„Už jsme se zase dostali k dedukcím a různým závěrům,“ řekl Lestrade a mrkl na mne. „Jenže já mám co dělat, abych si srovnal v hlavě všechna fakta, Holmesi, a nepotřebuji ještě fantazírovat o kdovíjakých teoriích a domněnkách.“
„To máte pravdu,“ odpověděl mu Holmes nevinně. „Skutečně vám dá hodně práce, než si všechno srovnáte v hlavě.“
„Přesto jsem ale pochopil jedno, co vám asi pořád nedochází,“ opáčil Lestrade poněkud nakvašeně.
„A co prosím vás?“
„Že McCarthyho staršího zabil McCarthy mladší a všechny teorie, které to vyvracejí, lítají někde ve větru.“
„Pořád lepší ve větru než v mlhovinách,“ řekl Holmes se smíchem. „Ale nemýlím‑li se příliš, je tamhle po levé straně hatherleyský statek.“
„Ano, je to on.“ Statek byl doširoka rozložené, zřejmě dost pohodlné stavení o jednom poschodí a s břidlicovou střechou a šedé stěny měl místy pokryté velkými žlutými plochami lišejníku. Stažené žaluzie a komíny, z nichž se teď nekouřilo, mu však dodávaly až děsivého vzezření, jako by na něj pořád ještě těžce doléhala tíha vší té hrůzy. Ohlásili jsme se u dveří a služebná nám na Holmesovu žádost ukázala vysoké boty, které měl její pán na sobě, když zahynul, a potom přinesla pár synových bot, i když ne těch, které měl tehdy mladík na nohou. Holmes si je pečlivě přeměřil asi z osmi nejrůznějších úhlů a pak ji požádal, aby nás zavedla na dvůr, odkud jsme se pak již vydali klikatou pěšinkou k Boscombskému jezírku.
Pustil‑li se Sherlock Holmes takto po stopě, stal se z něj úplně jiný člověk. Kdo by ho znal jak tichého myslitele a logika z Baker Street, teď by ho určitě nepoznal. Tvář se mu zarděla a potemněla. Obočí se stáhla do dvou tvrdých černých linek a oči pod nimi svítily ocelovým leskem. Obličej měl skloněn k zemi, ramena ohnutá, rty stisknuté a na dlouhém šlachovitém krku mu vyvstávaly žíly jako řemínky od biče. Nozdry jako by se mu rozšiřovaly v čistě živočišné touze po lovu a mysl byla tak naprosto soustředěna na to, za čím se hnal, že by snad ani neslyšel, kdyby se ho někdo na něco zeptal nebo mu něco chtěl oznámit, a nanejvýš by na něj v odpověď prudce a netrpělivě zavrčel. Spěšně a mlčky kráčel po pěšince, která se vinula loukami a potom lesy až k Boscombskému jezírku. Půda tu byla vlhká a bažinatá jako všude v tomto kraji a na ní stopy mnoha nohou, na cestičce i v nízké trávě po obou jejích stranách. Holmes chvílemi pospíchal a pak se zas zarazil na místě a jednou udělal na louce úplný malý detour. Lestrade a já jsme šli za ním, detektiv lhostejné a s pohrdáním, zatímco já pozoroval svého přítele se zájmem, který pramenil z přesvědčení, že každý jeho počin míří k určitému cíli.
Boscombské jezírko, které je vlastně stojatá vodní plocha, asi tak padesát yardů široká a kolem dokola obrostlá rákosím, leží na samé hranici mezi hatherleyským statkem a soukromým parkem zámožného pana Turnera. Za lesem, který je lemuje na druhém břehu, jsme viděli červené zubaté věžičky, označující, kde hraničí sídlo bohatého velkostatkáře. Na hatherleyském břehu jezírka byl hustý les a mezi jeho krajem a rákosím vroubícím vodu se táhl jenom úzký pruh mokřinaté trávy, široký asi na dvacet kroků. Lestrade nám ukázal přesné místo, kde byla nalezena mrtvola, a zem tu skutečně byla tak vlhká, že i já jasně rozeznával stopy, které zanechal při svém pádu raněný. Holmes však, jak jsem rozpoznal z jeho dychtivého obličeje a pronikavého pohledu v očích, dovedl vyčíst ze zdusané trávy ještě mnoho jiného. Pobíhal kolem jak pes, když větří stopu, a pak se obrátil k mému společníkovi.
„Co jste to hledal v té vodě?“ zeptal se ho.
„Jen jsem tam lovil bidlem. Myslel jsem, že by se tam třeba našla nějaká zbraň anebo jiná stopa. Ale jak jste proboha — “
„Pst! pst! Teď nemám čas. Nechal jste stopy té vaší levé, poněkud dovnitř stočené nohy všude kolem. Dokázal by je sledovat i krtek a tady mi mizí v rákosí. Ach, jak to mohlo být jednoduché, jen se sem dostat, než se sem přihnali jak stádo buvolů a všechno kolem tu podupali. Sem přišla například skupinka s vrátným a ti lidé mi zašlapali všechny otisky na šest až osm stop kolem mrtvého. Ale tady vidíme troje docela jasné stopy jedněch bot.“ Vytáhl lupu, lehl si na nepromokavý plášť, aby se mohl lépe podívat, a přitom ustavičně mluvil, spíš sám k sobě než k nám. „Tohle jsou stopy mladého McCarthyho. Dvakrát šel docela normálně, ale jednou utíkal tak rychle, že má podrážky hluboce vyznačené a podpatky stěží znát. To jenom potvrzuje jeho výpověď. Utíkal, když spatřil otce ležet na zemi. Pak jsou tu stopy jeho otce, jak si to rázoval sem a tam. A copak je tohle? Otisk pažby, jak se syn zastavil a naslouchal. A tohle? Ha, ha! Copak to tu máme? Jakési kradmé kroky, jako by někdo našlapoval po špičkách. A v takových čtverhranných, úplně zvláštních botách! Přicházejí, odcházejí a zase se vracejí — samozřejmě — pro ten plášť! A odkudpak přišly?“ Holmes běhal sem a tam, tu ztratil stopu a zase ji nalézal, až jsme konečně stanuli na samém kraji lesa ve stínu rozložitého buku, nejvyššího stromu v okolí. Holmes sledoval stopu až za strom a znovu si se spokojeným výkřikem lehl na zem. Dlouho tam zůstal ležet, převracel listí a uschlé větvičky, sbíral do obálky něco, co vypadalo jak pouhá hlína, a zkoumal lupou nejenom zem, ale i kůru stromu, kam až dosáhl. V mechu našel ležet ostrý kámen a pečlivě si jej prohlédl a ponechal. Pak šel po pěšince lesem až k místu, kde ústila na silnici a stopy mizely.
„Byl to velmi pozoruhodný případ,“ poznamenal, už zase ve své obvyklé náladě. „Ten šedý domek napravo je jistě vrátnice. Na chvilku se tam zastavím, trochu si porozprávím s vrátným a možná že napíši i pár řádek. Jakmile budu hotov, můžeme se vrátit na oběd. Zajděte zatím k drožce a já vás brzy doženu.“
Asi za deset minut jsme už opět seděli v kočáru a ujížděli zpět do Rossu. Holmes pořád ještě držel kámen, který sebral v lese.
„Ten by vás mohl zajímat, Lestrade,“ poznamenal a ukázal kámen detektivovi. „Byla jím spáchána vražda.“
„Nevidím na něm žádné stopy.“
„A také na něm nejsou.“
„Tak jak to tedy víte?“
„Rostla pod ním tráva. Ležel tam jenom pár dní. A nikde kolem jsem nenašel místo, odkud byl sebrán. Odpovídá zraněním. A jinou zbraň jsme nenašli.“
„A co vrah?“
„Je vysoký, levák, napadá na pravou nohu, chodí v loveckých botách se silnými podrážkami a v šedém plášti, kouří indické doutníky, používá při tom špičky a v kapse nosí tupý nožík. Mohl bych uvést několik dalších podrobností, ale tyto vám snad ve vašem pátrání už dostatečně pomohou.“
Lestrade se zasmál. „Pořád jsem bohužel ještě skeptický,“ řekl. „Jsou to moc zajímavé teorie, ale my musíme jednat s tvrdošíjnou britskou porotou.“
„Nous verrons,“ odpověděl Holmes klidně. „Pracujte si podle vlastní metody, a já budu postupovat podle své. Odpoledne j sem však velmi zaneprázdněn a večerním vlakem se pravděpodobně vracím do Londýna.“
„To necháte svůj případ nedokončený?“