„Nikoli, už je dokončen.“
„Ale co ta záhada?“
„Je vyřešena.“
„A kdo je tedy pachatelem?“
„Gentleman, kterého jsem vám popsal.“
„Ale kdo to je?“
„Jistě nebude tak těžko k nalezení. Zdejší kraj není zvlášť hustě osídlen.“
Lestrade pokrčil rameny. „Já jsem praktický člověk,“ řekl, „a opravdu si nemohu dovolit běhat z místa na místo a shánět se po nějakém pánovi, který je levák a napadá na jednu nohu. Ještě bych byl pro smích celému Scotland Yardu.“
„Dobrá,“ řekl Holmes klidně. „Dal jsem vám příležitost. Ale tady už přece bydlíte. Sbohem. Než odjedu, pošlu vám ještě pár řádek.“ Zanechali jsme Lestrada u jeho hostince a rozjeli se do svého hotelu, kde už nás na stole čekal studený oběd. Holmes mlčel, ponořen do svých myšlenek, na tváři bolestný výraz člověka, který najednou neví, co dál.
„Poslyšte, Watsone,“ řekl, když nám sklidili se stolu, „poseďte jen tak na židli a dovolte mi, abych vám chvilku kázal. Nevím dost dobře, co dělat, a byl bych vám velmi povděčen, kdybyste mi poradil. Zapalte si doutník a dovolte, abych začal.“
„Prosím vás, mluvte.“
„Když jsme uvažovali o tomto případu, oba nás na vyprávění mladého McCarthyho zarazily ihned dva body, i když podle mého názoru svědčily v jeho prospěch, a podle vašeho proti němu. Byla to jednak okolnost, že podle McCarthyho výpovědi zavolal jeho otec ,Kuí!’, ještě než syna spatřil. A potom ta podivná zmínka umírajícího o jakési kryse. Těsně před smrtí zamumlal otec několik slov, chápete, ale syn z toho rozuměl, jen jako kdyby říkal ,ta krysa! ‘, ostatní nezachytil. Naše pátrání musí tedy začít od těchto dvou bodů a přistoupíme k němu s předpokladem, že mladý muž mluvil pravdu.“
„Jak si tedy vysvětlit to ,Kuí!’?“
„Je přece jasné, že neplatilo synovi. Otec se v té chvíli ještě domníval, že syn je někde v Bristolu. A mladík ho zaslechl jen čirou náhodou. Tím Kuí! chtěl starý McCarthy upoutat pozornost někoho, s kým měl smluvenu schůzku. Kuí! je však výrazně australský pokřik, užívaný běžně mezi Australany. Můžeme tedy téměř a jistotou předpokládat, že McCarthy se měl u Boscombského jezírka sejít s někým, kdo byl kdysi v Austrálii.“
„Co však má znamenat ta krysa?“
Sherlock Holmes vyndal z kapsy složený papír a rozprostřel jej na stole. „Je to mapa australské kolonie,“ řekl. „Vyžádal jsem si ji včera v noci telegraficky z Bristolu,“ Zakryl rukou část mapy. „Co tady čtete?“ zeptal se.
„ISA,“ odpověděl jsem.
„A teď?“ pozvedl ruku.
„MOUNT ISA.“
„Přesně tak. To bylo také slovo, které umírající vyřkl, ale z něhož syn jen nejasně zachytil poslední dvě slabiky. Snažil se vyslovit jméno svého vraha. Ten a ten z Mount Isa.“
„Ale to je úžasné,“ zvolal jsem.
„Je to přece naprosto jasné. Nato jsem ovšem podstatně zúžil své pole pátrání. Třetí bod, který je zcela nepochybný, chceme‑li pokládat synovu výpověď za pravdivou, je onen šedý plášť. Z úplné mlhoviny jsme tedy dospěli k představě Australana z Mount Isa v šedém plášti.“
„Máte pravdu.“
„A navíc takového, který je v kraji doma, protože k jezírku se dá jít jen přes statek nebo přes panství, a tam by se stěží mohl potulovat někdo cizí.“
„To jistě nemohl.“
„A teď přicházíme k naší dnešní výpravě. Prozkoumáním místa činu jsem vypátral nepatrné podrobnosti, s nimiž jsem seznámil i toho tupce Lestrada, aby už aspoň pochopil, o jakého zločince vlastně jde.“
„Ale jak jste je vlastně vypátral?“
„Znale přece mou metodu. Je založena na sledování nejnepatrnějších maličkostí.“
„Chápu, že jste mohl zhruba stanovit jeho výšku, když jste si přeměřil délku kroku. A ze stop se dá jistě i usoudit, jaké měl boty.“
„Ano, a byly to velmi zvláštní boty.“
„Jak jste však přišel na to, že kulhá?“
„Stopa pravé nohy byla vždy méně znatelná než stopa nohy levé. Méně na ni totiž našlapoval. A proč? Protože kulhá — je chromý.“
„A jak víte, že je levák?“
„Samotného vás přece zarazil způsob zranění, jak jej při vyšetřování uvedl místní lékař. Rána dopadla zezadu, z těsné blízkosti, a přece na levou stranu. Jak jinak se to dá vysvětlit, než že ji zasadil levák? Stál celou tu dobu za stromem, když otec hovořil se synem. Dokonce tam i kouřil. Našel jsem popel doutníku, a protože mám určité speciální znalosti o druzích tabáku, mohu prohlásil, že to byl doutník indický. Jak víte, trochu jsem se tomu předmětu věnoval a napsal jsem malou monografii o popelu ze sto čtyřiceti různých druhů lulkového, doutníkového a cigaretového tabáku. Když jsem nalezl popel, hledal jsem kolem a objevil v mechu odhozeného špačka. Pochází z indického doutníku značky, která se vyrábí v Rotterdamu.“
„Ale co ta špička?“
„Zjistil jsem, že vrah nedržel konec doutníku v ústech, a že tedy zřejmě užívá špičky. Konec doutníku nebyl ukousnut, ale uříznut, ale řez nebyl čistý, z čehož jsem vyvodil, že má dost tupý nožík.“
„Holmesi,“ řekl jsem, „zatáhl jste kolem toho muže síť, že pro něj není již úniku, a zachránil jste nevinný lidský život, jako kdybyste přeřízl vlastníma rukama provaz, na kterém měl být ten chlapec pověšen. Chápu již, kam tím vším míříte. Viník je — “
„Pan John Turner,“ zvolal hotelový vrátný, otevřel dveře našeho obývacího pokoje a uvedl dovnitř hosta.
Vstoupil muž vskutku podivuhodného a velkolepého zjevu. Pomalý kulhavý krok a schýlená ramena mu dodávaly zdání vysokého stáří, avšak tvrdé, hluboko vryté, jakoby z kamene tesané rysy a mohutné paže i nohy prozrazovaly, že je mimořádně silného těla i ducha. Zcuchaný vous, prošedivělé vlasy a rozsochaté převislé obočí dodávaly jeho vzezření důstojnosti a síly, ale v obličeji byl popelavě bílý a rty i chřípí měl namodralá. Na první pohled mi bylo jasné, že ho souží jakási nevyléčitelná chronická choroba.
„Sedněte si prosím na pohovku,“ řekl mu Holmes jemně. „Dostal jste můj dopis?“
„Ano, přinesl mi ho vrátný. Píšete mi, že byste se rád se mnou sešel, aby se zabránilo skandálu.“
„Obával jsem se, že má návštěva v Hallu by mohla vyvolat zbytečné řeči.“
„A proč jste se mnou chtěl mluvit?“ Starec pohlédl na mého přítele se zoufalstvím ve vyčerpaných očích, jako by se mu dostalo na jeho otázku již odpovědi.
„Ano,“ řekl Holmes, spíše jako by odpovídal na jeho pohled než slova. „Je tomu tak. Vím vše o McCarthym.“
Stařec zabořil tvář do dlaní. „Bůh mi buď milostiv!“ zvolal. „Ale věřte mi, nikdy bych nepřipustil, aby tomu chlapci zkřivili vlásek. Dávám vám svoje slovo, že bych byl promluvil, kdyby mu hrozilo odsouzení.“
„Jsem rád, že mi to říkáte,“ pravil Holmes vážně.
„Byl bych se přiznal už dávno, nebýt mé drahé dcery. Jenomže by jí to zlomilo srdce — a jistě ji úplně zdrtí, až se doví, že jsem zatčen.“
„Tak daleko to dojít nemusí,“ řekl Holmes.
„Co to říkáte?“
„Nejsem tu přece oficiálně. Jak jsem se dověděl, vyžádala si moji přítomnost vaše dcera, a jednám v jejím zájmu. Mladý McCarthy však musí být propuštěn.“
„Jsem umírající člověk,“ řekl starý Turner. „Už léta trpím cukrovkou. A lékař pochybuje, že se dožiji příštího měsíce. Ale stejně bych raději zemřel pod vlastní střechou než ve vězení.“