„A co bude se slečnou Sutherlandovou?“
„I kdybych jí to nakrásně řekl, přece mi neuvěří. Pamatujete si snad staré perské přísloví, že v nebezpečenství se vydává, kdo z tygřího doupěte mládě odebere, avšak i ten, kdo ženu o sen připraví. A Hafiz má v sobě stejně moudrosti jak Horác a stejně dobře zná i tento svět.“
IV — Záhada Boscombského údolí
Jednoho rána jsme seděli s manželkou u snídaně, když náhle služebná přinesla telegram. Byl od Sherlocka Holmese a zněl takto:
„Nemůžete se na dva dny uvolnit? Právě mi telegrafovali, abych přijel do západní Anglie kvůli té tragédii v Boscombském údolí. Uvítal bych, kdybyste jel se mnou. Vzduch i krajina dokonalé. Odjezd z Paddingtonu v 11.15.“
„Co tomu říkáš, můj milý?“ zeptala se manželka a pohlédla na mne přes stůl. „Pojedeš?“
„Skutečně nevím, jak se rozhodnout. Mám právě hodně pacientů.“
„Ale Anstruther tě určitě zastane. Jsi v poslední době trochu pobledlý. Změna by ti jistě jen prospěla a případy pana Sherlocka Holmese tě přece vždycky tak zajímaly.“
„Také by ode mne bylo nevděčné, kdybych se o ně nezajímal, zvlášť když jsem díky jednomu z nich získal takový poklad,“ odpověděl jsem. „Ale mám‑li opravdu jet, musím si honem zabalit, protože mi zbývá jenom půl hodiny.“
Po zkušenostech z vojenského života v Afganistánu se ze mne alespoň stal pohotový a rychlý cestovatel. Brával jsem s sebou vždycky jen několik málo základních potřeb, takže jsem byl hotov ještě dřív, než jsme si domluvili, a i s brašnou jsem ujížděl v drožce k Paddingtonskému nádraží. Sherlock Holmes přecházel sem a tam po nástupišti a jeho vytáhlá hubená postava vypadala v dlouhém cestovním plášti a v přiléhavé soukenné čepici ještě vytáhleji a hubeněji.
„Je od vás opravdu moc hezké, že jste přijel,“ uvítal mě. „Nevíte, co pro mě znamená, jedu‑li s někým, na koho se mohu naprosto spolehnout. Místní pomocníci jsou většinou k ničemu anebo bývají ovlivněni. Držte nám, prosím vás, tahle dvě místa v rohu a já zatím skočím pro lístky.“
Měli jsme kupé sami pro sebe, až na obrovské haldy novin, které si s sebou vezl Holmes. S krátkými přestávkami, kdy si něco zapisoval anebo přemýšlel, se v nich přehraboval a četl celou cestu, dokud jsme nedojeli za Reading. Pak je najednou sbalil do obrovské koule a hodil nahoru do sítě na zavazadla.
„Slyšel jste už o tom případu?“ zeptal se.
„Ani slovo. Několik dní jsem se už vůbec nepodíval do novin.“
„Londýnské noviny se o něm také moc doširoka nerozepisují. Prohlédl jsem si právě všechny listy z posledních dnů, abych se seznámil s nejdůležitějšími podrobnostmi. Z toho, co jsem se dočetl, bych soudil, že jde o jeden z těch prajednoduchých případů, které bývají tak mimořádně obtížné.“
„To zní ovšem poněkud paradoxně.“
„Je to však hluboká pravda. Klíčem k rozřešení bývá přece obvykle něco charakteristického. Čím bezvýraznější a obyčejnější zločin, tím hůře se dá odhalit. V tomto případě je však už zřejmě připraveno velice vážné obvinění proti synovi zavražděného.“
„Jde tedy o vraždu?“
„Místní úřady se tak určitě domnívají. Já však nechci přijímat nic za bernou minci, dokud nebudu mít příležitost osobně do všeho nahlédnout. Vysvětlím vám teď ve stručnosti, jak se, alespoň pokud jsem se dověděl, věci mají.
Boscombské údolí je venkovský kraj nedaleko Rossu v Herefordském hrabství. Většina půdy v těch končinách patří panu Johnu Turnerovi, který zbohatl v Austrálii a před lety se vrátil do staré vlasti. Jeden z jeho statků, jménem Hatherley, dostal do nájmu jistý pan Charles McCarthy, rovněž bývalý Australan. Oba muži se znávali ještě z kolonií, a nebylo proto divu, že se po návratu domů usadili co nejblíž sebe. Turner byl zřejmě bohatší, a tak se McCarthy stal jeho nájemcem, ale zůstali patrně v přátelských vztazích, neboť se často vídali. McCarthy měl jednoho syna, osmnáctiletého mládence, a Turner jedinou, stejně starou dceru, ale žádnému z nich už nezůstala naživu manželka. Vyhýbali se zřejmě společnosti sousedních anglických rodin, ale žili si klidně, jen oba McCarthyovi si potrpěli na sport a často přijížděli na místní dostihy. McCarthy měl jen jednoho sluhu a jednu služebnou, ale Turner početné služebnictvo, přinejmenším šest osob. Tolik jsem se aspoň zatím dopátral o obou rodinách. A nyní fakta.
Třetího června — to jest minulé pondělí — odešel McCarthy kolem třetí odpoledne ze svého domu v Hatherley a vyšel si k Boscombskému jezírku, což je vlastně slepé rameno říčky, která tu tiše plyne do Boscombského údolí. Dopoledne zajel se svým sluhou do Rossu, ale požádal ho, aby si pospíšil, že prý má ve tři důležitou schůzku a nechce se opozdit. Z té schůzky se však již nikdy živ domů nevrátil.
Z hatherleyského statku je k Boscombskému jezírku asi čtvrt míle a cestou tam McCarthyho viděli dva lidé. Jednak jakási stařena, která není nikde jmenována, a potom William Crowder, hajný zaměstnaný u pana Turnera. Oba svědkové tvrdí, že pan McCarthy šel sám. Hajný však k tomu dodává, že několik minut poté, kdy viděl pana McCarthyho, spatřil i jeho syna, pana Jamese McCarthyho, jak s puškou pod paží míří týmž směrem. Myslel si tehdy, že otec je jistě ještě v dohledu a syn že jde nejspíš za ním. Potom už pustil celou věc z hlavy a vzpomněl si na ni až večer, kdy se dověděl, k jaké tu došlo tragédii.
Avšak i potom, kdy oba McCarthyové zmizeli hajnému Williamu Crowderovi z očí, je ještě někdo zahlédl. Boscombské jezírko je kolem dokola obklopeno hustým lesem a jen kolem břehu se táhne pruh trávy a rákosí. V lese právě v tu chvíli trhala květiny Patience Moranová, čtrnáctiletá dcerka vrátného z panství v Boscombském údolí. Dívka uvádí, že zatímco se procházela lesem, spatřila na samém jeho kraji nedaleko jezírka pana McCarthyho se synem a ti dva že se zřejmě prudce hádali. Zaslechla pana McCarthyho staršího, jak spílá silnými výrazy svému synovi, a syna zahlédla zvedat ruku, jako by mínil otce udeřit. Byl to výjev tak surový, že se děvče vylekalo a uteklo, a když přiběhlo domů, vyprávělo matce, že oba McCarthyovi se hádají na břehu Boscombského jezírka a že má strach, aby se ještě neutkali. Téměř to ani nedopovědělo a do domku se přihnal mladý McCarthy, vychrlil ze sebe, že našel otce mrtvého v lese, a snažně prosil vrátného, aby mu pomohl. Byl velmi rozrušen, bez pušky a bez klobouku, a Crowderovi si povšimli, že má pravou ruku a rukáv potřísněné čerstvou krví. Rozběhli se s ním k jezírku a našli tam v trávě u vody bezvládně ležet tělo jeho otce. Starý McCarthy měl rozbitou hlavu četnými údery jakési těžké tupé zbraně. Taková zranění mohla být způsobena i pažbou synovy pušky, která se našla v trávě jen na pár kroků od otcova těla. Za těchto okolností byl mladý muž ihned zatčen, a protože při úterním zasedání koronerovy poroty bylo odhlasováno, že šlo o úkladnou vraždu, byl předán ve středu okresnímu soudu v Rossu a ten postoupil jeho případ soudu porotnímu. Takové jsou tedy hlavní skutečnosti, jak byly tlumočeny koronerovi a policejnímu soudu.“