A tak to šlo den za dnem, pane Holmesi, a v sobotu vstoupil ředitel a vyplatil mi za mou týdenní práci čtyři zlaté sovereigny. Příští týden to dopadlo docela stejně a týden nato jakbysmet. Přicházel jsem každé ráno v deset hodin a odcházel ve dvě odpoledne. Pan Duncan Ross mne začal navštěvovat stále řidčeji, pak se zastavil jen jednou za dopoledne a časem se už neobjevil vůbec. Stejně jsem se samozřejmě ani neodvážil byť jen na okamžik vyjít z místnosti, protože jsem nikdy najisto nevěděl, jestli se náhodou nevrátí, a zaměstnání mi tak vyhovovalo, že jsem nechtěl nic riskovat, abych o ně nepřišel.
Tak uplynulo osm neděl a já už napsal všechno o lordu Abbotovi a jeho rodině, o Apollónovi, o architektuře, Atice a Atlantském oceánu a doufal jsem, že svou pílí dospěju brzy k písmenu B. Stálo mě to štosy kancelářského papíru a málem jsem už zaplnil svými spisy celou polici. A pak najednou všechno zničehonic skončilo.
„Skončilo?“
„Ano, pane. Právě dnes ráno. Přišel jsem jako obvykle v deset do práce, ale dveře byly zavřené a zamčené a uprostřed na nich připínáčkem připíchnuta malá čtvercová lepenková cedulka. Tady je, můžete si ji sám přečíst.“
Přidržel před námi kousek bílé lepenky, velké asi jak lístek z poznámkového bloku. Stálo na ní:
Spolek ryšavců byl rozpuštěn
9. října 1890
Zadívali jsme se s Sherlockem Holmesem na to kratičké oznámení i na žalostný obličej za ním a celá záležitost nám najednou připadla tak směšná, že jsme se dali oba do hurónského smíchu.
„Nechápu, co je na tom tak směšného,“ zvolal náš klient, zrudlý až po kořínky ohnivých vlasů. „Jestli pro mne nedokážete udělat nic víc, než že se mi budete takhle vysmívat, obrátím se raději jinam.“
„Ne, jen to ne,“ zvolal Sherlock Holmes a znovu ho posadil do křesla, z něhož pan Wilson již napůl povstal. „Za nic na světě bych si nechtěl dát váš případ ujít. Je tak neobvyklý, že působí až osvěžujícím dojmem. Ale nebudete‑li se zlobit, musím se přece jen přiznat, že je trošičku k smíchu. Co jste, prosím vás, podnikl, když jste našel na dveřích ten nápis?“
„Byl jsem doslova omráčen, pane. Nevěděl jsem vůbec, co si počít. Zašel jsem do vedlejších kanceláří, ale tam zřejmě nikdo o celé věci nic nevěděl. Nakonec jsem si došel k domácímu, což je nějaký účetní, který bydlí v přízemí, a zeptal se ho, co se stalo se spolkem ryšavců. Prohlásil, že jakživ o takové instituci neslyšel. Zeptal jsem se ho tedy, kdo je pan Duncan Ross, ale odpověděl mi, že to jméno vůbec nezná.
,Přece ten pán z kanceláře číslo čtyři,’ řekl jsem.
,Ten zrzavý?’ ,Ano.’
,Ale ten se přece jmenuje William Morris. Je to advokát a užíval mou místnost jen přechodně, dokud mu neupravili nové kanceláře. Včera se odstěhoval.’
,Kde bych ho mohl najít?’
,Jistě na jeho nové adrese.’ Adresu mi ochotně dal. Ano, tady je: King Edward Street 17, blízko katedrály svatého Pavla.
Rovnou jsem se tam pustil, pane Holmesi, ale když jsem dům našel, byla v něm jen dílna na nákolenice a o panu Williamu Morrisovi ani o panu Duncanu Rossovi tam jakživ nikdo neslyšel.“
„A co jste udělal potom?“ zeptal se Holmes.
„Jel jsem domů na Saxe-Coburg Square, abych se poradil se Spauldingem. Ale nemohl mi nijak pomoci. Utěšoval mne, že když chvilku posečkám, dostanu jistě nějakou zprávu poštou. Ale tím jsem se přece nemohl spokojit, pane Holmesi! Nechtěl jsem jen tak bez boje přijít o takové místo, a pustil jsem se proto rovnou k vám, protože jsem o vás už slyšel, jaký jste hodný a jak poradíte i chudým lidem, když to opravdu potřebují.“
„A velmi moudře jste si počínal,“ řekl Holmes. „Váš případ je mimořádně zajímavý a rád se jej ujmu. Z toho, co jste mi řekl, usuzuji, že z něho možná vyplynou mnohem závažnější důsledky, než se nám na první pohled může zdát.“
„Však už dost závažné byly!“ řekl pan Jabez Wilson. „Přišel jsem přece o čtyři libry týdně.“
„Pokud jde o vás osobně,“ poznamenal Holmes, „ani bych neřekl, že si máte na ten prapodivný spolek co stěžovat. Naopak, jak já tomu rozumím, zbohatl jste o třicet liber, nehledě na to, že jste se podrobně poučil o všech heslech spadajících pod písmeno A. Nijak jste na tom neprodělal.“
„Ne, pane. Ale rád bych se o tom spolku něco dověděl, co je to vlastně zač a jaký mělo smysl, že se mnou sehráli takovou komedii — jestli to vůbec byla komedie. Ten žert je přece přišel dost draho, stál je dvaatřicet liber.“
„Tento bod se vám pokusíme vyjasnit. Ale nejprve bych se vás chtěl na něco přeptat, pane Wilsone. Jak dlouho u vás byl ten pomocník, který vás upozornil na inzerát?“
„Tehdy tak asi měsíc.“
„Jak se k vám dostal?“
„Přihlásil se mi na inzerát.“
„Byl jediný zájemce?“
„Ne, hlásilo se jich asi dvanáct.“
„A proč jste si vybral zrovna jeho?“
„Protože se mi hodil a přišel mě lacino.“
„Vlastně na poloviční mzdu.“
„Ano.“
„Jakýpak je ten Vincent Spaulding?“
„Menší, podsaditý, ohromně čilý, s úplně bezvousým obličejem, i když mu táhne jistě na třicítku. Na čele má bílý flíček po kyselině.“
Holmes se vzrušeně napřímil v křesle.
„Však jsem si to myslel,“ řekl. „A nepovšiml jste si někdy, nemá–li propíchnuté uši od náušnic?“
„To má, pane. Říkal, že mu je propíchla cikánka, když byl ještě kluk.“
„Hm,“ řekl Holmes a hluboce zamyšlen se znovu posadil do křesla. „Je pořád ještě u vás?“
„Jistě, pane, před chvilkou jsem s ním mluvil.“
„A staral se dobře o váš obchod, když jste byl pryč?“
„Nemohu si na něj stěžovat, pane. Dopoledne stejně nebývá nikdy moc na práci.“
„To postačí, pane Wilsone. Za den či za dva vám velmi rád sdělím své mínění o celém případu. Dnes je sobota a doufám, že do pondělka už můžeme dospět k nějakému závěru.“
„Tak co, Watsone?“ řekl Holmes, když náš návštěvník odešel. „Co o tom o všem soudíte?“
„Vůbec se v tom nevyznám,“ odpověděl jsem upřímně. „Je to pro mne naprostá záhada.“
„Čím bizarnější případ, tím bývá obvykle průhlednější,“ řekl Holmes. „Největší hádankou zůstávají obyčejné bezvýrazné zločiny, právě tak jako je nejtěžší identifikovat všední tvář. Ale s touto záležitostí si musím pospíšit.“
„Co teď hodláte udělat?“ optal jsem se.
„Zakouřit si,“ odpověděl. „Je to problém tak na tři lulky a prosím vás, abyste na mne padesát minut nemluvil.“ Stočil se v křesle, kolena si přitáhl k jestřábímu nosu a tak tam seděl s očima zavřenýma a s černou hliněnou lulkou, která mu trčela z obličeje jak zobák nějakého podivného ptáka. Usoudil jsem, že nejspíše usnul, a sám jsem již také začal klímat, když tu se náhle vymrštil z křesla s pohybem člověka, který právě učinil nějaké rozhodnutí, a odložil lulku na krbovou římsu.
„V St. James's Hall hraje dnes odpoledne Sarasate,“ poznamenal. „Co říkáte, Watsone? Nemohli by vás pacienti na pár hodin postrádat?“