„Nu samozřejmě, ze zlatých dolů, kde jak jsem slyšel, váš otec tolik zbohatl.“
„Ano, odtamtud.“
„Děkuji vám, slečno Turnerová. Nesmírně jste mi pomohla.“
„Ale dovíte‑li se zítra něco, řeknete mi to, viďte? Jistě zajdete za Jamesem do vězení. Budete‑li s ním mluvit, vyřiďte mu prosím vás, že jsem přesvědčena o jeho nevině.“
„Vyřídím, slečno Turnerová.“
„Ale teď už musím domů, protože tatínkovi je velmi špatně, a jak někam odejdu, hned se po mně shání. Sbohem a bůh vám pomáhej ve vašem podnikání.“ Vyběhla z pokoje stejně impulsívně, jako sem vběhla, a vzápětí jsem už slyšel, jak po ulici rachotí kola jejího kočáru.
„Stydím se za vás, Holmesi,“ řekl po chvíli mlčení důstojně Lestrade. „Proč probouzíte v tom děvčeti naděje, když je pak musíte zklamat? Nejsem zvlášť útlocitný, ale tomuhle říkám krutost.“
„Už asi vím, jak ospravedlnit Jamese McCarthyho,“ řekl Holmes. „Máte oprávnění k návštěvě věznice?“
„Ano, ale jen pro vás a pro sebe.“
„Pak změním svoje rozhodnutí, a přece jenom se někam rozjedu. Stihli bychom ještě vlak na Hereford a mohli s ním mluvit hned večer?“
„Času máme spoustu.“
„Tak tedy pojedeme. Budete tu mít, Watsone, asi dlouhou chvíli, ale za dvě hodiny jsme zase zpátky.“
Doprovodil jsem je na nádraží, prošel se trochu ulicemi městečka a nakonec jsem se vrátil do hotelu, ulehl na pohovku a pokoušel se začíst do jakéhosi dobrodružného románu. Ve srovnání s hlubokým tajemstvím, jímž jsme se snažili proniknout, mi však chatrná zápletka příběhu připadala praubohá a neustále jsem bloudil v myšlenkách od fikce ke skutečnosti, až jsem nakonec hodil knížkou přes pokoj a plně se zahloubal nad událostmi dnešního dne. Byla‑li výpověď nešťastného mladíka naprosto pravdivá, k jak děsivému neštěstí, k jaké nepředvídané a prazvláštní katastrofě došlo pak asi mezi okamžikem, kdy zanechal otce u jezírka, a chvílí, kdy se zas přivolán jeho výkřiky rozběhl zpátky na mýtinu? Muselo se tam stát něco strašlivého, z čeho až mráz přecházel po zádech. Ale co to jen mohlo být? Nenapověděl by mi to můj lékařský instinkt, kdybych se hlouběji zamyslel nad povahou zranění? Zazvonil jsem a požádal o místní týdeník, v němž byl otištěn doslovný záznam výslechu. V lékařském dobrozdání stálo, že zadní třetina levé temenní kosti a levá polovina kosti týlní byly roztříštěny těžkým úderem jakéhosi tupého předmětu. Nahmatal jsem si místo na vlastní hlavě. Taková rána musela ovšem přijít zezadu. Do určité míry by to mluvilo ve prospěch obžalovaného, protože svědkové ho viděli, jak stojí při hádce otci tváří v tvář. Ale mnoho to zase nedokazovalo, vždyť než rána dopadla, mohl se starší muž také otočit. Každopádně bych na to snad měl Holmese upozornit. Pak je tu ta podivná zmínka umírajícího o jakési kryse. Co mohla jenom znamenat? Jistě ne delirium. Umírá–li člověk na prudký úder, obvykle do deliria neupadne. Ne, šlo spíš o pokus vysvětlit, jak ho ten strašný osud potkal. Co tím však jenom chtěl naznačit? Lámal jsem si hlavu a snažil se najít alespoň nějaké možné vysvětlení. A co ta šedá látka, kterou zahlédl mladý McCarthy? Byla‑li to pravda, upustil zřejmě vrah na útěku kus svého oděvu, pravděpodobně plášť, ale byl ještě natolik bezcitný, že se pro něj vrátil a odnesl si jej ve chvíli, kdy syn klečel obrácen k němu zády a vzdálen jen necelých dvanáct kroků. Jaká to byla všechno změť záhad a nejnepravděpodobnějších náhod! Ani jsem se pak nedivil, že Lestrade dospěl k takovému názoru, avšak důvěřoval jsem Holmesově jasnozřivosti, a pokud každá nově odhalená skutečnost jen posilovala v mém příteli přesvědčení o mládencové nevině, neztrácel jsem ještě naději.
Sherlock Holmes se vrátil velmi pozdě. Přijel sám, neboť Lestrade se ubytoval ve městě.
„Barometr se pořád ještě drží vysoko,“ poznamenal, když se posadil. „A moc bych nerad, aby pršelo, než si stačíme prohlédnout místo činu. Ovšem do takové práce se má člověk pouštět v nejlepším a nejzvídavějším rozpoložení, a když jsem teď takto utrmácen, věru do ní nemám chuť. S mladým McCarthym jsem mluvil.“
„A co jste se od něj dověděl?“
„Nic.“
„Copak vám nedokázal nic vysvětlit?“
„Ne, ani maličkost. V jedné chvíli jsem měl už téměř dojem, že ví, kdo to udělal, a že pachatele nebo pachatelku kryje, ale teď jsem spíš přesvědčen, že je z toho stejně zmatený jak všichni ostatní. Není to zvlášť bystrý mládenec, i když je hezký a zřejmě i dobrosrdečný.“
„Ovšem vkus zvláště vynikající nemá,“ poznamenal jsem, „je‑li skutečně pravda, že si nechce vzít tak půvabnou mladou dámu, jako je slečna Turnerová.“
„Zatím se tají celá dost bolestná historie. Mladý McCarthy je do slečny Turnerové šíleně, až nepříčetně zamilován, jenomže co on hlupák neudělal! Asi před dvěma lety, když byl ještě úplný kluk a slečnu Turnerovou ani neznal, protože strávila pět let v penzionátu, upadl do tenat jakési sklepnice v Bristolu a oženil se s ní na matričním úřadě. Nikdo o tom nemá tušení, ale umíte si snad představit, jak strašně mu asi bylo, když mu otec spílal a nutil ho do sňatku, za který by byl dal snad oko v hlavě, a přitom věděl, že je zhola nemožný. Jen z čirého zoufalství se tak prudce rozmáchl, když na něj otec při poslední rozmluvě naléhal, aby požádal slečnu Turnerovou o ruku. Sám by se byl však neuživil, a otec, který byl podle všeho velice tvrdý, by ho určitě vyhodil z domu, kdyby se dověděl pravdu. Na ty tři dny odjel za svou ženou, za tou sklepnicí do Bristolu, a otec neměl ponětí, kde je. Tuto okolnost si dobře zapamatujte. Je velmi důležitá. Ze všeho zlého však nakonec vzešlo alespoň něco dobrého, protože sklepnice se dočetla v novinách, do jakých se dostal nesnází a že může být i oběšen, a konečně se ho vzdala. Honem mu napsala, že už má manžela v bermudských docích, takže k ní není nijak vázán. Myslím, že tato zpráva mladého McCarthyho trochu uklidnila a vynahradila mu všechno soužení, kterým prošel.“
„Je‑li však nevinen, kdo je pak tedy pachatelem?“
„Kdo? Chtěl bych vás upozornit zejména na dvě maličkosti. Jednak že zavražděný se měl sejít s někým u jezírka, a ten někdo že nemohl být jeho syn, protože syn nebyl ještě doma a otec nevěděl, kdy se vrátí. A pak že zavražděného zaslechli, jak volá ,Kuí!’, ještě nežli se vůbec dověděl, že syn už přijel. To jsou dva klíčové body, na kterých závisí celý případ. A teď si prosím vás raději pohovořme o Georgi Meredithovi a další podrobnosti nechme na zítřek.“
Jak Holmes předpovídal, skutečně nepršelo a ráno se rozbřesklo jasné a bez mráčku. V devět hodin se pro nás zastavil Lestrade s kočárem a rozjeli jsme se na hatherleyský statek a k Boscombskému jezírku.
„Dostal jsem ráno vážnou zprávu,“ poznamenal Lestrade. „Pan Turner z Hallu je prý velice těžce nemocen a jsou velké obavy o jeho život.“
„Je zřejmě už hodně starý?“ řekl Holmes.
„Asi šedesát, ale život v cizině mu podlomil zdraví a nějakou dobu už postonává. Tohle neštěstí na něj strašlivě zapůsobilo. Dávno se s McCarthym přátelil a dodal bych, že byl i jeho dobrodincem, protože jak jsem se dověděl, i hatherleyský statek mu pronajímal zadarmo.“
„Skutečně? To je zajímavé.“ řekl Holmes.
„Ano. A prý mu pomáhal ještě sterým jiným způsobem. Kdekdo vám tady poví, jak k němu byl šlechetný.“
„Opravdu? A nepřipadá vám trochu zvláštní, že ten McCarthy, který zřejmě sám skoro nic neměl a byl Turnerovi tolik zavázán, ještě naléhal na syna, aby si vzal Turnerovu dceru, která je zřejmě dědičkou všeho majetku, a vyžadoval to tak sebejistě, jako by stačilo čistě ji požádat o ruku, a všechno ostatní už pojede jak po másle? Mně se to zdá tím podivnější, že jak víme, starý Turner s tím úmyslem naprosto nesouhlasil. To nám ostatně prozradila i jeho dcera. Nevyvozujete z toho něco?“