Zprvu se od kamenného dláždění odrážela jen slabounká jiskřička. Pak se však světlo začalo prodlužovat, až se rozrostlo ve žlutou čáru, a potom jako by se před námi otevřela zem, se docela nečekaně a tiše objevila ruka, bílá, téměř ženská ruka, hmatající kolem sebe uprostřed malého světelného kruhu. Snad minutu, snad déle trčela ta ruka s neklidnými prsty z podlahy. Pak zase zmizela stejně náhle, jako se objevila, a všechno se opět ponořilo do tmy až na jedinou slabounkou jiskřičku, která prozrazovala, kde je mezi kamením štěrbina.
Ruka však zmizela jen nakrátko. Jeden z širokých bílých kamenů se pojednou s trhavým rachotem převrátil a v podlaze se rozevřel čtvercový zející otvor, jímž proudila dovnitř záře svítilny. Přes jeho okraj se vyhoupl nevinný chlapecký obličej, dychtivě se rozhlédl kolem a jeho majitel se vzepřel na rukou po obou stranách otvoru, vzepjal se nejprve do výše ramen a potom pasu a zaklesl se jedním kolenem o okraj. Vzápětí již stál vedle otvoru a vytahoval za sebou svého druha, který byl stejně pružný a drobný jako on a měl bledý obličej a kštici nápadně zrzavých vlasů.
„Vzduch je čistý,“ zašeptal první. „Nenech tam to dláto a vaky. Páni drazí! Stačí po tom skočit, Archie, a všechno je naše.“
Sherlock Holmes se vymrštil a popadl vetřelce za límec. Druhý zločinec se honem spustil otvorem dolů a to už jsem slyšel praskot roztržené látky, jak ho Jones chytil za šosy. Ve světle se mihla hlaveň revolveru, ale vtom dopadl na mužovo zápěstí Holmesův bičík a zbraň zařinčela o kamennou podlahu.
„Nemá to smysl, Johne Clayi,“ řekl Holmes mírně, „stejně nemáte nejmenší naději.“
„To chápu,“ odpověděl oslovený naprosto klidně. „Doufám jen, že se podařilo uniknout mému příteli, i když vidím, že vám zůstaly v ruce šosy jeho kabátu.“
„U dveří na něj čekají tři muži,“ odpověděl Holmes.
„Skutečně? Zřejmě jste zařídil všechno do nejmenších podrobností. Rád bych vám k tomu blahopřál.“
„Já vám rovněž,“ odpověděl Holmes. „Ten nápad s ryšavci byl vskutku zcela neotřelý a vyšel vám výborně.“
„Za chvilku se se svým kamarádem zas shledáte,“ řekl Jones.
„Dovede se spouštět do hloubek rychleji než já. Ale teď držte, ať vám můžu pěkně nasadit náramky.“
„Opovažte se mne dotknout svýma špinavýma rukama,“ ohradil se náš vězeň, když mu pouta zařinčela u zápěstí. „Zřejmé si neuvědomujete, že mám v žilách královskou krev. A když na mne již mluvíte, říkejte mi laskavě pane a nezapomeňte mne slušně poprosit.“
„Dobrá,“ řekl Jones, pobaveně se na něj podíval a ušklíbl se. „Prosím vás tedy, pane, abyste se laskavě odebral nahoru, neboť musíme sehnat drožku, která zaveze Vaši Výsost na policejní stanici.“
„To již je přijatelnější,“ pravil John Clay vážně. Křepce se nám třem uklonil a klidně odešel v doprovodu detektiva.
„Skutečně, pane Holmesi,“ řekl pan Merryweather, když jsme vycházeli za davem a Jonesem ze sklepení, „ani nevím, jak vám může naše banka dost poděkovat a jak se vám odvděčit. Vždyť vy jste nepochybně vypátral a znemožnil jeden z nejnebezpečnějších pokusů o bankovní loupež, jaký vůbec pamatuji.“
„Měl jsem s panem Johnem Clayem také pár nevyrovnaných účtů,“ řekl Holmes. „Celá záležitost mě stála menší výlohy a předpokládám, že mi je banka uhradí. Jinak je mi však bohatou odměnou zážitek, který pro mne byl v mnoha ohledech nesporně jedinečný, a samozřejmě i pozoruhodné vyprávění o Spolku ryšavou.“
„Víte, Watsone,“ vysvětloval mi Sherlock Holmes, když jsme k ránu usedli v Baker Street nad sklenkou whisky se sodou. „Od samého počátku mi bylo naprosto jasné, že jediným možným smyslem celého toho fantastického podniku s inzerátem a opisováním encyklopedie musí být snaha dostat našeho nepříliš bystrého zastaváře den co den na pár hodin z domova. Způsob byl sice poněkud nezvyklý, ale skutečně mohli těžko navrhnout cokoli lepšího. Metodu vymyslel jistě vynalézavý Clay inspirován barvou vlasů svého společníka. Lákadlu, jako jsou čtyři libry týdně, by jistě hned tak nikdo neodolal, a co znamenala taková částka pro ně, když hráli o tisíce? Uveřejnili tedy inzerát, jeden darebák si obstaral na čas kancelář, druhý přemluvil zastaváře, aby se na něj přihlásil, a společně si tak zajistili, že byl každé dopoledne mimo domov. Jakmile jsem slyšel, že pomocník pana Wilsona nastoupil za poloviční plat, bylo mi hned jasné, že musel mít silný motiv, proč o to místo tolik stál.“
„Ale jak jste přišel na to, jaký to byl motiv?“
„Kdyby měl pan Wilson v domácnosti ženy, předpokládal bych pouhou nízkou intriku. Ta však nepřicházela v úvahu. Podnik je nevelký a v domě není také nic, co by vysvětlovalo tak pracné přípravy a výdaje, k jakým se odhodlali. Muselo jim tedy jít o něco mimo dům. Ale o co? Vzpomněl jsem si, jakou má pomocník zálibu ve fotografování a jak odbíhá, kdykoli je to jen trochu možné, dolů do sklepa. Sklep! Jím končila celá ta zamotaná šaráda. Pak jsem se na záhadného pomocníka informoval a zjistil jsem, že mám co dělat s nejchladnokrevnějším a nejtroufalejším zločincem v Londýně. Prováděl cosi ve sklepě — cosi, co mu zabralo po celý měsíc řadu hodin denně. A opět — co to jen mohlo být? Nutně jsem dospěl k závěru, že si prohrabává tunel k nějaké jiné budově.
Sem až jsem dospěl, než jsme navštívili místo činu. Jistě vás překvapilo, když jsem udeřil holí o chodník. Chtěl jsem si zjistit, vede‑li sklep před budovou nebo za ní. Vpředu nebyl. Pak jsem zazvonil, a jak jsem doufal, otevřel mi pomocník. Párkrát jsme se už střetli, ale nikdy jsme si nestáli tváří v tvář. Stejně jsem se mu skoro nepodíval do obličeje. Chtěl jsem vidět jeho kolena. Jistě jste si sám povšiml, jak je měl prošoupaná, zmačkaná a umazaná. Prozrazovala celé hodiny hrabání ve sklepě. Teď zbývalo jen zjistit, kam se to chtějí prohrabat. Zašel jsem za roh, shledal jsem, že pozemek našeho přítele sousedí s pobočkou City and Suburban Bank, a tušil jsem, že jsem u řešení svého problému. Když jste odjel po koncertu domů, zašel jsem do Scotland Yardu a k předsedovi správní rady a výsledek jste již viděl sám.“
„A jak jste poznal, že chtějí svůj pokus podniknout právě dnes?“ otázal jsem se.
„To, že zavřeli kancelář spolku, naznačovalo, že jim je již lhostejné, zůstane‑li pan Jabez Wilson doma — jinými slovy, že svůj tunel dokončili. Bylo však v jejich nejvlastnějším zájmu, aby ho použili co nejdříve, neboť mohl být objeven anebo banka mohla zlato někam převézt. Sobota by se jim k tomu hodila nejlépe, protože by jim poskytla dva dny na útěk. Ze všech těchto důvodů jsem očekával, že se objeví dnes v noci.“
„Promyslel jste to báječně,“ zvolal jsem v nelíčeném obdivu. „Je to tak dlouhý řetěz, a přece do sebe všechny jeho články skvěle zapadají.“
„Alespoň jsem se nenudil,“ odpověděl Sherlock Holmes a zívl. „Ale běda, již mě ta nuda zase přepadá. Celý svůj život se jenom snažím uniknout před všedností světa. A tyto malé problémky mi k tomu pomáhají.“