkovýma. I koupili si všichni tři detektývové rybářské pruty a začali chytat ve Vltavě ryby. Ještě dnes je tam můžete vidět, jak po celé dny sedí s prutem na loďkách, chytají ryby a nemluví ani slova, a nedojdou klidu, dokud nechytí stříbrnou černookou rybu.
Ještě mnoho jiných detektývů hledělo chytit kouzelníka, ale marně. Stávalo se jim, když uháněli automobilem, aby ho chytli, že najednou vystrčila srna hlavu z mlází a dívala se na ně černýma, něžnýma, zvědavýma očima; a když letěli aeroplánem, letěl za nimi orel a nespouštěl z nich své pyšné, planoucí oči; a když pluli lodí, vyšvihl se z moře delfín a upíral na ně svůj rozumný, pokojný pohled; a i když seděli ve svých pracovnách a přemýšleli, stávalo se, že květiny na stole začaly zářit a hleděly na ně zvědavě a sličně, nebo že jejich policejní pes zvedl náhle hlavu a obrátil k nim oči tak lidské a krásné, jakých jindy nemíval. Odevšad, zdálo se jim, hledí na ně kouzelník, hledí a zase zaniká: jak by ho pak mohli chytit?
4. Kterak slavný Sidney Hall kouzelníka chytil
To všechno četl v novinách slavný Sidney Hall, americky detektýv, zamyslil se hluboce a rozhodl se, že zkusí sám, chytí-li kouzelníka. Přestrojil se tedy za milionáře, vzal do kapsy revolver a jel do Evropy.
Když sem přijel, představil se hned policejnímu prezidentovi. Ten mu tedy všechno vyložil, jak honili kouzelníka, a skončiclass="underline" “Podle toho všeho je už docela nemožné dostat toho zlosyna před soudnou stolici.”
Sidney Hall se usmáclass="underline" “Do čtyřiceti dnů vám ho přivedu zatčeného.”
“Nemožno,” zvolal prezident.
“Vsaďme se o mísu hrušek,” řekl Sidney Hall. Sidney Hall totiž tuze rád jedl hrušky a stejně rád se vsázel.
“Platí,” zvolal prezident. “A jak to, prosím vás, uděláte?”
“Především tak,” povídá Sidney Hall, “že budu muset dělat cestu kolem celého světa. Ale na to bych potřeboval hromadu peněz.”
Dal mu tedy prezident hromadu peněz, a aby se zdál chytrý, povídá: “Aha, už tuším váš plán. Ale musíme věc udržet v tajnosti, aby se kouzelník nedověděl, že ho honíme.”
“Naopak,” řekl detektýv, “hned zítra dáte do všech novin na světě, že slavný Sidney Hall se zavázal chytit kouzelníka do čtyřiceti dnů. Zatím mám tu čest se vám poroučet.”