„Ale vždyť to přímo bilo do očí. Velice mě pak zarazilo a zároveň zaujalo, když jsem pohlédl dolů a spatřil, že má na sobě vysoké střevíce, které si nejsou tak zcela nepodobné, ale přece jen patří každá k jinému páru; jedna má špičku trochu zdobenou a druhá docela hladkou. A navíc měla naše návštěvnice jednu botu zapnutou jen na dva dolní knoflíčky z pěti a druhou na první, třetí a pátý. Když vidím mladou, jinak pěkně oblečenou ženu, jak vyjde z domu v každé botě jiné a ještě je má jen napůl zapnuté, není třeba zvláštního uvažování, abych dospěl k názoru, že vyběhla značně narychlo.“
„A co ještě?“ zeptal jsem se nesmírně zaujat, jako mne ostatně vždycky zaujmou pronikavé postřehy mého přítele.
„Mimoto jsem si povšiml, že než odešla z domu, napsala zřejmě ještě nějaký vzkaz, ale teprve když byla již docela oblečená. Neušlo vám, že měla pravou rukavici na ukazováčku prodřenou, ale zřejmě jste nepostřehl, že jí na rukavici a na prstě zůstala skvrna po fialovém inkoustu. Psala zřejmě ve spěchu a namočila pero až příliš hluboko. Bylo to nepochybně dnes ráno, jinak by jí na prstě nezůstala tak znatelná skvrna. To všechno je docela zábavné, i když poněkud elementární, ale teď již musíme přejít opět k práci. Nepřečetl byste mi popis pana Hosmera Angela, tak jak byl uveden v inzerátu?“
Přidržel jsem si u světla malý tištěný výstřižek, na kterém stálo: „Pohřešuje se od ranních hodin 14. t. m. pán jménem Hosmer Angel, vysoký asi 5 stop a 7 palců, silné postavy, bledé pleti, černých vlasů, na temeni trochu prořídlých, s hustými licousy a knírem, v tmavých brýlích a trochu nejisté řeči. Když byl naposled viděn, měl na sobě černý žaket lemovaný hedvábím, černou vestu, náprsní hodinky se zlatým řetízkem, šedé kalhoty z hariského tvídu a na botách s pružnými okraji hnědé kamaše. Údajně byl zaměstnán v kanceláři na Leadenhall Street. Kdo by o něm mohl podat atd. atd.“
„To by stačilo,“ řekl Holmes. „Pokud jde o dopisy, jsou úplně banální,“ řekl, jak se probíral papíry. „O panu Angelovi se z nich nedovíme naprosto nic, ledaže jednou cituje Balzaka. Jedno však vás na nich jistě zarazí.“
„Jsou psané na stroji,“ poznamenal jsem.
„Nejen to, i podpis je psán strojem. Jen se podívejte na to droboučké úpravné Hosmer Angel tady dole. Jak vidíte, má dopis datum, ale žádné záhlaví a místo adresy pouze Leadenhall Street, což mnoho neříká. Ovšem ta záležitost s podpisem je velmi výmluvná, řekl bych, že téměř určující.“
„A co by měla určovat?“
„Můj milý příteli, zřejmě si neuvědomujete, jak úzce souvisí tato maličkost s naším případem.“
„Musím se přiznat, že ne, ledaže by snad chtěl Angel podpis zapřít, kdyby byl žalován pro porušení slibu.“
„Ne, o nic takového tu nejde. Ale teď napíši dva dopisy, které by celou věc měly vyřešit. Jeden je jisté firmě v City a druhý otčímu mladé dámy panu Windibankovi, kterého bych rád požádal, aby nás zítra v šest večer navštívil. Nikterak věci neuškodí, začneme‑li jednat s mužskými příbuznými. Nyní však, doktore, nemáme co na práci, dokud nedojdou odpovědi na naše psaní, takže můžeme zatím všechno uložit ad acta.“
Měl jsem mnoho důvodů, proč věřit v nejjemnější důmysl svého přítele a v jeho výjimečně energické jednání, a byl jsem proto přesvědčen, že dobře ví, proč bere s takovou jistotou a lehkostí to podivuhodné tajemství, jehož vypátráním byl pověřen. Jen jedinkrát jsem zažil, že se mu něco nezdařilo, a to v případě českého krále a fotografie Ireny Adlerové, ale když jsem se rozpomněl na tajuplnou záhadu v Podpisu čtyř a podivuhodné okolnosti spojené se Studií v šarlatové, říkal jsem si, že by už muselo jít o věru nerozluštitelné tajemství, aby mu Sherlock Holmes nepřišel na kloub.
Zanechal jsem ho tedy, když pořád ještě bafal ze své černé hliněné lulky, plně přesvědčen, že až k němu nazítří večer opět přijdu, bude již držet v rukou všechny klíče, které ho povedou k nalezení zmizelého ženicha slečny Marie Sutherlandové.
Zatím však zaměstnával veškerou moji pozornost velice vážný případ z mého oboru, a celý následující den jsem proseděl u lůžka trpícího. Teprve v šest hodin jsem se uvolnil, naskočil honem do fiakru a rozjel se do Baker Street pln obav, že přijedu již příliš pozdě a ničím nepřispěji k dénouement[3] té malé záhady. Když jsem však přijel, Sherlock Holmes ještě podřimoval, dlouhé hubené tělo stočené v útočišti křesla. Ohromující šiky lahviček a zkumavek, pronikavě a čistě páchnoucí kyselinou chlorovodíkovou, mi prozrazovaly, že strávil celý den nad chemickými pokusy, které přímo miloval.
„Vyřešil jste to tedy?“ zeptal jsem se ho, sotva jsem vkročil do dveří.
„Ano. Šlo o hydrosíran barnatý.“
„Ale ne, to tajemství!“ zvolal jsem.
„Ach tak! Myslel jsem na sůl, kterou tu právě rozbírám. Na té záležitosti pro mne nikdy nic záhadného nebylo, i když, jak jsem již řekl, některé maličkosti mne na ní zaujaly. Mrzí mě jen jedno, že neexistuje zákon, který by postihl takového rošťáka.“
„Kdo to tedy byl a proč vlastně opustil slečnu Sutherlandovou?“
Ještě jsem svoji otázku téměř nedopověděl a Sherlock Holmes ani nestačil otevřít ústa k odpovědi, když jsme v chodbě zaslechli těžké kroky a vzápětí se již ozvalo zaťukání na dveře.
„To je otčím té dívky, pan James Windibank,“ řekl Holmes. „Napsal mi, že se v šest u nás zastaví. Dále!“
Vstoupil muž střední podsadité postavy, asi třicetiletý, čisté oholený, bledé pleti, uhlazeného lichotivého chování, s nápadně ostrým, pronikavým pohledem v šedých očích. Tázavě se po nás po obou podíval, odložil lesklý cylindr na příborník a s lehkou úklonou se posadil na nejbližší židli.
„Dobrý večer, pane Jamesi Windibanku,“ pravil Holmes. „Domnívám se snad správně, že tento strojem psaný dopis, v němž jste si se mnou stanovil schůzku na šestou hodinu, je od vás.“
„Ano, pane. Omlouvám se, že jsem se poněkud zdržel, ale abych tak řekl, nejsem docela pánem svého času. Velmi mne mrzí, že vás slečna Sutherlandová obtěžovala takovou maličkostí, neboť jsem názoru, že špinavé prádlo se nemá prát mimo dům. Přišla k vám úplně proti mé vůli, ale je to velice citová a impulsívní dívka, jak jste si patrně povšiml, a když si jednou něco usmyslí, dá si jen těžko říci. Samozřejmě že proti vám nic nemám, nemáte konečně nic společného s policií, ale nikomu není milé, když se tak mezi cizími lidmi přetřásá rodinné neštěstí. A kromě toho je to jen zbytečné utrácení, protože toho Hosmera Angela stejně vypátrat nemůžete.“
„Velice se mýlíte,“ řekl Holmes klidně, „mám všechny důvody k přesvědčení, že se mi podaří pana Hosmera Angela objevit.“
Pan Windibank sebou viditelně trhl a upustil rukavice. „To velmi rád slyším,“ řekl.
„Je pozoruhodné,“ poznamenal Holmes, „že psací stroj mívá stejnou osobitost jak třeba písmo. Nenajdete dva stroje, které by psaly naprosto stejně, ledaže by byly docela nové. Některá písmenka se opotřebují rychleji než ostatní a někdy jen z jedné strany. Všimnete si jistě na vašem dopise, pane Windibanku, že nad každým „e“ je nepatrná šmouha a u „r“ jsou téměř neznatelné vlnovky. Našel jsem ještě čtrnáct podobných zvláštností, ale ty, o nichž jsem se zmínil, jsou nejnápadnější.“
„Vyřizujeme na tom stroji v kanceláři všechnu korespondenci, takže je jistě trochu opotřebovaný,“ odpověděl náš návštěvník a bystře se podíval pronikavýma drobnýma očima po Holmesovi.