Jednoho dne — bylo to v březnu roku 1883 — leželo na stole před plukovníkovým talířem jakési psaní s cizí známkou. Strýc často dopisy nedostával, účty platil vždy hotově a neměl žádné přátele. „Z Indie!“ zvolal, když vzal dopis do ruky. „A s razítkem z Pondicherry. Co to jen může být?“ Spěšně roztrhl obálku a z té vypadlo pět suchých pomerančových jadérek a skutálelo se na talíř. Rozesmálo mě to, ale smích mi ztuhl na rtech, když jsem pohlédl strýci do obličeje. Rty mu poklesly, oči měl vystouplé z důlků, tváře sinalé a vytřeštěně se díval na obálku, kterou držel pořád ještě v třesoucí se ruce. ,KKK!’ zvolal a potom dodaclass="underline" ,Ach můj bože! Tak mě mé hříchy přece jen dostihly!’
,Co to znamená, strýčku?’ zeptal jsem se.
,Smrt,’ odpověděl, vstal a odešel do svého pokoje, zatímco já se ještě chvěl hrůzou. Vzal jsem obálku a viděl, že má na vnitřní straně chlopně těsně nad lepem červeným inkoustem třikrát načmáráno písmeno K. Nic jiného kromě těch uschlých jadérek v ní nebylo. Vstal jsem od snídaně, a když jsem vystupoval po schodech, srazil jsem se se strýcem, který šel právě dolů, v jedné ruce nesl starý rezavý klíč, zřejmě od podkroví, a v druhé malou mosaznou skříňku, připomínající pokladničku.
,Jen ať si dělají, co dovedou. Však já jim ještě ukážu,’ řekl a drsně zaklel. ,Vyřiď Marii, ať mi dnes v pokoji zatopí, a pošli do Horshamu pro advokáta Fordhama.’
Učinil jsem, jak mi nařídil, a když se advokát dostavil, vybídl mne strýc, abych přišel nahoru do pokoje. Oheň jasně plápolal a za krbovou mřížkou jsem spatřil hromádku černého jemného popela, jaký zůstává po spálených papírech, a vedle ní otevřenou mosaznou krabici. Pohlédl jsem na ni a s ustrnutím jsem si povšiml, že má na víku vyraženo trojí K, zrovna jak jsem to ráno viděl na obálce.
„Přál bych si, Johne, abys byl svědkem mé poslední vůle,“ řekl strýc. „Celé své jmění s jeho výhodami i nevýhodami zanechávám svému bratru Josefovi, tvému otci, a po něm je jistě podědíš ty. Budeš–li je užívat ve zdraví, je ti jen přáno, jestli však zjistíš, že je to nemožné, radím ti, chlapče, abys je odkázal svému největšímu nepříteli. Mrzí mne, že ti nechávám dědictví tak dvojsečné, ale těžko říci, jaký vezmou věci obrat. Podepiš laskavě tento dokument, jak ti pan Fordham ukáže.’
Podepsal jsem podle pokynů listinu a advokát si ji odnesl s sebou. Dovedete si jistě představit, jak na mne ta zvláštní událost hluboce zapůsobila, a dlouho jsem si nad ní ještě lámal hlavu a převracel si ji v duchu ze všech stran, ale pořád jsem z ní moudrý nebyl. Nemohl jsem se však zbavit jakéhosi neurčitého zlého tušení, které ve mně ta událost zanechala, i když můj strach slábl, jak míjely týdny a nestalo se nic, co by narušilo obvyklý chod našeho života. Na strýci jsem však pozoroval změnu. Pil víc než kdy jindy a ještě úzkostlivěji se vyhýbal jakékoli společnosti. Skoro celé dny trávil ve svém pokoji a zevnitř se zamykal, ale občas vyrážel v opilé nepříčetnosti z domu, běhal s revolverem v ruce po zahradě a křičel, že se nikoho nebojí a že ho žádný člověk ani ďábel nedonutí, aby seděl zavřený jak ovce v chlívku. Když ho však záchvat přešel, těžce se rozběhl ke dveřím, zamkl za sebou a zavřel ještě na petlici a vůbec už ani nezakrýval, jak je z hloubi duše vyděšený. V takových dnech jsem ho i za chladného počasí vídal, jak má obličej všecek zbrocený potem, jako by si ho právě umyl v umyvadle.
Abych však dospěl k závěru, pane Holmesi, a nezneužíval již vaší trpělivosti, jednou pak přišla noc, kdy strýc zas vyrazil ve svém opilém běsnění, ale už se k nám nevrátil. Vy dali jsme se ho hledat a našli ho ležet obličejem v malém, žabincem porostlém jezírku dole na zahradě. Nenesl žádné stopy násilí a vody tam bylo jen mělko, takže porota s přihlédnutím k jeho už dobře známé zvláštní povaze vynesla verdikt, že jde o sebevraždu. Já však jsem dobře věděl, jak se děsil již pouhé myšlenky na smrt, a jen těžko jsem dokázal sám sebe přesvědčit, že se tak najednou změnil a sám smrt vyhledal. Pomalu se začalo na všecko zapomínat a majitelem domu i pozemků se stal můj otec, pro něhož bylo navíc uloženo v bance asi na čtrnáct tisíc liber.“
„Okamžik,“ přerušil ho Holmes. „Vaše vyprávění vypadá na jedno z nejpozoruhodnějších, které jsem kdy vyslechl. Řekněte mi laskavě, kterého dne dostal váš strýc ten dopis a kdy došlo k údajné sebevraždě.“
„Dopis přišel 10. března 1883. A strýc zemřel sedm týdnů poté, v noci po druhém květnu.“
„Děkuji vám. Pokračujte, prosím.“
„Když se otec ujal horshamského sídla, pečlivě prohledal na mé naléhání komoru v podkroví, která bývala vždycky zamčená. Mosaznou skříňku jsme našli, ale její obsah byl zničen. Na vnitřku víka byla papírová nálepka opět s iniciálami KKK a pod nimi nápis ,Dopisy, zprávy, stvrzenky a seznamy’, který naznačoval, jaké to asi listiny plukovník Openshaw zničil. Jinak nebylo v podkroví nic zvlášť zajímavého, až na spoustu rozházených papírů a zápisníků napovídajících, jaký život vedl asi strýc v Americe. Některé pocházely z války a dokazovaly, že plnil vzorně své povinnosti a získal si pověst statečného vojáka. Jiné byly z let rekonstrukce jižních států a týkaly se hlavně politiky, protože strýc se zřejmě všemožně stavěl proti přivandrovalým politikům, které jim posílali ze Severu.
Otec se usadil v Horshamu počátkem roku čtyřiaosmdesát a žili jsme si šťastně až do ledna pětaosmdesátého roku. Čtvrtého dne po Novém roce jsme spolu seděli u snídaně a najednou slyším, jak otec překvapeně vykřikl. Držel v jedné ruce čerstvě otevřenou obálku a v natažené dlani druhé mu leželo pět suchých pomerančových jadérek.Vždycky se vysmíval mé historce o plukovníkovi a tvrdil, že jsem si ji vyfantazíroval, ale když se teď totéž stalo jemu, byl z toho celý zmatený a vyděšený.
,Co to má u všech všudy znamenat, Johne?’ vypravil ze sebe.
,Srdce mi v té chvíli ztěžklo v těle jak kus olova. ,Je to trojí K,’ řekl jsem.
Nahlédl do obálky. ,Opravdu,’ zvolal. ,Jsou tu ta písmena. Ale co je to napsáno pod nimi?’
,Položte papíry na sluneční hodiny!’ četl jsem, jak jsem mu nahlížel přes rameno.
,Jaké papíry? A na jaké sluneční hodiny?’ nechápal otec.
,Na sluneční hodiny v zahradě. Jiné tu nikde nejsou. A těmi papíry myslí asi ty zničené dokumenty.’
,Pchá!’ řekl otec, který se zuby nehty držel své odvahy. ,Tady jsme v civilizované zemi a na žádná taková šaškovství si nepotrpíme. Odkud to vlastně přišlo?’
,Z Dundee,’ odpověděl jsem, když jsem pohlédl na razítko.
,To si zas nejapně zažertoval nějaký vtipálek,’ řekl otec. ,Co já mám co dělat se slunečními hodinami a nějakými lejstry? Takový nesmysl mi ani nestojí za povšimnutí.’
,Rozhodně bych se obrátil na policii,’ řekl jsem mu.
,A oni se mi vysmějí, jaký jsem strašpytel. Ani nápad!’
,Tak dovol, ať s nimi promluvím já.’