„A teď vám ukáži něco skutečně zajímavého, pane Windibanku,“ pokračoval Holmes. „Rád bych v dohledné době napsal menší monografii o vztazích psacího stroje k zločinu. Trochu se tím problémem zabývám. Mám tu čtyři dopisy, z jejichž obsahu jasně vysvítá, že je psal pohřešovaný muž. Jsou všechny psané na stroji. A při tom v nich mají „e“ ve všech případech nad sebou maličkou šmouhu a u „r“ téměř chybějí vlnovky. Ovšem zajímá–li vás to vůbec a prohlédnete‑li si dopisy lupou, rozeznáte ještě čtrnáct dalších charakteristických znaků, o nichž jsem se vám zmínil.“
Pan Windibank vyskočil ze židle a popadl klobouk. „Takovými fantastickými povídačkami nemůžu ztrácet čas, pane Holmesi,“ řekl. „Jestli dokážete toho chlapa chytit, tak si ho prosím chyťte a dejte mi potom vědět.“
„Jistěže,“ řekl Holmes, přikročil ke dveřím a otočil klíčem v zámku. „Sděluji vám tedy, že jsem ho chytil.“
„Co? Kde?“ zvolal pan Windibank, zbledl, že by se v něm byl krve nedořezal, a rozhlížel se jak krysa lapená v pasti.
„Teď už je vám to všechno málo platné — opravdu docela málo,“ řekl Holmes líbezně. „Z toho už hned tak nevyklouznete, pane Windibanku. Byl to až příliš průhledný trik a udělal jste mi věru špatnou poklonu, když jste tvrdil, že tak jednoduchý problém nevyřeším. Něco tak prostinkého! Posaďte se, ať si trochu promluvíme.“
Náš návštěvník sklesl se ztrhaným výrazem v tváři a s krůpějemi potu na čele do židle. „Ale žalovat mě za to nemůžete,“ vykoktal.
„Bohužel ne, a je mi to nesmírně líto. Ale mezi námi, Windibanku, dávno jsem neslyšel o tak malicherně krutém, sobeckém a bezcitném úskoku. Zopakuji vám teď sled událostí, a zmýlím‑li se někde, můžete mi odporovat.“
Windibank seděl shrben na židli, s hlavou sklopenou na hrudi jako dočista zlomený člověk. Holmes si položil nohy na roh krbové římsy, opřel se s rukama v kapsách dozadu a začal mluvit spíš jakoby sám k sobě než k nám.
„Jistý muž se oženil pro peníze s mnohem starší ženou, než byl sám,“ začal Holmes, „a docela s chutí utrácel i peníze její dcery, alespoň pokud s nimi bydlela. Na lidi v jejich postavení to byla slušná částka, a kdyby o ni měli přijít, citelně by jim chyběla. Stálo tedy za trochu námahy nějak si peníze udržet. Dcera byla hodná a milá, ale i citově založená a dobrosrdečná, a bylo jasné, že při svých značných osobních přednostech a se svým byť nevelkým příjmem jistě nezůstane dlouho svobodná. Její sňatek by ovšem znamenal ztrátu sta liber ročně, a co tedy podnikne nevlastní otec, aby mu zabránil? Samozřejmě že se všemožně snaží, aby děvče sedělo stále doma, a zakazuje jí vyhledávat společnost stejně starých lidí. Brzy však pochopí, že ani to nevyřeší situaci navždy. Dívka je neklidná, trvá na svých právech a konečně oznámí, že se pevně rozhodla jít na jistý ples. Co nato udělá mazaný otčím? Přijde na nápad, svědčící spíše o chytré hlavě nežli o dobrém srdci. Se souhlasem a s pomocí své ženy se přestrojí, zakryje si pronikavé oči tmavými brýlemi, obličej si zamaskuje knírem a hustými licousy, zvučný hlas ztlumí do lichotivého šepotu, a protože se navíc může spolehnout na dívčinu krátkozrakost, vydává se za pana Hosmera Angela a jako její ctitel jí vlastně znemožní, aby si našla ctitele jiné.“
„Byl to nejdřív jen vtip,“ zaúpěl náš návštěvník. „Vůbec nás nenapadlo, že by se mohla tak nadchnout.“
„I to je dost možné. Ale ať už jste to mysleli jak chtěli, mladá dáma se rozhodně nadchla, a protože byla přesvědčena, že otčím je ve Francii, žádnou lest ani netušila. Zájem nápadníka jí lichotil tím víc, čím hlasitěji jej vychvalovala matka. Potom začal pan Angel docházet do domu, protože bylo zřejmé, že má–li celá věc splnit svůj účel, je třeba dovést ji co nejdále. Scházel se s dívkou, a dokonce se s ní i zasnoubil, aby měl jistotu, že nenajde zalíbení v nikom jiném. Ale napořád se v takovém podvodu pokračovat nedalo. Nemohl také věčně předstírat, že jezdí do Francie. Zbývalo mu jen skončit celou záležitost tak dramaticky, aby na ni děvče do smrti nezapomnělo a neohlíželo se nějakou dobu po jiném nápadníkovi. Proto musela slečna Sutherlandová přísahat na bibli věrnost a proto jí ještě ráno před svatbou Angel naznačoval, že by se mu mohlo něco stát. James Windibank si přál, aby Marie Sutherlandová zůstala připoutána k Hosmeru Angelovi, nevěděla nikdy s jistotou, jaký ho potkal osud, a alespoň deset let by se proto na žádného jiného muže ani nepodívala. Dovezl ji až ke kostelním dveřím, a protože dále již nemohl, šikovně zmizel pomocí starého triku — jedněmi dveřmi do kočáru nastoupil a druhými zase vystoupil. Tak se, alespoň podle mého názoru, všechno zběhlo, pane Windibanku!“
Zatímco Holmes hovořil, nabyl náš návštěvník zas něco ze své sebejistoty a nyní povstal ze židle s chladným úsměškem na bledém obličeji.
„Třeba to tak je, a třeba taky ne, pane Holmesi,“ řekl, „ale když už jste tak chytrý, měl byste také vědět, že zákon porušujete vy, a ne já. Já neudělal od začátku nic, co by se dalo žalovat, zato vy se vystavujete stíhání za ohrožování a nezákonné omezování svobody, jestli hned neodemknete.“
„Jak správně říkáte, zákon vás skutečně postihnout nemůže,“ řekl Holmes, když odmykal a zprudka otvíral dveře, „ale jakživ si nikdo spíš nezasloužil potrestání než vy. Kdyby měla ta mladá dáma bratra či přítele, měl by vám pěkně napráskat. Ale u všech ďasů!“ pokračoval, celý zrudlý v obličeji, když viděl, jak se Windibank krutě ušklíbá, „nepatří to sice k mým povinnostem vůči klientce, ale mám tady zrovna po ruce bič a s náramnou radostí — “ Dvěma rychlými skoky přiskočil k bičíku, ale nežli jej stačil uchopit, rozlehl se na schodech divoký dusot, těžké dveře se zabouchly a z okna jsme viděli pana Jamese Windibanka, jak pádí, co mu nohy stačí, dolů ulicí.
„Je to ale chladnokrevný rošťák!“ zvolal Holmes se smíchem a znovu se vrhl do křesla. „Ten se bude dopouštět pořád těžších a těžších zločinů a jednou provede něco tak zlého, že skončí na galejích. Ale z určitého hlediska nebyl ten případ tak docela bez zajímavosti.“
„Pořád ještě dost dobře nechápu, jak jste na to na všechno přišel,“ poznamenal jsem.
„Víte, hned od počátku mi samozřejmě bylo jasné, že Hosmer Angel musel mít k svému podivnému počínání skutečně pádný důvod, a stejně jasné mi bylo, že z celého případu, pokud jsme do něho byli zasvěceni, těžil jen dívčin nevlastní otec. Velmi výmluvná byla i okolnost, že ti dva muži se nikdy nesešli a že jeden z nich se objevoval jen tehdy, když druhý odjel. Stejně nápadné byly i tmavé brýle a podivný hlas, které stejně jak husté licousy napovídaly, že by mohlo jít o přestrojení. Mé podezření se pak naprosto potvrdilo podivuhodným zvykem pana Angela psát na stroji i podpis, neboť to ovšem naznačovalo, že dívka zná velmi dobře jeho rukopis a poznala by jej i z kratičkého textu. Jak vidíte, ukazovala všechna fakta i s mnoha dalšími podrobnostmi jediným směrem.“
„Ale jak jste si je ověřil?“
„Jakmile jsem seznal, o koho jde, snadno jsem si své mínění potvrdil. Věděl jsem, u které firmy Windibank pracuje. Přečetl jsem si uveřejněný popis, a když jsem z něho vyloučil vše, co patřilo k přestrojení — licousy, brýle a hlas — poslal jsem jej firmě s žádostí, aby mi sdělili, neodpovídá–li popisu některého z jejich obchodních cestujících. Všiml jsem si již, čím se vyznačuje jeho strojopis, a napsal jsem mu na úřední adresu, zda by k nám nemohl přijít. Jak jsem také očekával, odpověděl mi na stroji a dopis prozradil stejné nepatrné, ale charakteristické závady. Touž poštou jsem obdržel odpověď od firmy Westhouse a Marbank z Fenchurch Street, že popis odpovídá do všech podrobností popisu jednoho z jejich zaměstnanců, pana Jamese Windibanka. Voilá tout.“