„A jakým jste přitom dobrodincem lidstva!“ řekl jsem.
Pokrčil rameny. „Snad je to přece jen všechno alespoň trochu k užitku,“ poznamenal. „Neboť jak napsal Gustave Flaubert George Sandové: L'homme c'est rien — l'oeuvre c'est tout.[2]“
III — Případ totožnosti
„Můj milý příteli,“ pravil Sherlock Holmes, když jsme tak jednou seděli v jeho domě, každý po jedné straně krbu, „lidská fantazie dovede vytvářet divy, ale život je vždycky nekonečně složitější. Vždyť my bychom si ani neodvážili vymyslet něco takového, co patří k docela všedním úkazům lidské existence. Kdybychom teď mohli ruku v ruce vyletět oknem, vznášet se nad tímto nesmírným městem, opatrně nadzdvihovat střechy a nahlížet do všech těch podivných příběhů, které se pod nimi odehrávají, do zvláštních náhod, piklů, zkřížených plánů a neuvěřitelných řetězů událostí, tak jak se táhnou celými generacemi a vedou k naprosto outré výsledkům, působila by vedle nich veškerá románová díla se svými konvencemi a předem jasnými závěry naprosto vyčpěle a zbytečně.“
„A přesto o tom nejsem přesvědčen,“ odpověděl jsem. „Vždyť všechny ty případy, o nichž se dovídáme z novin, jsou obvykle zcela prostomyslné a vulgární. V našich policejních zprávách je realismus posunut až k samé hranici únosnosti, a přece musíme přiznat, že nevede k nikterak úchvatným či inspirujícím výsledkům.“
„Kdo chce dosáhnout realistického účinku, neobejde se bez jistého výběru a leccos musí i zamlčet,“ poznamenal Holmes. „To postrádají naše policejní zprávy, které si všímají daleko víc nejbanálnějších poznámek pana soudce než podrobností, z nichž by pozorovatel mohl vytušit pravé jádro celého případu. Kdybychom byli závislí jen na takovém čtení, nepřipadalo by nám nic nepřirozenější než zcela všední události.“
Usmál jsem se a zavrtěl hlavou. „Docela chápu, že se na to tak díváte,“ řekl jsem. „Jako neoficiální rádce a pomocník každého, kdo si již vůbec neví rady, kdekoli v zemích tří kontinentů, setkáváte se se samými zvláštními a bizarními jevy. Ale co třeba tady,“ - sebral jsem ze země ranní noviny, — „co když si to zkusíme trochu ověřit praxí. Přečtu vám první titulek, který mi padl do oka. ,Kruté jednání s manželkou’.Je toho tu vytištěno na půl sloupce, ale ani to nemusím číst a předem už jasně vím, oč tam jde. Je v tom samozřejmě nevěra, pití, rány, modřiny, soucitná sestra nebo domácí. Něco tak primitivního by si nedokázal vymyslet nejprimitivnější pisálek.“
„Ten příklad vaše argumenty bohužel příliš nepodpoří,“ pravil Holmes, když si ode mne bral noviny a nahlížel do nich. „Jde o rozvod manželů Dundasových a zcela náhodou jsem v souvislosti s ním vyjasňoval některé menší podrobnosti. Manžel byl abstinent, o žádnou jinou ženu se nezajímal a manželka si na něj stěžovala, protože si vyndával po každém jídle umělý chrup a házel jím po ní, což jak jistě uznáte, by průměrného vypravěče hned tak nenapadlo. Ale poslužte si troškou šňupacího tabáku, doktore, a uznejte, že jsem váš příklad pěkně vyvrátil.“
Přidržel přede mnou krabičku se šňupacím práškem, která byla ze starého zlata a uprostřed víčka měla obrovský ametyst. Svou nádherou se tak odrážela od domáckých zvyklostí Sherlocka Holmese a jeho prostého způsobu života, že jsem se nezdržel poznámky.
„Ale vždyť já zapomněl, že jsme se pár dní neviděli,“ řekl Holmes. „Je to malý dáreček od českého krále jako pozornost za pomoc, kterou jsem mu poskytl v případě fotografie Ireny Adlerové.“
„A co ten prsten?“ zeptal jsem se a zahleděl se na překrásný briliant, který mu zářil na prstě.
„Ten je od holandské královské rodiny, avšak záležitost, v níž jsem jí pomáhal, je povahy tak delikátní, že se s tím nemohu svěřit ani vám, třebaže jste tak laskavě zaznamenal některé mé menší problémky.“
„Zabýváte se teď něčím?“ optal jsem se ho se zájmem.
„Asi tak deseti dvanácti případy, ale žádný z nich není zvlášť výrazný ani zajímavý. Chápete jistě, svůj význam pro mne mají, ale nepřitahují mne. Stejně jsem přišel již na to, že pro pozorování a pohotové rozbory příčin a následků, které dodávají takového kouzla detektivnímu pátrání, mi daleko spíše skýtají pole působnosti docela nevýznamné záležitosti. Těžší zločiny bývají většinou jednoduché, neboť čím větší zločin, tím mívá obvykle průhlednější motiv. Na mých nových případech pro mne není nic zvláště pozoruhodného, až snad na jednu složitější záležitost, která mi byla hlášena z Marseille. Není však vyloučeno, že za pár minut se naskytne něco lepšího, protože nemýlím‑li se příliš, přichází právě jedna z mých klientek.“
Vstal z křesla, zastavil se mezi rozhrnutými závěsy a zadíval se do nevýrazné, neurčitě zbarvené londýnské ulice. Pohlédl jsem mu přes rameno a spatřil, jak na protějším chodníku stojí urostlá žena s těžkým kožešinovým boa přes ramena a v klobouku s dlouhým zatočeným červeným perem a s širokou krempou nasazeným přes ucho, jako když se vévodkyně z Devonu rozhodne vypadat trochu koketně. Zpod tohoto neodolatelného výtvoru žena nesměle a váhavě pokukovala k našim oknům, nejistě přešlapovala a v prstech si neklidně pohrávala koženými rukavicemi. Pak se najednou vrhla vpřed jak plavec, který se odrazí od břehu, přeběhla ulici a vzápětí jsme zaslechli prudké zazvonění.
„Takové příznaky znám,“ řekl Holmes a zahodil cigaretu do ohně. „Jakmile někdo postává na chodníku, znamená to, že jde o affaire du coeur. Ráda by se poradila, ale není si tak docela jista, nejde‑li o záležitost příliš delikátní, než aby se s ní někomu svěřovala. A přece i tady musíme rozlišovat. Když některé ženě těžce ublíží muž, žena již neváhá, a obvyklým symptomem pak bývá stržená šňůra od zvonku. V našem případě lze usuzovat, že jde sice o záležitost milostnou, ale dívka že není zvlášť rozzlobená, spíše zmatená a zarmoucená. Ale již přichází osobně a jistě rozptýlí naše pochybnosti.“
Ještě ani nedomluvil a ozvalo se zaťukání na dveře, vstoupil mladý sluha v livreji a ohlásil slečnu Marii Sutherlandovou, která se tyčila za jeho drobnou postavou jak obchodní loď plující pod plnými plachtami za člunkem lodivoda. Sherlock Holmes ji uvítal se svou příslovečnou nenucenou dvorností, zavřel za ní dveře, s úklonou jí pokynul, aby se posadila do křesla, a jak již měl ve zvyku, pozorně a zamyšleně si ji prohlížel.
„Nezdá se vám,“ řekl, „že vás při vaší krátkozrakosti tolik psaní na stroji poněkud namáhá?“
„Ze začátku mě unavovalo,“ přiznala, „ale teď už se nemusím tolik dívat a vím, kde jsou která písmena.“ Náhle si uvědomila plný dosah jeho slov, prudce sebou trhla, a jak k němu vzhlédla, zračil se jí na širokém dobromyslném obličeji strach i úžas.
„Vy jste již o mně slyšel, pane Holmesi,“ zvolala. „Jak byste to jinak všechno věděl?“
„S tím si nelamte hlavu,“ řekl Holmes se smíchem. „Musím již leccos vědět, vždyť je to moje práce. Možná že jsem se naučil všímat si maličkostí, které ostatní přehlédnou. Proč byste se jinak se mnou také přišla poradit?“
„Přišla jsem za vámi, pane, protože jsem o vás slyšela od paní Etheregeové, které jste tak snadno pomohl najít manžela, když už ho policie a všichni ostatní pokládali za mrtvého. Ach pane Holmesi, kdybyste tak pomohl i mně! Nejsem bohatá, ale kromě toho mála, co si vydělám psaním na stroji, mám ještě k dobru sto liber ročně, a dala bych všechno jen za to, kdybych se dověděla, co se stalo s panem Hosmerem Angelem.“