Rok 87 nám přinesl celou řadu více či méně zajímavých, případů, o nichž si ponechávám záznamy. Mezi svým výčtem z těchto dvanácti měsíců nacházím zprávu o dobrodružství v paradolské komoře, o amatérské žebrácké společnosti, která si zařídila přepychový klub ve sklepení skladu s nábytkem, o událostech souvisejících se zmizením britské bárky Sofie Andersonové, o neobyčejných zážitcích Grice Patersona na ostrově Uffa a konečně o travičském případu v Camberwellu. Jak si snad ještě mnozí pamatují, zkusil tehdy Sherlock Holmes natáhnout hodinky mrtvého a dokázal tím, že je někdo natahoval před dvěma hodinami, a že si tedy šel mrtvý v tu dobu lehnout, a tento objev měl pro vyjasnění celého případu klíčový význam. Snad o tom o všem jednou v budoucnu i napíši, avšak žádný z těch případů nebyl tak zvláštní jak onen podivuhodný sled událostí, který chci nyní svým perem zachytit.
Stalo se to na sklonku září, kdy rovnodenní vichřice zuřily zvlášť prudce. Po celý den skučel vítr a déšť bušil do oken, takže jsme i zde, v samém srdci velkého, lidskýma rukama zbudovaného Londýna museli alespoň na okamžik pozvednout mysl od všedního života a uvědomit si, že všude kolem nás jsou obrovské živelní síly, které dorážejí na lidstvo mřížemi jeho civilizace jako nezkrocené zvíře v kleci. K večeru zuřila bouře stále hlasitěji a vítr naříkal a vzlykal v komíně jak malé dítě. Sherlock Holmes seděl zamyšlen po jedné straně krbu, přehlížel index svých záznamů o nejrůznějších zločinech a já se zatím na druhé straně ohně začetl do krásné námořní povídky od Clarka Russella, až se mi zdálo, jako by mi kvílení větru splývalo s textem a šplíchání deště přecházelo do táhlého hukotu mořských vln. Manželka odjela na návštěvu k tetě, takže jsem se na pár dní znovu nastěhoval do svého starého pokoje v Baker Street.
„Poslyšte,“ řekl jsem najednou a vzhlédl ke svému příteli, „nebyl to náhodou zvonek? Kdo k nám jen dneska může jít? Že by někdo z vašich přátel?“
„Nemám jiného přítele kromě vás,“ odpověděl Holmes. „A návštěvy k sobě moc nezvu.“
„Že by tedy klient?“
„Pak by muselo jít o velmi závažný případ. Jinak by se přece nikdo za takového počasí a v tak pozdní době neodhodlal ven. Spíš to však bude nějaká přítelkyně naší hospodyně.“
V této domněnce se však Sherlock Holmes zmýlil, neboť vzápětí se již ozvaly v předsíňce kroky a kdosi zaťukal na dveře. Holmes natáhl dlouhou ruku a natočil lampu, aby nesvítila na něj, ale na prázdnou židli, kam se nový příchozí musel posadit. „Dále!“ řekl.
Vstoupil mladý, podle zevnějšku tak dvaadvacetiletý muž, pečlivě upravený a dobře oblečený, s jistou jemností a ušlechtilostí ve vystupování. V ruce držel deštník, z něhož jen crčela voda, a dlouhý, mokrem se lesknoucí plášť do deště, takže bylo hned vidět, z jak strašlivé sloty přichází. Zaraženě se rozhlédl v prudkém světle lampy a já si povšiml, že je ve tváři bledý a oči má uštvané jak člověk pronásledovaný velkou úzkostí.
„Měl bych se vám snad nejprve omluvit,“ řekl a pozvedl zlatý skřipec. „Doufám, že jsem vás příliš nevyrušil. A mrzí mne, že jsem vnesl do vašeho útulného pokoje stopy bouře a deště.“
„Podejte mi deštník a plášť,“ vybídl ho Holmes. „Pověsím vám je tady na věšák a jistě co nevidět uschnou. Jak vidím, přijel jste od jihozápadu.“
„Ano, z Horshamu.“
„Ovšem, taková směs jílu a křídy, jakou vám vidím na špičkách bot, se hned tak někde jinde nenajde.“
„Přišel jsem vás požádat o radu.“
„Poradit není zvlášť těžké.“
„A také o pomoc.“
„Ta už někdy tak snadná nebývá.“
„Slyšel jsem o vás, pane Holmesi. Major Prendergast mi vyprávěl, jak jste ho zachránil před skandálem v tankervillském klubu.“
„Ach ano, ovšem. Nařkli ho, že hraje falešně karty.“
„Říkal mi o vás, že vyřešíte všechno na světě.“
„Pak trochu přeháněl.“
„A že vás nikdo nepřelstí.“
„Přelstili mě čtyřikrát — třikrát muž a jednou žena.“
„Ale co je to ve srovnání s počtem vašich úspěchů?“
„Je pravda, že většinou mívám úspěch.“
„A možná že se vám to podaří i v mém případě.“
„Přitáhněte si prosím židli k ohni a povězte mi laskavě podrobnosti vašeho případu.“
„Není to případ nijak obyčejný.“
„Žádný z případů, jimiž se zabývám, není obyčejný.“
„A přece bych, pane, pochyboval, že jste kdy při všech svých zkušenostech naslouchal záhadnějšímu a nevysvětlitelnějšímu řetězu událostí, než jaké se staly v naší rodině.“
„Velmi mne zajímáte,“ řekl Holmes. „Uveďte prosím všechna podstatná fakta od samého počátku a já se vás potom vyptám na podrobnosti, které se mi budou zdát nejdůležitější.“
Mladík si přitáhl židli ke krbu a nastavil žáru promáčené nohy.
„Jmenuji se John Openshaw,“ řekl, „ale pokud jsem již vše pochopil, má moje vlastní osoba s celou tou strašlivou záležitostí pramálo společného. Vlastně jsem ji spíš zdědil, a mám‑li vás seznámit se všemi skutečnostmi, musím se vrátit až do dob, kdy to začalo.
Nejprve byste měl vědět, že můj děd měl dva syny, mého strýce Eliáše a mého otce Josefa. Otec si pořídil menší továrničku v Coventry, a když bylo vynalezeno jízdní kolo, ještě ji rozšířil. Patentoval si nezničitelné Openshawovy pláště a podnik mu natolik vzkvétal, že jej nakonec výhodně prodal a slušně zabezpečen odešel na odpočinek.
Strýc Eliáš odjel zamlada do Ameriky a stal se plantážníkem na Floridě, kde se mu prý velmi dobře dařilo. Za války bojoval v Jacksonově armádě a později i u Hooda, kde byl povýšen na plukovníka. Když Lee složil zbraně, vrátil se strýc na své plantáže a zůstal tam ještě asi tři čtyři roky. V roce 1869 nebo 1870 se vrátil do Evropy a koupil si menší usedlost v Sussexu nedaleko Horshamu. Ve Státech hodně zbohatl a odjel prý odtamtud jen proto, že nenáviděl černochy a nesouhlasil s politikou republikánů, kteří jim poskytovali čím dál tím větší práva. Byl to podivný člověk, zlostný a prchlivý, ve vzteku víc než nevybíravých výrazů a úplně samotářský. Pochybuji, že za celá ta léta, kdy bydlel v Horshamu, se jednou podíval do města.
Měl zahradu a za domem pár luk a tam se procházel, ale kolikrát nevyšel celé týdny z pokoje. Pil hodně brandy a pořád kouřil, ale s nikým se nestýkal, nestál o přátele a ani s bratrem se nevídal.
Proti mně neměl nic, a dokonce si mě oblíbil; poznal mě, když mi už bylo asi dvanáct. To bylo kolem roku 1878, kdy žil v Anglii již asi osm či devět let. Prosil otce, aby mi dovolil u něj bydlet, a svým způsobem se ke mně choval velmi laskavě. Když byl střízlivý, hrával se mnou rád vrhcáby anebo v kostky a svěřil mi všechno jednání se služebnictvem a obchodníky, takže v šestnácti letech jsem byl už naprosto pánem domu. Měl jsem u sebe všechny klíče, chodit jsem si mohl, kam se mi zachtělo, a dělat, co mi bylo libo, jenom když jsem ho nerušil v jeho soukromí. V jednom si však vymínil výjimku — v podkroví měl jediný pokojík, vlastně skladiště haraburdí, a ten byl stále uzamčen a nikdo tam nesměl. Z klukovské zvědavosti jsem tam několikrát nahlédl klíčovou dírkou, ale nikdy jsem neviděl nic než sbírku starých lodních kufrů a balíků, jak by ostatně člověk v takové místnosti jen očekával.