,Ne, zakazuji ti to. Nepřipustím, abychom se plašili pro takové hlouposti.’
Marně jsem na něho naléhal, neboť byl velmi tvrdohlavý. Ale chodil jsem celé dny s chmurnými obavami v srdci.
Třetího dne po tom, co přišel dopis, si otec vyjel na návštěvu k majoru Freebodymu, který je velitelem pevnosti na Portsdown Hill. Uvítal jsem, že se tam vypravil, protože jsem měl dojem, že mimo domov je vzdálen nebezpečí. V tom jsem se však mýlil. Druhého dne po otcově odjezdu jsem dostal od majora telegram, abych ihned přijel. Otec se zřítil z vysokého křídového srázu, jakých je v okolí mnoho, a ležel v bezvědomí s roztříštěnou lebkou. Hned jsem se za ním rozjel, ale skonal, aniž nabyl vědomí. Vracel se zřejmě za soumraku z Farehamu, a protože neznal tamní krajinu a sráz nebyl chráněný, vynesla porota bez váhání verdikt, že šlo o ,smrt nešťastnou náhodou’. Probral jsem pečlivě všechny podrobnosti spojené s jeho smrtí, ale nemohl jsem přijít na nic, co by naznačovalo, že jde o vraždu. Tělo neneslo známky násilí, nikde se nenašly žádné stopy, otec nebyl oloupen a na okolních cestách nebyli spatřeni žádní neznámí lidé. A přece vám snad nemusím říkat, že jsem se ani zdaleka neupokojil, byl jsem téměř přesvědčen, že otec se stal obětí jakéhosi špinavého spiknutí.
Tímto strašlivým způsobem jsem nabyl svoje dědictví. Ptáte se mne snad, proč jsem se ho raději nevzdal? Odpovím vám. Byl jsem přesvědčen, že všechny ty tragédie vyplývají z jakési události v otcově životě a že by mi nebezpečí hrozilo stejně, ať bych žil pod kteroukoli střechou.
Můj ubohý otec skonal v lednu osmdesátého pátého roku a od té doby uplynuly již dva roky a osm měsíců. Mezitím jsem žil šťastně v Horshamu a začal jsem doufat, že naše rodina byla kletby zbavena a že snad její hrozba zanikla s minulou generací. Až příliš brzy jsem se však uchlácholil, neboť včera ráno mě úder zasáhl přesně ve stejné podobě jako mého otce.“
Mladík vytáhl z vesty zmačkanou obálku, otočil se ke stolu a vysypal na něj pět suchých pomerančových jadérek.
„V téhle obálce přišly,“ pokračoval. „Razítko má londýnské — z východní čtvrtě. Uvnitř jsou přesně tatáž slova, jaká dostal ve svém posledním dopise můj otec. ,KKK’ a potom: ,Položte papíry na sluneční hodiny.’ “
„A co jste podnikl?“
„Nic.“
„Nic?“
„Abych vám řekl pravdu, připadal jsem si úplně bezmocný.“ Mladík zabořil obličej do štíhlých bílých rukou. „Bylo mi jako chudákovi zajíci, když se k němu plazí had. Jsem zřejmě v moci jakéhosi neodvratitelného a neúprosného zla, před nímž mě neuchrání prozíravost ani opatrnost.“
„Ale, ale,“ zvolal Sherlock Holmes. „Musíte přece jednat, mladý muži, jinak jste ztracen. Nezachrání vás nic než energie. Na beznaděj teď není čas.“
„Byl jsem na policii.“
„Nu a?“
„Jenom se nad mým vyprávěním pousmáli. Inspektor zřejmě dospěl k názoru, že všechny ty dopisy psal nějaký vtipálek a úmrtí v naší rodině, jak to ostatně uvedla i porota, že byla jen dílem náhody a s výhrůžkami neměla žádnou souvislost.“
Holmes zalomil rukama. „Neuvěřitelná tupost!“ zvolal.
„Dali mi alespoň k dispozici policistu, který se mnou má zůstat v domě.“
„Přišel dnes s vámi?“
„Ne. Dostal příkaz, aby nevycházel z domu.“
Holmes se opět zoufale chytil za hlavu.
„Proč jste přišel za mnou?“ zeptal se. „A hlavně — proč jste nepřišel hned?“
„Nevěděl jsem o vás. Až dnes jsem se svěřil majoru Prendergastovi a ten mi poradil, abych se obrátil na vás.“
„Vždyť jste ten dopis dostal vlastně již před dvěma dny. Měl jste začít jednat hned. Nějaký další doklad již asi nemáte, podrobnost, která by nám něco napověděla a trochu nám pomohla?“
„Něco jsem přinesl,“ řekl John Openshaw. Hledal chvíli v kapse od pláště, vytáhl kus vybledlého modravého papíru a rozložil jej na stole. „Vzpomínám si, jak onoho dne, kdy strýc pálil papíry, jsem si povšiml, že kousky nesežehlých okrajů, které zůstaly v popelu, měly přesně tuto barvu. Tento jediný list jsem našel na podlaze strýcova pokoje a skoro bych věřil, že je to jeden z těch papírů, který ulétl možná stranou a unikl tak zničení. Je na něm sice také zmínka o jadérkách, ale jinak nemyslím, že by nám mohl být zvlášť prospěšný. Připadal mi spíš jako stránka z nějakého soukromého deníku. Ale písmo je nesporně strýcovo.“
Holmes natočil lampu a oba jsme se sklonili nad listem papíru, jehož otrhaný okraj prozrazoval, že byl skutečně vytržen z nějakého sešitu. Nahoře měl nadpis „Březen 1869“ a pod ním tyto nepochopitelné záznamy:
4. 3. Přijel Hudson. Pořád ty samé názory.
7. 3. Jádra poslána McCauleymu, Paramorovi a Swainovi ze Sv. Augustina.
9. 3. McCauley vypadl.
10. 3. John Swain vypadl.
12. 3. Návštěva u Paramora. Všechno v pořádku.
„Děkuji vám,“ řekl Holmes, složil papír a vrátil jej našemu hostu. „A teď už rozhodně nesmíte ztratit ani minutu. Nemůžeme si ani dovolit nějaké dlouhé rozhovory. Musíte se rozjet rovnou domů a jednat.“
„Ale co mám dělat?“
„Musíte teď udělat jen jedno. A udělat to hned. Ten kousek papíru, který jste nám ukázal, vložte do mosazné skříňky. Připojte k němu dopis a napište v něm. že všechny ostatní dokumenty spálil váš strýc a že už žádné jiné nemáte. Až to uděláte, rozhodně položte skříňku na sluneční hodiny, jak od vás dopis požadoval. Chápete mě?“
„Naprosto.“
„Nepomýšlejte zatím na pomstu a na nic podobného. Té dosáhneme, jak doufám, zákonnou cestou, ale musíme svou pavučinu nejprve upříst, zatímco jejich je už spředená. Nejprve je třeba odvrátit bezprostřední nebezpečí, které vám hrozí. A potom odhalit tajemství a potrestat viníky.“
„Děkuji vám,“ řekl mladík, vstal a oblékl si plášť. „Dal jste mi opět naději a s ní i nový život. Určitě se zařídím podle vaší rady.“
„Neztrácejte ani okamžik. A hlavně na sebe buďte opatrný, neboť je nesporné, že vám. hrozí skutečné a zcela bezprostřední nebezpečí. Jak se vracíte domů?“
„Vlakem z Waterloo.“
„Není ještě devět. Na ulicích je jistě dost lidi, takže věřím, že budete v bezpečí. Nicméně na sebe dejte co největší pozor.“
„Jsem ozbrojen.“
„To je dobře. Zítra začnu na vašem případu pracovat.“
„Uvidíme se tedy v Horshamu?“
„Ne, vaše tajemství je ukryto v Londýně. A tady je také budu hledat.“
„Zastavím se u vás tedy asi za den či dva a sdělím vám, co se stalo se skříňkou a s papíry. A podle vaší rady se zařídím do posledního písmene.“ Podal si s námi ruce a odešel. Venku stále ještě kvílel vítr a déšť lil a bušil do oken. I ta podivná historie jako by k nám přišla ze samého středu zuřivých živlů — přiváta coby chaluha za vichřice — a nyní se k němu zas navracela.
Sherlock Holmes seděl chvíli mlčky s hlavou skloněnou a očima upřenýma do rudé záře ohně. Pak si zapálil lulku, opřel se dozadu v křesle a díval se, jak se modravé kotoučky dýmu honí po stropě.
„Řekl bych, Watsone, že žádný z našich příběhů nebyl tak fantastický jako tento,“ poznamenal za chvíli.
„Až snad na Podpis čtyř.“
„Ano. Dost možná. A přece mi připadá, že Johnu Openshawovi hrozí mnohem větší zla než majoru Sholtovi.“
„Došel jste snad již k určité představě, co to může být za nebezpečí?“ zeptal jsem se ho.