„Pan Windibank jej tedy nedostal?“
„Ne, pane, odjel do Anglie těsně předtím, než psaní došlo.“
„Ale, ale! Jaká smůla! Svatba byla tedy sjednána na pátek. Měla se konat v kostele?“
„Ano, pane, ale ve vší tichosti. Měli jsme se brát v kostele svatého Spasitele nedaleko King's Cross a potom posnídat v hotelu U svatého Pankráce. Hosmer pro nás přijel fiakrem, ale protože jsme byly dvě, obě nás do něj usadil a sám nastoupil do většího kočáru, jediné drožky, která náhodou ještě stála v ulici. Přijely jsme do kostela první, a když dorazil i kočár, čekaly jsme, že Hosmer vystoupí, ale on se ani neukázal, a tak sestoupil drožkář, podíval se dovnitř a tam nikdo! Drožkář se podivoval, že si neumí vůbec představit, kam se Hosmer poděl, protože ho na vlastní oči viděl nastupovat. To bylo minulý pátek, pane Holmesi, a od té doby jsem ho neviděla, ani se o něm nic nedoslechla, takže vůbec nechápu, co se s ním stalo.“
„Zdá se mi, že jste byla hanebně oklamána,“ pravil Holmes.
„Ach ne, pane! Pan Angel ke mně byl hodný a laskavý a nikdy by mě byl takto neopustil. Vždyť mi ještě celé ráno domlouval, že ať se děje co se děje, musím mu zůstat věrná, a že i kdyby se stalo něco zcela nepředvídaného, co by nás rozdělilo, mám mít navždycky na paměti, že jsem mu přísahala a že dříve či později mě bude žádat, abych svůj slib splnila. Zdálo se mi, že jsou to dost divné hovory o svatební den, ale co se pak stalo, jen vysvětluje, že nebyly plané.“
„To rozhodně. Domníváte se tedy, že ho postihlo nějaké nepředvídané neštěstí?“
„Ano, pane. Myslím, že se obával nějakého nebezpečí, jinak by byl asi tak nemluvil. A čeho se bál, se zřejmě také splnilo.“
„A nemáte ani tušení, co by to mohlo být?“
„Vůbec ne.“
„Ještě na něco se vás zeptám. Jak přijala celou událost vaše matka?“
„Zlobila se a nařídila mi, abych už o tom nikdy nemluvila.“
„A váš otec? Svěřila jste se mu s tím?“
„Ano, a zřejmě si stejně jako já myslel, že se určitě něco stalo a že se mi Hosmer znovu ozve. Divil se, jaký by mohl mít kdo zájem takhle mé přivézt až ke kostelním dveřím a pak mě nechat. Kdyby si ode mne vypůjčil peníze nebo si mě vzal a získal tak na moje příjmy nárok, byl by snad mohl mít nějaký důvod, ale Hosmerovi na penězích vůbec nezáleželo a nechtěl ode mne nikdy ani šilink. Jenže co se mu jenom mohlo stát? A proč asi nemůže ani napsat? Jen na to pomyslím, div nezešílím a v noci nemůžu oka zamhouřit.“ Vytáhla z rukávníku kapesníček a prudce se do něj rozvzlykala.
„Podívám se na váš případ,“ řekl Holmes a povstal, „a jistě nakonec dojdeme k určitým závěrům. Nechte teď celou tíhu na mně a raději na to už nemyslete. A hlavně se snažte zapomenout na pana Hosmera Angela, ať se vám vytratí z paměti stejně tak jako ze života.“
„Myslíte si tedy, že ho už nikdy neuvidím?“
„Obávám se, že ne.“
„Ale co se mu asi stalo?“
„Tuto otázku nechte v mých rukou. Rád bych měl jeho přesný popis a všechny jeho dopisy, které mi můžete poskytnout.“
„Dala jsem kvůli němu inzerát do sobotního čísla Chironicle,“ řekla slečna Sutherlandová. „Tady je výstřižek a tady čtyři dopisy, které jsem od něj dostala.“
„Děkuji vám. A vaše adresa?“
„Lyon Pláce 31, Camberwell.“
„Adresu pana Angela jste, pokud vím, nikdy neznala. A kde pracuje váš otec?“
„Je obchodním cestujícím u firmy Westhouse a Marbank, známých dovozců červeného vína ve Fenchurch Street.“
„Děkuji vám. Vypověděla jste mi všechno naprosto jasně. Dokumenty mi tu nechte a pamatujte, co jsem vám radil. Snažte se, aby celý tento případ zůstal zapečetěnou knihou a neovlivňoval již váš další život.“
„Jste velmi laskav, pane Holmesi, ale to nemohu. Zůstanu Hosmerovi věrná. Budu ho čekat, dokud se mi nevrátí.“
I přes ten strašlivý klobouk a bezvýrazný obličej bylo v prosté víře naší návštěvnice cosi tak důstojného, že jsme se neubránili úctě. Slečna Sutherlandová položila na stůl drobný svazeček dopisů a odešla se slibem, že přijde znovu, kdykoli ji o to požádáme.
Sherlock Holmes seděl chvíli mlčky, se špičkami prstů stále ještě zaklíněnými do sebe, nohy natažené před sebou a pohled upřený ke stropu. Pak sundal z police starou umaštěnou hliněnou dýmku, s kterou se tak často radíval, zapálil si ji, opřel se dozadu v křesle, a jak tam tak seděl s výrazem nekonečného blaha ve tváři, stoupal od něj v pomalých kotoučcích hustý modrý dým.
„Ta dívka je docela pozoruhodný typ,“ poznamenal. „Zaujala mě mnohem víc než celý ten její nepatrný problém, na kterém není mimochodem nic moc originálního. Prostudujete‑li si mou kartotéku, najdete tam řadu podobných případů, například z Andoveru v roce 1877, a loni se něco obdobného udalo v Haagu. Nápad je sice starý, ale asi dvě maličkosti pro mne měly určité novum. Od dívky bychom se však mohli lecčemu přiučit.“
„Zřejmě jste z ní vyčetl mnohé, co mi zůstalo zcela neviditelné,“ poznamenal jsem.
„Ani ne tak neviditelné jako nepovšimnuté, Watsone. Nevěděl jste, nač se dívat, takže vám všechno podstatné uniklo. Nikdy vás nenaučím, abyste si uvědomil, jak důležité jsou rukávy, kolik toho dovedou vypovědět nehty a co všechno se tají třeba v tkaničce od boty. Co jste vlastně vyvodil ze zevnějšku té ženy? Popište mi ji.“
„Nu, měla na hlavě klobouk břidlicové barvy s cihlově červeným perem. Kabátek měla černý, politý černými korálky a lemovaný drobným ebenově černým zdobením. Šaty měla hnědé, spíš trochu tmavší než kávové, a kolem krku a rukávů zdobené temně červeným plyšem. Rukavice měla šedavé, na pravém ukazováčku prodřené. Bot jsem si nevšiml. V uších měla drobné kulaté visací náušnice ze zlata a vůbec působila docela blahobytným dojmem, ale spíš takovým obyčejným, zápecnickým, jako když si s ničím moc neláme hlavu.“
Sherlock Holmes tiše zatleskal a pobaveně se zasmál.
„Namouvěru, Watsone, vy ale děláte pokroky. Teď jste si vedl vskutku výtečně. Ušlo vám sice všechno, co bylo jen trochu důležité, ale na správnou metodu jste již přišel a máte výborný postřeh pro barvy. Jen se však nikdy nespoléhejte na celkový dojem, chlapče, a soustřeďte se spíše na podrobnosti. Já se vždycky ženě podívám nejdříve na rukávy. U muže je výhodnější povšimnout si kolen od kalhot. Jak jste postřehl, měla ta žena rukávy lemované plyšem, což je látka, která nejlépe zachovává stopy. Nádherně se jí rýsovala dvojitá čára nad zápěstím, jímž se taková písařka opírá o stůl. Šití na ručně poháněném stroji zanechává podobnou stopu, ale pouze na levé paži na straně vzdálené palce a ne přímo na nejširším místě, jak tomu bylo u slečny Sutherlandové. Pohlédl jsem jí pak do obličeje, a když jsem viděl, jak má po obou stranách nosu vytlačené prohlubeninky po skřipci, odhodlal jsem se k poznámce o psaní na stroji, která ji zřejmě tak překvapila.“
„Mě překvapila také.“