„Nemám dnes zrovna nic na práci. Má praxe není nikdy moc vyčerpávající.“
„Nasaďte si tedy klobouk a pojďte. Nejdříve bych se chtěl trochu projít po City a cestou třeba někde poobědvat. Všiml jsem si, že na programu je hodně německé hudby a ta mi dnes vyhovuje víc než italská nebo francouzská. Je zahloubaná a já se chci také zahloubat. Tak půjdeme!“
Zajeli jsme podzemní drahou až k Aldersgate a došli krátkou procházkou na Saxe‑Coburg Square, dějiště podivuhodné historky, kterou jsme ráno vyslechli. Bylo to šedivé, rádoby vznešené náměstíčko se čtyřmi řadami ponurých jednopatrových domků obrácených k malému ohrazenému plácku, kde vedl svůj těžký boj s nezdravým, kouřem prosáklým vzduchem malý zaplevelený trávníček a pár povadlých vavřínových keřů. Tři zlacené koule a hnědá cedulka na rohovém domě, na níž bylo bílým písmem napsáno Jabez Wilson, prozrazovaly místo, kde náš rudovlasý klient provozoval své obchody. Sherlock Holmes se zastavil před krámkem s hlavou trochu nachýlenou ke straně, bedlivě si jej prohlížel a oči mu mezi přivřenými víčky přímo zářily. Nato přešel pomalu ulicí a zase zpátky k rohu a pořád si ještě dychtivě prohlížel domky. Nakonec se vrátil k zastavárně, asi třikrát zabušil energicky hůlčičkou o chodník, přistoupil ke dveřím a zaklepal. Než jsme se nadáli, otevřel bystře vyhlížející a čistě oholený chlapík a pozval Holmese, aby vstoupil.
„Děkuji vám,“ pravil Holmes. „Chtěl jsem se vás jen zeptat, kudy se odtud dostaneme na Strand.“
„Třetí ulicí doprava a čtvrtou doleva,“ odpověděl muž bez váhání a zavřel dveře.
„Pašák,“ poznamenal Holmes, když jsme odcházeli. „Podle mého soudu je to čtvrtý nejprohnanější chlap v Londýně, a pokud jde o odvahu, nejsem si tak docela jist, zda by neměl nárok na třetí místo. Leccos jsem o něm už slyšel.“
„Pomocník pana Wilsona sehrál zřejmě nemalou roli v té záhadě Spolku ryšavců,“ řekl jsem. „Jistě jste se ho ptal na cestu jen proto, abyste si ho prohlédl.“
„Ani ne tak jeho.“
„A co tedy?“
„Spíše kolena jeho kalhot.“
„A co jste na nich viděl?“
„To, co jsem čekal.“
„A proč jste tak bušil do chodníku?“
„Můj drahý doktore, teď není čas na rozprávky, musíme bedlivě pozorovat. Jsme přece zvědy na nepřátelském území. O Saxe‑Coburg Square již něco víme. Což abychom nyní prozkoumali stezky, které leží za ním?“
Když jsme zahnuli za roh z pochmurného Coburg Square, octli jsme se v ulici, která se od našeho náměstíčka lišila jako líc obrazu od jeho rubu. Byla to jedna z hlavních tepen, jimiž se vede doprava ze City k severu a západu. Vozovku zabíral nepřetržitý proud obchodních povozů, který se valil jak za přílivu a odlivu do města i ven, a chodníky se černaly uspěchanými roji chodců. Zadívali jsme se na řady elegantních výkladních skříní a vznešených obchodních budov a jen těžko jsme si dokázali představit, že z druhé strany skutečně sousedí s omšelým tichým náměstíčkem, které jsme právě nechali za sebou.
„Počkejte chvilku,“ pravil Holmes, když se zastavil na rohu a pohlédl do ulice. „Rád bych si zapamatoval, v jakém pořadí tu stojí domy. Mám už takového koníčka, že se snažím dopodrobna poznat Londýn. Tak tady máme Mortimera, obchod s tabákem, malý obchůdek s novinami, coburskou pobočku City a Suburban Bank, vegetariánskou restauraci a skladiště McFarlaneových dílen — to je ta firma, co vyrábí kočáry. Tím se dostáváme až k druhému bloku. A když jsme teď udělali kus práce, doktore, je načase, abychom si poslechli trochu hudby. Dáme si obložený chléb a šálek kávy a potom vzhůru do říše houslových tónů, kde vládne slast, jemnost a harmonie a kde nás žádní zrzaví klienti nemohou sužovat svými hádankami.“
Můj přítel miloval hudbu a sám nejenže výtečně hrál, ale patřil i k uznávaným skladatelům. Celé odpoledne proseděl v křesle, oddávaje se naprosto dokonalému štěstí, mírně pokyvoval dlouhými štíhlými prsty do taktu hudby a jeho jemně se usmívající tvář a hloubavé zasněné oči tak málo připomínaly Holmese — stopaře, Holmese — nemilosrdného, bystrého a obratného pronásledovatele zločinu, až bylo téměř k nevíře, že jde o jednoho a téhož člověka. V jeho pozoruhodné povaze se střídavě projevovalo dvojí založení a často jsem si říkával, že úžasná přesnost a lstivost je pouze reakcí na poetické zádumčivé nálady, které v něm občas převládly. Dokázal se přenést z nejhlubší zadumanosti až k dravé energii, a jak jsem dobře věděl, nebyl nikdy tak nebezpečný, jako když celé dny proseděl ve svém křesle uprostřed svých improvizací a švabachem tištěných knih. Tehdy se ho najednou zmocnila lovecká vášeň a jeho vynikající rozumové schopnosti dosáhly až intuitivní výše, takže ti, kdo již poznali jeho metody, se na něj dívali někdy podezíravě jako na člověka, jehož vědomosti přesahují možnosti ostatních smrtelníků. Když jsem ho tak odpoledne viděl, zabraného do hudby v St. James's Hall, tušil jsem, že těm, po jejichž stopě se pustil, nastávají věru zlé časy.
„Chcete jít asi domů, že, doktore,“ řekl mi, když jsme vyšli ven.
„Ano, docela rád bych se stavil doma.“
„A já si chci vyřídit jakousi záležitost, která mi zabere několik hodin. V Coburg Square jde o něco opravdu vážného.“
„A proč by to mělo být vážné?“
„Osnuje se tam těžký zločin. Zatím mám všechny důvody k přesvědčení, že mu ještě stačíme zabránit. Jenže všechno se komplikuje tím, že je dnes sobota. Večer bych potřeboval vaši pomoc.“
„V kolik hodin?“
„Stačí tak v deset.“
„V deset jsem tedy na Baker Street.“
„Výborně. A poslyšte, doktore, možná že je to trochu nebezpečné, takže si laskavě zastrčte do kapsy svůj vojenský revolver.“ Zamával mi, otočil se na podpatku a vzápětí mi zmizel v davu.
Nemyslím si o sobě, že jsem snad nechápavější než moji sousedé, ale pokaždé když mluvím s Sherlockem Holmesem, dolehne na mne pocit, že jsem hotový hňup. Slyšel jsem přece totéž co on a viděl všechno co on, a přece mi z jeho slov vysvitlo, že nejen jasně chápe, co se stalo, ale i předvídá, k čemu dojde, zatímco pro mne zůstávala celá ta záležitost pořád ještě zmatená a trochu i směšná. Když jsem ujížděl ke svému domu v Kensingtonu, ještě jsem o tom všem přemýšlel, počínaje podivuhodnou historkou rudovlasého opisovače Britské encyklopedie přes naši návštěvu na Saxe‑Coburg Square až po zlověstná slova, s nimiž se se mnou Sherlock Holmes loučil. Na jakou noční výpravu se to chce vydat a proč mám přijít ozbrojen? Kam půjdeme a co tam budeme dělat? Holmes mi již naznačil, že ten bezvousý pomocník v zastavárně je nesmírně nebezpečný člověk, který hraje dost možná i vysokou hru. Snažil jsem se vypátrat, jakou asi, ale v zoufalství jsem toho nechal a odložil všechno až na večer, kdy se mi jistě dostane vysvětlení.
Ve čtvrt na deset jsem vyšel z domu a zamířil přes park a po Oxford Street až do Baker Street. Před vchodem stály dva fiakry, a když jsem vstoupil do chodby, zaslechl jsem shora jakési hlasy. Vešel jsem do pokoje, kde Holmes právě živě rozmlouval se dvěma muži: v jednom z nich jsem poznal významného policejního detektiva Petra Jonese a druhý byl vysoký štíhlý pán se smutným obličejem, v dokonale lesklém klobouku a v žaketu, který působil až tísnivě důstojným dojmem.
„Ha, ha! naše společnost je tedy úplná!“ řekl Holmes, zapjal si krátkou námořnickou kazajku a sundal z police jezdecky bičík s těžkou rukojetí. „S panem Jonesem ze Scotland Yardu se asi znáte, že, Watsone? Dovolte, abych vám představil pana Merryweathera, který se s námi pustí do dnešního nočního dobrodružství.“