„Tak se prosím raďte,“ řekl Holmes a znovu zavřel oči.
„Stručně řečeno jde o toto: když jsem dlel asi před pěti lety delší dobu ve Varšavě, seznámil jsem se se známou dobrodružkou Irenou Adlerovou. Jméno jistě znáte.“
„Podívejte se laskavě do naší kartotéky, doktore,“ zamumlal Holmes, aniž otevřel oči. Po řadu let si systematicky shromažďoval všechny údaje o nejrůznějších lidech a věcech, takže by se stěží našel předmět či osoba, o níž by obratem ruky nedokázal poskytnout informaci. V tomto případě jsem našel životopis dotyčné dámy vtěsnaný mezi zápisky o jistém židovském rabínovi a jednom námořním kapitánovi, který sepsal monografii o rybách mořských hlubin.
„Ukažte,“ řekl Holmes. „Hm, hm! Narozena na New Jersey v roce 1858. Kontraalt — nu prosím! La Scala — hm! Primadona císařské varšavské opery — to už něco znamená! Vzdala se operní dráhy — podívejme! A žije v Londýně — samozřejmě. Pokud si mohu domyslit, Vaše Veličenstvo se s touto dámou sblížilo, napsalo jí několik kompromitujících dopisů a nyní by je rádo dostalo zpátky.“
„Přesně tak. Ale jak jste — “
„Došlo k tajnému sňatku?“
„Ne.“
„Má od vás nějaké právní spisy nebo ověření?“
„Nic takového.“
„Pak Vaše Veličenstvo nechápu. Kdyby ta mladá dáma chtěla využít vašich dopisů k vydírání či jiným účelům, jak potom prokáže, že jsou pravé?“
„Podle písma.“
„Pchá. To se dá prohlásit za napodobeninu.“
„Jsou na mém soukromém papíru.“
„Může být ukradený.“
„S mou vlastní pečetí.“
„Ta se dá padělat.“
„A s fotografií.“
„Tu mohla koupit.“
„Jenže na té fotografii jsme oba.“
„Probůh! To je ovšem zlé. Vaše Veličenstvo se vskutku dopustilo krajní neopatrnosti.“
„Byl jsem šílený — jak smyslů zbavený.“
„Dostal jste se do velmi kompromitující situace.“
„Tehdy jsem byl ještě jen korunním princem. A byl jsem mladý. I teď je mi teprve třicet.“
„Tu fotografii musíme získat zpátky.“
„Snažili jsme se o to, leč marně.“
„Vaše Veličenstvo nesmí litovat peněz. Musí tu fotografii koupit.“
„Jenže ona ji neprodá.“
„Tak tedy ukrást.“
„O to jsme se pokoušeli již pětkrát. Dvakrát jsem podplatil lupiče, aby vnikli do jejího domu. Jednou jsme jí sebrali na jejích cestách zavazadlo. Dvakrát byla přepadena. Ale všechno bezvýsledně.“
„Po fotografii ani památky?“
„Ani stopy.“
Holmes se zasmál. „To je docela zábavný problémek,“ řekl.
„Pro mne je ale velmi vážný,“ ohradil se král vyčítavě.
„Skutečně, velmi vážný. A co chce ta dáma s vaší fotografií podniknout?“
„Chce mne zničit.“
„Ale jak?“
„Mám se zanedlouho ženit.“
„O tom jsem se doslechl.“
„Mám si vzít Klotildu Lothmanovou ze Saxe‑Meningenu, druhou dceru skandinávského krále. Snad je vám známo, jak přísných zásad je její rodina. Princezna sama je ztělesněná ušlechtilost. Stačil by jediný stín podezření o mém chování a všechno je zmařeno.“
„A Irena Adlerová?“
„Vyhrožuje, že jim fotografii pošle. A jistě to udělá. O tom jsem přesvědčen. Vy ji neznáte, ale ta žena má přímo ocelovou vůli. Tvář má nejkrásnější z žen, ale hlavu nejrozhodnějšího muže. Udělá všechno, aby mi překazila sňatek s jinou ženou — všechno na světě.“
„A víte jistě, že tu fotografii již neposlala?“
„Naprosto jistě.“
„Ale jak to?“
„Protože prohlásila, že ji odešle v den, kdy bude zasnoubení veřejně oznámeno. A to má být v pondělí.“
„Pak máme ještě tři dny času,“ řekl Holmes a zívl. „A to je veliké štěstí, protože se musím ještě postarat asi o dvě dost důležité věci. Vaše Veličenstvo se zřejmě zatím pozdrží v Londýně.“
„Jistěže. Najdete mne v Langhamu pod jménem hrabě von Kramm.“
„Dám vám tedy vědět dopisem, jak pokračujeme.“
„Prosím vás, budu velmi netrpělivé čekat.“
„A pokud jde o peníze?“
„Máte carte blanche.“[1]
„Úplně?“
„Dal bych vám za tu fotografii jednu z provincií svého království.“
„A pokud jde o nejbližší výdaje?“
Král vytáhl zpod svého pláště těžký jelenicový váček a položil jej na stůl.
„Je to tři sta liber ve zlatě a sedm set v bankovkách,“ řekl.
Holmes mu spěšně napsal potvrzení na arch svého dopisního papíru a podal mu je.
„A adresa mademoiselle?“ zeptal se.
„Briony Lodge, Serpentine Avenue, St. John's Wood.“
Holmes si adresu poznamenal. „A ještě na něco bych se chtěl zeptat,“ řekl. „Je fotografie většího formátu?“
„Ano.“
„Pak dobrou noc, Vaše Veličenstvo, a věřím, že pro vás budu mít brzy dobrou zprávu. A dobrou noc, Watsone,“ dodal, když kola královského kočáru odhrčela ulicí. „Kdybyste se tu zítra laskavě ve tři odpoledne stavil, rád bych si s vámi o této záležitosti pohovořil.“
Přesně ve tři hodiny jsem se dostavil do Baker Street, ale Holmes se ještě nevrátil. Hospodyně mi oznámila, že odešel krátce po osmé ráno. Přesto jsem se však usadil u krbu, rozhodnut vyčkat, i kdyby se zdržel sebedéle. Již teď mě jeho pátrání nesmírně zajímalo, neboť případ nebyl sice zdaleka obestřen takovou zlověstností a záhadností jako dva zločiny, o nichž jsem psal při jiné příležitosti, ale již sama jeho povaha a vysoké postavení klientovo mu dodávaly zvláštní osobitosti. I kdybych si však byl odmyslel, o jaký případ jde, bylo v mistrovském uchopení a pronikavém uvažování, s jakým se ho můj přítel ujal, cosi tak jedinečného, že jsem přímo s potěšením studoval systém jeho práce a rychlé, sotva postižitelné metody, jimiž dokázal rozuzlit i nejsložitější záhady. A natolik jsem byl zvyklý, že se mu vždycky všechno podaří, až mi ani na mysl nepřišlo, že by se mohl setkat s nezdarem.
Byly už skoro čtyři, když se dveře otevřely a do pokoje vstoupil očividně opilý, zanedbaný a zarostlý vozka, celý brunátný v obličeji a oblečený do jakýchsi podivných hadrů. Zvykl jsem si už sice, jak obdivuhodně se můj přítel dokáže převlékat, ale přece jen jsem se na něj třikrát musel podívat, než jsem skutečně uvěřil, že je to on. Kývl na mě a zmizel v ložnici, odkud se za chvíli vynořil v tvídovém obleku a upravený jak vždy. Zastrčil ruce do kapes, natáhl nohy ke krbu a chvíli se od srdce smál.
„Je to všechno vážně k popukání,“ zvolal, div se nezalkl, a smál se dál, až se musel opřít v křesle a chvíli tam bezvládné a bezmocně ležel.
„Co se děje?“
„Ani nevíte, jak je to všechno k smíchu. Určitě byste neuhodl, jak jsem strávil dnešní dopoledne a co z toho vzešlo.“
„Nemám představu. Ale řekl bych, že jste se snažil vysledovat zvyklosti slečny Ireny Adlerové a snad i pozoroval její dům.“
„Přesně tak, jen v trochu neobvyklém pořadí. Ale hned vám všechno vypovím. Z domu jsem odešel ráno chvíli po osmé přestrojen za nezaměstnaného vozku. Kočí jsou k sobě ohromně solidární a přátelští. Jak jste jedním z nich, povědí vám všechno na světě. Briony Lodge jsem našel brzy. Je to překrásná jednopatrová vilka vzadu se zahradou, ale s průčelím postaveným přímo do ulice. Na dveřích má speciální zámek. Po pravé straně velký, pěkně zařízený pokoj s širokými okny sahajícími skoro až k podlaze a zajištěnými těmi nesmyslnými anglickými záklopkami, které otevře i malé dítě. Dál už tam nebylo nic zvláštního, až na to, že po střeše kočárovny se dalo přelézt až k okénku do chodby. Chvíli jsem kolem ní chodil a prohlížel si ji ze všech stran, ale na nic pozoruhodného jsem nepřišel.