Holmes vstal a usadil se u stolu s perem v ruce a stohem papírů před sebou. „Hlavně nám řekněte pravdu,“ pravil. „Zaznamenám si všechna fakta. Pak mi to podepíšete a tady pan Watson to dosvědčí. Použiji vaší výpovědi jen v krajním případě, kdybych už jinak nemohl mladého McCarthyho zachránit. Slibuji vám, že pokud to nebude naprosto nutné, nepoužiji jí vůbec.“
„Stejně už na tom nesejde,“ řekl stařec. „Tak jako tak se soudu asi nedožiji, takže mi na tom nezáleží, ale rád bych toho otřesu ušetřil Alici. A teď vám všechno vysvětlím. Odehrávalo se to hodně dlouho, ale vypovím vám to v krátkosti.
Vy jste toho mrtvého McCarthyho neznal. Ale byl to ztělesněný ďábel, to vám mohu říci na dobré svědomí. Bůh vás chraň, abyste upadl do spárů člověka, jako byl on. Dvacet let mě držel v kleštích a zničil mi celý život. Nejdřív vám řeknu, jak se stalo, že jsem se tak dostal do jeho moci.
Bylo to na počátku šedesátých let na zlatých nalezištích. Byl jsem tehdy mladý chasník, horkokrevný a bezstarostný, ke všemu ochotný, zapadl jsem do špatné společnosti, dal jsem se na pití, zábor mi nevyšel, a nakonec jsem se začal toulat bušem a stručně řečeno stal se tím, čemu tu říkáte loupežník. Bylo nás šest a žili jsme si divoce a volně, občas jsme vyloupili nějakou tu farmu nebo přepadli vozy cestou z naleziště. Říkali mi tehdy Jack z Mount Isa a v kolonii si Jackovu partu ještě dobře pamatují.
Jednou putoval z Mount Isa do Melbourne konvoj se zlatem a my jsme si na něj počkali a přepadli ho. Doprovázelo ho šest vojáků a nás bylo také šest, takže síly byly taktak vyrovnané, ale hned při první přestřelce jsme jim srazili čtyři muže ze sedla. Jenže než jsme se dostali k vaku, padli tři naši chlapci mrtví k zemi. Přiložil jsem pistoli k hlavě vozky, což byl právě ten chlap, McCarthy. Při všem, co je mi svaté, ještě dnes lituji, že jsem ho tehdy nezastřelil, ale ušetřil jsem ho, i když jsem viděl, jak si mě prohlíží těma svýma baziliščíma malýma očima, jako by si chtěl zapamatovat každý můj rys. Ujeli jsme i se zlatem, stali se z nás boháči, a aniž na nás padlo podezření, rozjeli jsme se do Anglie. Tam jsem se se starými kamarády rozloučil a rozhodl jsem se, že se usadím a začnu vést klidný a slušný život. Koupil jsem si tohle panství, které bylo náhodou zrovna na prodej, a umínil si, že vykonám svými penězi i trochu dobra, abych odčinil, jak jsem je nabyl. Také jsem se oženil, žena mi sice brzy umřela, ale zanechala mi mou drahou malou Alici. Ještě když byla miminko, zdálo se mi, jako by mne tou svou drobnou ručičkou vedla po správné cestě, kterou mi ještě nikdo v životě neukázal. Zkrátka a dobře, obrátil jsem list a všemožně se snažil napravit svoji minulost. Všechno bylo v nejlepším pořádku, dokud mě nedostal do spárů McCarthy.
Vyjel jsem si do města projednat nějaké investice a potkal jsem ho na Regent Street. Měl tehdy sotva co na sebe a do žaludku.
,Tak a jsme tady, Jacku,’ řekl a chytil mě za rukáv. ,A uvidíš, že ti budem jak vlastní rodina. Jsme dva, já a můj syn, a jistě se o nás postaráš. Když ne — Anglie je přece spořádaná zem a potrpí si na zákony a stačí vždycky jen zavolat, aby přiběhl nějaký policajt.’
A tak se se mnou rozjeli do západního kraje, zbavit jsem se jich nemohl, a žili si od té doby zadarmo na mé nejlepší půdě. Neměl jsem chvíli pokoje ani zapomnění, kam jsem se otočil, všude jsem viděl ten škleb na jeho prohnaném obličeji. Všechno se ještě zhoršilo, když dorostla Alice, protože McCarthy brzy pochopil, že mám daleko větší strach, aby se o mé minulosti nedověděla ona, než aby ji nevypátrala policie. Musel dostat, co si zamanul, a jak si jen o něco požádal, bez řečí jsem mu to dal, půdu, peníze, domy, až si nakonec řekl o něco, co jsem mu dát nemohl. Chtěl mou Alici.
Víte, syn mu dorostl a stejně tak moje dcera, a protože se o mně vědělo, že na tom jsem špatně se zdravím, usoudil McCarthy, že by nebylo špatné, kdyby synovi padl do rukou celý majetek. Ale v tom jsem byl pevný. Nemohl jsem připustit, aby se jeho prokletý rod smísil s mým, ne snad že by se mi ten chlapec nelíbil, ale měl v sobě jeho krev a to mi stačilo. Neustoupil jsem. McCarthy mi vyhrožoval. Vybízel jsem ho, ať tedy udělá to nejhorší. Měli jsme se sejít na půl cestě mezi našimi domy, u jezírka, a promluvit si o tom.
Sešel jsem k jezírku, ale McCarthy se právě o něčem domlouval se synem, a tak jsem si vykouřil doutník a čekal za stromem, až bude sám. Jak jsem ho tam však poslouchal, popadl mne strašlivý vztek a roztrpčení. Naléhal na syna, aby se oženil s mou dcerou, úplně bez ohledu, co tomu Alice řekne, jak kdyby to byla nějaká děvka z ulice. Div jsem nezešílel z pomyšlení, že mám být navždy v moci takového člověka a se mnou i ta, kterou mám nadevšecko rád. Copak už jednou nedokáži ta pouta zpřetrhat? Jsem přece umírající člověk a stejně už nemám žádnou naději. Duševně jsem ještě svěží a sil mám také dost, ale můj osud je zpečetěn. Jakou však po sobě zanechám památku a co bude potom s mou dcerou! Obojí by mohlo být zachráněno, kdybych dokázal umlčet ten jedovatý jazyk. Udělal jsem to, pane Holmesi, a udělal bych to zas. Těžce jsem zhřešil, ale dávno jsem to už vykoupil svým mučednickým životem. Nemohl jsem však strpět, aby i moje holčička upadla do tenat, v jakých jsem léta úpěl já. Srazil jsem ho k zemi a necítil při tom výčitky svědomí o nic víc, než kdybych ubíjel odporné jedovaté zvíře. Svým výkřikem přivolal zpátky syna, ale stačil jsem se ještě skrýt v lese a jen na okamžik jsem se musel vrátit pro plášť, který jsem při útěku upustil. A teď jsem vám, pánové, po pravdě řekl všechno, co se tu zběhlo.“
„Nepřísluší mi, abych vás soudil,“ pravil Holmes, když stařec podepsal prohlášení, které jsme mu pomohli sepsat. „Modlím se jen, abych sám nikdy nebyl vystaven takovému pokušení.“
„I já se za vás budu modlit, pane. A co teď hodláte udělat?“
„Vzhledem k vašemu zdraví nic. Jistě jste si sám vědom, že se již brzy budete muset odpovídat před soudem mnohem vyšším, nežli je pozemský. Nechám si vaši zpověď u sebe, ale použiji jí jen v nejnutnějším případě, kdyby byl mladý McCarthy odsouzen. Jinak ji oči žádného smrtelníka nespatří, a ať zemřete, či zůstanete naživu, bude u mne vaše tajemství uloženo jak v hrobě.“
„Sbohem tedy,“ pravil stařec vážně. „A až nastane vaše poslední hodinka, nechť vám ji ulehčí pomyšlení, jaký klid jste vnesl do mé duše ve chvíli, kdy se blíží má smrt.“ Pomalu se belhal z pokoje a jeho obrovská postava se těžce a vrávoravě vlekla ke dveřím.
„Bůh nám pomáhej,“ řekl Sherlock Holmes po dlouhém mlčení. „Proč si jen osud tak zahrává s ubohými a bezbrannými červíčky? Vždycky když slyším o takovém případě, rozpomenu se na Baxterova slova a řeknu si: Jen z milosti boží tu kráčí Sherlock Holmes.“
James McCarthy byl před herefordským soudem na základě řady zjištění, která dal Sherlock Holmes k dispozici jeho obhájci, zproštěn viny. Starý Turner žil ještě sedm měsíců po našem rozhovoru, ale teď je již mrtev a lze jen pevně doufat, že oba mladí lidé spolu budou šťastně žít a nikdy se nedovědí o temném mraku, který spočívá na jejich minulosti.
V — Pět pomerančových jadérek
Nahlédnu‑li do svých poznámek a záznamů o pátrání Sherlocka Holmese v letech 1882-1890, nacházím v nich tolik případů s tak podivuhodnými a zajímavými podrobnostmi, že se jen stěží rozhoduji, který z nich zvolit a který vypustit. Některé jsou však již známy z novin a v jiných se zase dostatečně neuplatnily mimořádné schopnosti, jimiž můj přítel tolik oplývá a které bych rád v této své práci ilustroval. Některým případům zabránil již předem svou geniální schopností analyzovat a vyprávění o nich by sice mělo začátek, ale ne konec, a jiné byly zas vyřešeny pouze částečně a osvětleny spíš na základě domněnky či úvahy než absolutním logickým důkazem, na který si můj přítel vždy tolik potrpěl. Jeden z těchto případů byl natolik pozoruhodný co do podrobností a tak děsivý ve svých důsledcích, že bych jej přece jen velmi rád zachytil, i když některé jeho body nebyly a také již zřejmě nikdy nebudou zcela vysvětleny.