„Těžko bych si dokázal představit zapeklitější případ,“ poznamenal jsem. „Málokdy se stává, aby nepřímý důkaz ukazoval tak přímo na viníka, jako je tomu tady.“
„Opírat se o nepřímé důkazy je ovšem krajně riskantní,“ odpověděl Holmes zamyšleně. „Může se stát, že ukazují přímo k jedné věci, ale podíváte‑li se na ně jen z trochu jiného zorného úhlu, zjistíte možná, že svědčí stejné přesvědčivě o něčem zcela jiném. Musíme si ovšem přiznat, že celá věc vypadá pro toho mládence nesmírně vážně, a dost možná že je i skutečné vinen. Několik lidí v okolí, mezi nimi i dcera sousedního statkáře slečna Turnerová, je však přesvědčeno o jeho nevině a požádali Lestrada, jehož si patrně ještě pamatujete ze Studie v šarlatové, aby zahájil pátrání v jeho prospěch. Lestrade si nějak nevěděl s případem rady a předal jej mně a tak se stalo, že dva ne právě již nejmladší pánové se teď řítí rychlostí padesáti mil za hodinu k západu, místo co by v klidu seděli doma a zažívali snídani.“
„V tomto případě mluví bohužel fakta tak jasně, že si tu velké ostruhy nezískáte,“ řekl jsem.
„Není nic ošidnějšího než naprosto jasný případ,“ odpověděl Holmes se smíchem. „A kromě toho můžeme přijít na zcela jasné okolnosti, které panu Lestradovi tak jasné nebyly. Už mě přece dost dobře znáte a jistě mě nebudete podezírat z vychloubání, když vám teď řeknu, že Lestradovi jeho teorii potvrdím nebo rozbiji tak, že by to nejen sám nedokázal, ale ani nepochopil. Abych to dosvědčil prvním příkladem, který mám nasnadě, pak vám musím říci, že máte určitě v ložnici okno po pravé straně, ale pochybuji, že pan Lestrade si této do očí bijící podrobnosti vůbec povšiml.“
„Ale jak jste na to proboha — “
„Drahý příteli, známe se přece už léta. Vím, že vás charakterizuje přímo vojácká pořádkumilovnost. Určitě se každé ráno holíte a v tomto ročním období jistě jen za denního světla, ale podívám‑li se vám na levou tvář, pak mi nemůže uniknout, že je čím dál ke kraji hůř oholená, a pod bradou dokonce přímo nedbale. Z toho je přece jasné, že jste měl z této strany horší osvětlení. Copak by se člověk tak pořádný jako vy spokojil takovým výsledkem, kdyby se na sebe podíval v rovnoměrném osvětlení? Uvádím to jen jako nepatrný příklad určitého postřehu a závěrů, jež se z něj dají odvodit. V tom také spočívá mé metiér a není vyloučeno, že nám bude co platné i při pátrání, které nás čeká. Při výslechu padly zmínky o dvou nepatrných podrobnostech, které rozhodně stojí za úvahu.“
„Které to jsou?“
„Ukázalo se, že mladý muž nebyl zatčen přímo na místě, ale až po svém návratu na hatherleyský statek. Když mu policejní inspektor sdělil, že na něj musí uvalit vazbu, poznamenal, že ho to naprosto nepřekvapuje a že si ani nic jiného nezaslouží. Tato poznámka přirozeně smazala poslední stopy pochybností mezi koronerovou porotou.“
„Bylo to přece přiznání,“ zvolal jsem.
„Nikoliv, neboť vzápětí se mladík zapřísahal, že je nevinen.“
„Ovšem po řadě tak závažných událostí to byla poznámka přinejmenším podezřelá.“
„Naopak,“ řekl Holmes, „pro mne je nejjasnějším cípečkem naděje, který zatím ve všech těch mračnech vidím. I kdyby byl ten hoch sebenevinnější, nemůže být přece takový hlupák, aby nechápal, jak naprosto černá je jeho situace. Kdyby se tvářil při svém zatčení překvapené nebo předstíral rozhořčení, pokládal bych to za nanejvýš podezřelé, neboť překvapení či hněv by tu rozhodně nebylo na místě, i když hodně mazanému darebákovi by se mohlo zdát, že by jím přece jen zapůsobil. Z toho, jak upřímně doznal svou situaci, bych soudil, že je buď nevinen, nebo se dovede výborně ovládat a nic ho nevyvede jen tak z míry. Ani jeho poznámka, že si nic jiného nezaslouží, mě tak nezaráží, vezmu‑li v úvahu, že ji pronesl nad otcovým tělem několik hodin nato, kdy zcela zapomněl na svoje synovské povinnosti, prudce se s otcem pohádal, a dokonce podle svědectví té dívenky, které je tolik důležité, na něj vztáhl i ruku, jako by ho chtěl udeřit. Výčitky svědomí a kajícnost, jež ta poznámka vyjadřuje, bych chápal spíše jako příznaky dobrého než špatného svědomí.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Kolik lidí však už bylo oběšeno na základě slabších důkazů,“ řekl jsem.
„To je pravda. Mnohé z nich však oběsili neprávem.“
„A co o tom všem tvrdí ten mladík?“
„Jeho výpověď bohužel není pro ty, kdo jsou mu nakloněni, příliš povzbudivá, i když je asi ve dvou bodech dost podnětná. Ostatně ji najdete v novinách a můžete si ji sám přečíst.“
Vytáhl ze stohu novin výtisk místního herefordského listu, přeložil jej a ukázal mi odstavec, v němž nešťastný mládenec sám vypověděl, co se stalo. Usadil jsem se v rohu kupé a pozorně se do něj začetl. Zněl takto:
„Nato byl předvolán pan James McCarthy, jediný syn zesnulého, a podal následující svědectví: Odjel jsem na dva dny mimo domov, do Bristolu, a vrátil jsem se právě onoho rána, minulé pondělí, třetího června. Když jsem přijel, nebyl otec doma a služebná mi sdělila, že ho kočí John Cobb vezl do Rossu. Nedlouho po svém návratu jsem zaslechl na dvoře kola bryčky, a když jsem se podíval z okna, zahlédl jsem otce, jak vystupuje a spěšně vychází ze dvora. Kam však šel, to jsem nevěděl. Za chvíli jsem si vzal pušku a vyšel si směrem k Boscombskému jezírku. Mám tam na druhém břehu zaječí revír a chtěl jsem se tam poohlédnout. Cestou jsem viděl hajného Williama Crowdera, jak uvedl i on ve své výpovědi, ale pan Crowder se mýlí, jestli se domnívá, že jsem sledoval otce. Ani jsem netušil, že jde přede mnou. Byl jsem už asi sto yardů od jezírka a vtom jsem zaslechl ,Kuí!’, což byl obvyklý signál, jímž jsme na sebe s otcem volávali. Rozběhl jsem se tedy a otce dohonil, když stál už u jezírka. Zřejmě ho hodně překvapilo, že mě vidí, a dost hrubě se mě zeptal, co tam pohledávám. Dali jsme se pak do hovoru, při kterém padla ostrá slova a málem i rány, protože otec byl dost prudké povahy. Uvědomil jsem si, že už se jen taktak ovládám, a raději jsem se otočil a pustil se zpátky k hatherleyskému statku. Ušel jsem však sotva padesát yardů a najednou jsem za sebou zaslechl příšerný výkřik a rychle se rozběhl zpátky. Otec ležel na zemi se strašlivými ranami na hlavě a umíral. Hodil jsem pušku na zem, vzal jsem ho do náručí, ale téměř vzápětí vydechl naposled. Chvíli jsem u něj ještě klečel a pak jsem běžel požádat o pomoc Turnerovic vrátného, který bydlí nejblíž. Nikoho jsem u otce neviděl, když jsem se k němu vrátil, a nemám tušení, jak k tomu zranění přišel. Nebyl sice příliš oblíben, protože měl dost chladné a odpudivé jednání, ale takové nepřátele, pokud vím, neměl. Víc už o celé záležitosti říci nemohu.
Koroner: Pronesl váš otec něco, než zemřel?
Svědek: Zamumlal pár slov, ale vyrozuměl jsem z nich jen, že mluví o jakési kryse.
Koroner: A jak byste tu zmínku chápal?
Svědek: Vůbec jsem jí nerozuměl. Myslel jsem, že blouzní.
Koroner: Kvůli čemu jste se s otcem naposled pohádali?
Svědek: Na to bych raději neodpovídal.
Koroner: Musím vás o to bohužel co nejnaléhavěji požádat.
Svědek: Opravdu vám to nemohu říci. Ujišťuji vás ale, že to nemá vůbec nic společného se strašnou tragédií, ke které došlo.
Koroner: To může posoudit jedině soud. Nemusím vás snad upozorňovat, že odmítnete‑li vypovídat, ovlivní to velmi nepříznivě váš případ při veškerém dalším řízení, které se možná povede.