Rovnou pak šel pan Sidney Hall k jednomu proslulému cestovateli, který už dělal cestu kolem světa za padesát dní, a povídá: “Vsaďme se, že udělám cestu kolem světa za čtyřicet dní.”
“Nemožno,” řekl cestovatel. “Pan Fogg udělal cestu kolem světa za osmdesát dní, já sám za padesát dní, a rychleji to už ani nejde.”
“Vsaďme se,” na to Sidney Hall, “o tisíc dolarů, že to udělám.”
Tak se tedy vsadili.
Ještě té noci Sidney Hall odjel. Za týden přišel od něho telegram z Alexandrie v Egyptě: “Jsem na stopě. Sidney Hall.”
Po sedmi dnech zase přiletěl telegram z Bombaje v Indii: “Kličky se stahují. Vše jde výborně. Dopis následuje. Sidney Hall.”
O něco později došel dopis z Bombaje, ale byl psán tajným písmem, kterému nikdo nerozuměl.
Po dalších osmi dnech přiletěl z Nagasaki v Japonsku poštovní holub s lístkem na hrdélku, kde stálo: “Blížím se k cíli. Očekávejte mne. Sidney Hall.”
Pak přišla depeše ze San Franciska v Americe: “Mám rýmu. Jinak vše v pořádku. Uchystejte hrušky. Sidney Hall.”
Třicátého devátého dne po odjezdu došel konečně telegram z Amsterodamu v Holandsku: “Přijedu zítra večer v 7 hodin 15 minut. Uchystejte hrušky. Nejraději máslovky. Sidney Hall.”
Čtyřicátého dne v 7 hodin 15 minut večer přirachotil vlak na nádraží. Z vlaku vyskočil pan Sidney Hall a za ním sestoupil kouzelník, vážný, bledý a s očima sklopenýma. Všichni detektývové čekali na nádraží a divili se tuze, že kouzelník není ani spoután. Než Sidney Hall jim jen pokynul rukou a řekclass="underline" “Čekejte mne, hoši, dnes večer v hospodě U modrého psa. Musím jen toho pána dovézt do vězení.” Vstoupil pak i s kouzelníkem do drožky, ale ještě si vzpomněl a volal z vozu: “A ty hrušky mně tam přineste!”
Večer tedy čekala mísa překrásných hrušek, obklopená všemi detektývy, na pana Sidney Halla. Užuž si všichni mysleli, že ani nepřijde, když tu se otevřely dvéře do hospody a vešel prastarý, vetchý dědeček, co prodává po hospodách rybičky a okurky.
“Dědečku,” řekli mu detektývové, “my asi nic nekoupíme.”
“To je škoda,” řekl dědeček, a najednou se začal celý třást a klepat, chrčel, kuckal, dusil se a klesl bez dechu na židli.
“Proboha,” vykřikl jeden detektýv, “snad nám tu neumře!”
“Ne,” kuckal dědeček a svíjel se, “já to už nevydržím!” A tu všichni viděli, že se vlastně dědeček tak hrozně směje a nemůže ani přestat. Slzy mu tekly, hlas přeskakoval, tváře modraly a jen už sténaclass="underline" “Děti, děti, já to nevydržím!”
“Dědečku,” řekli detektývové, “co tu chcete?”
Tu dědeček vstal, potácel se ke stolu, vybral si z mísy nejkrásnější hrušku, oloupal ji a jedním rázem snědl. Teprve pak si strhl falešnou bradu, falešný nos, falešné šediny a modré brýle a ukázal hladce oholenou, usměvavou tvář Sidney Halla.
“Hoši,” řekl Sidney Hall omluvně, “nezlobte se na mě; ale já jsem musel po celých čtyřicet dní přemáhat smích.”
“Kdy jste kouzelníka chytil?” ptali se detektývové jedním hlasem.
“Teprve včera,” pravil slavný Sidney Hall; “ale už hned od začátku mně bylo do smíchu, jak ho napálím.”
“A jak jste ho,” naléhali detektývové, “prosím vás, dostal?”
“Inu,” povídá Sidney Hall, “to je vám celá historie. Já vám to, hoši, povím, jen co si sním ještě tuhletu hrušku.”
Když ji snědl, začal asi takhle: “Poslouchejte, kolegové, především a hlavně vám povím to, že pořádný detektýv nesmí být osel.” Přitom se rozhlédl dokola, jako by snad mohl nalézti nějakého osla mezi přítomnými.
“A co dál?” ptali se detektývové.
“Co dál?” řekl Sidney Hall. “Za druhé musí být drbaný. A za třetí,” pokračoval loupaje si novou hrušku, “musí mít trochu za ušima. Víte snad, jak se chytá myš?”
“Na špek,” řekli detektývové.
“A víte, nač se chytá ryba?”
“Na červa či žížalu.”
“A víte, nač se chytá kouzelník?”
“Nevíme.”
“Kouzelník,” řekl poučně Sidney Hall, “se chytá jako každý jiný člověk: totiž na vlastní slabost. Nejdřív se musí nalézt, jakou má slabost. A víte, hoši, jakou měl slabost kouzelník?”
“Nevíme.”
“Zvědavost,” prohlásil pan Sidney Hall. “Všechno dovedl kouzelník, ale byl zvědavý. Ukrutně zvědavý. Ale teď si musím sníst tuhle hrušku.”
Když ji snědl, pokračovaclass="underline" “Vy jste si všichni mysleli, že stíháte kouzelníka. Ale zatím kouzelník stíhal vás. Šel za vámi a nespouštěl vás z očí. Byl strašně zvědavý a chtěl všechno vidět, co proti němu podnikáte. Pořád se točil za vámi, když jste ho honili. A na jeho zvědavosti jsem postavil svůj plán.”
“Jaký plán?” křičeli detektývové dychtivě.
“Inu, takovýhle. Ta cesta kolem světa, to byl, hoši, jen výlet pro zábavu. Já už jsem chtěl dávno dělat cestu kolem světa. Jenom jsem neměl jaksi příležitost. Ale když jsem přišel sem, věděl jsem hned, že kouzelník půjde pořád za mnou, aby viděl, jak ho budu chytat. Taková už je jeho zvědavost. Nu což, řekl jsem si, potáhnu ho za sebou kolem světa; sám přitom něco uvidím a jeho neztratím z očí. Totiž on mne neztratí z očí. A aby byla jeho zvědavost ještě větší, vsadil jsem se, že to pořídím za čtyřicet dní. Ale teď si sním tuhle krásnou hrušku.”
Když ji dojedl, řekclass="underline" “Není nad hrušky. Tedy vzal jsem si revolver a peníze, přestrojil jsem se za švédského obchodníka a jel jsem. Nejdřív do Janova; víte, hoši, to je v Itálii, a když tam člověk jede, vidí celé Alpy. Je vám to výška náramná, ty Alpy; když se na vrcholu Alp utrhne kámen, padá dolů tak dlouho, že zatím docela obroste mechem, než dopadne. A z Janova jsem pak chtěl jet s lodí do Alexandrie v Egyptě.
Janov je tuze krásný přístav, tak krásný, že tam každá loď běží už zdaleka sama. Na sto mil od Janova přestanou v parnících topit, kola se netočí a plachty se stáhnou, ale loď se už tak těší do Janova, že tam dopluje sama od sebe.
Má loď měla vyjet ve čtyři hodiny odpoledne punkto. Ve tři hodiny padesát minut běžím do přístavu, ale cestou vidím plakat malou holčičku.
,Bobečku,‘ povídám jí, ,co pláčeš?‘
,Béé,‘ naříká bobeček, ,já jsem se ztjatila!‘
,Když ses ztratila,‘ povídám, ,tak se hledej.‘
,Ale já jsem ztjatila maminku,‘ bečí bobeček, ,a nevím, kde je.‘
,To je jiná,‘ povídám, vezmu holčičku za ruku a hledám její maminku. Kluci, hodinu jsem běhal po Janově, než jsem tu maminku našel. Ale co teď? Bylo čtyři hodiny padesát minut. Má loď musela už dávno odjet. Kvůli bobečkovi, myslil jsem si, jsem propásl celý den. S neveselou šel jsem do přístavu, a tu, koukám, ta loď tam ještě stojí. Já honem do ní. ,Nu, švejdo,‘ povídá mně kapitán lodi, ,dal jste si na čase. Byli bychom vám už dávno ujeli, kdyby se nám tak nějak divně nebyla zapletla kotva na dně, že jsme ji po celou hodinu nemohli vytáhnout.‘ Já, toť se ví, jsem byl tomu rád. Ale teď bych si snad mohl sníst hrušku.”
Když ji dojedl, řekclass="underline" “Ta byla, panečku, tuze dobrá. Tak tedy jsme vyjeli na Středozemní moře. To je vám tak krásně modré, že člověk neví, kde je obloha a kde je moře. Proto jsou všude na lodích i na břehu tabulky a na těch je napsáno, kde je nahoře a kde je dole. Jinak by si to člověk spletl. Však tuhle, povídal nám kapitán, si to jedna loď spletla a místo po moři se pustila po nebi; a protože je nebe nekonečné, dosud se nevrátila a nikdo neví, kde je. A po tom moři jsme dopluli do Alexandrie. Alexandrie je město veliké, protože bylo založeno od Alexandra Velikého.