„Takže stránka, kterou jsme viděli — “
„Vypadala přesně tak, jak se dalo čekat. Pokud si správně pamatuji, začínala slovy ,A, B a C zaslána pomerančová jádra’, což znamená, že jim společnost poslala výstrahu. Pak následují záznamy o tom, že A a B vypadli, což jest, že odjeli ze země, a konečně návštěva u C, která, jak se obávám, skončila pro C osudně. Věřím, doktore, že přece jen tu temnou historii poněkud osvětlíme, a jsem přesvědčen, že mladý Openshaw má zatím jedinou naději, udělá–li, co jsem mu poradil. Dnes k tomu však již nemůžeme nic dodat ani podniknout, a tak mi prosím vás podejte housle a pokusíme se alespoň na půl hodiny zapomenout na to prachbídné počasí a ještě bídnější jednání některých našich bližních.“
Ráno se vyjasnilo a slunce tlumeně prosvěcovalo mlžný závoj, který visel nad velikým městem. Když jsem sešel dolů, seděl Holmes již u snídaně.
„Odpusťte, že jsem na vás nepočkal,“ řekl mi. „Ale chci se dnes podívat na ten případ mladého Openshawa a tuším, že mne čeká velice rušný den.“
„Co chcete podniknout za kroky?“ zeptal jsem se.
„To záleží hlavně na výsledku prvního šetření. Možná že se nakonec přece jen rozjedu do Horshamu.“
„Nepojedete tam tedy rovnou?“
„Ne, začnu v City. Zazvoňte si, prosím, a služebná vám přinese kávu.“
Jak jsem tak čekal, zvedl jsem se stolu ještě neotevřené noviny a chvíli v nich listoval. Najednou jsem se zarazil nad jedním titulkem a zděšením mi až mráz přeběhl po zádech.
„Holmesi!“ zvolal jsem. „Je již pozdě!“
„Ach bože!“ řekl můj přítel a položil šálek. „Bál jsem se toho. Jak se to stalo?“ Mluvil klidně, ale poznal jsem na něm, že je do hloubi duše dojat.
„Padlo mi náhodou do oka jméno Openshaw a nadpis ,Tragédie u waterlooského mostu’. Poslechněte si, co tu píší: „Mezi devátou a desátou hodinou včerejšího večera zaslechl policejní strážmistr Cook z oddělení H, který měl právě službu v blízkosti waterlooského mostu, volání o pomoc a vzápětí pád do vody. Byla však velmi temná, bouřlivá noc, takže přes veškerou pomoc několika chodců se nepodařilo tonoucího zachránit. Přesto však byl vyhlášen poplach a s pomocí říční policie mrtvý konečně vyloven. Jak se ukázalo, byl jím mladý gentleman, podle obálky nalezené v kapse jménem John Openshaw a bytem nedaleko Horshamu. Policie se domnívá, že mladý muž spěchal, aby stihl poslední vlak z waterlooského nádraží, a ve svém spěchu a v mimořádné temnotě sešel z cesty až na kraj jednoho z malých přístavišť temžských parníků. Na těle nebyly shledány stopy násilí a je nade vši pochybnost, že zesnulý se stal obětí nešťastné náhody, která by měla vyburcovat naše úřady, aby si konečně povšimly, v jakém stavu jsou přístaviště na řece.’ “
Chvíli jsme seděli mlčky a Holmes byl tak sklíčen a otřesen, jak jsem ho ještě nikdy neviděl.
„Zranilo to mou pýchu, Watsone,“ řekl konečně. „Je jistě malicherné myslet teď na něco takového, ale vskutku jsem zraněn ve své pýše. Je to teď pro mne osobní záležitost, a dá–li mi Bůh dost zdraví, ještě tu bandu dostanu. Když si pomyslím, že mne přišel požádat o pomoc a já ho poslal na smrt!“ Vyskočil ze židle a v nezvladatelném vzrušení přecházel sem a tam pokojem, bledé tváře mu žhnuly a dlouhé štíhlé ruce se nervózně svíraly a zase rozvíraly.
„Musí to být ale prohnaní ďáblové!“ zvolal konečně. „Jak ho tam asi vlákali? Po nábřeží se přece k nádraží nechodí. Nejspíš bylo i za tak strašného počasí na mostě dost lidí a tam by se jim to bylo nepovedlo. Ale ještě uvidíme, Watsone, kdo nakonec vyhraje. A já teď musím jít.“
„Na policii?“
„Ne, budu si sám svou vlastní policií. Až upředu pavučinu, ať si pak policie mouchy pochytá, ale dřív ne.“
Mé lékařské povolání mi zabralo celý den a do Baker Street jsem se vrátil až pozdě večer. Sherlock Holmes však nebyl ještě doma. Přišel téměř až k desáté, bledý a zřejmě do krajnosti vyčerpán. Přistoupil k příborníku, ulomil si z bochníku kus chleba, dravě jej zhltl a zapil dlouhým douškem vody.
„Vždyť vy jste úplně vyhladovělý,“ poznamenal jsem.
„Padám hlady. Ale ani jsem si to neuvědomil. Od snídaně jsem nejedl.“
„Vůbec nic?“
„Ani sousto. Neměl jsem na něco takového čas ani pomyslet.“
„A jak jste pořídil?“
„Dobře.“
„Máte už nějakou stopu?“
„Držím ty darebáky přímo na dlani. Nebude dlouho trvat, než mladého Openshawa pomstíme. Ale víte co, Watsone, pošleme jim to jejich ďábelské znamení. Však oni vědí, proč to dělají.“
„Jak to myslíte?“
Sherlock Holmes vyndal ze skříňky pomeranč, rozloupl jej na několik dílků a vymáčkl z něho na stůl jadérka. Pět z nich si vybral a hodil do obálky. Na vnitřní stranu chlopně napsaclass="underline" „Od S. H. pro J. C.“ Potom obálku zapečetil a nadepsal adresu: „Kapitán James Calhoun, bárka Osamělá hvězda, Savana, Georgie.“
„Pěkně to na něj počká, než dorazí do přístavu,“ řekl se smíchem. „Však potom ani oka nezamhouří. Uvidí v tom dopisu stejně jistou předzvěst svého osudu, jako ji viděl Openshaw.“
„A kdo je to ten kapitán Calhoun?“
„Vůdce té bandy. Ostatní dostanu také, ale nejdřív si to vyřídím s ním.“
„Jak jste ho ale vypátral?“
„Strávil jsem celý den nad Lloydovými záznamy a deskami se starými dokumenty,“ řekl Sherlock Holmes. „A sledoval jsem další cesty všech lodí, které přistály v lednu a únoru 1883 v Pondicherry. Za ty dva měsíce se tam hlásilo šestatřicet plavidel větší tonáže. Z nich nejnápadnější mi byla Osamělá hvězda, protože měla sice v záznamech, že pluje do Londýna, ale pojmenování po jednom ze států Unie.“
„Tuším, že po Texasu.“
„Nevěděl jsem přesně, po kterém, a nevím to ani teď, ale byl jsem si jist, že ta loď pochází z Ameriky.“
„A co pak?“
„Prohlédl jsem si záznamy z Dundee, a když jsem shledal, že tam Osamělá hvězda přijela v lednu 85, mé podezření se utvrdilo. Informoval jsem se pak na lodě kotvící právě v Londýně.“
„Nu a?“
„Osamělá hvězda sem připlula minulý týden. Zašel jsem k Albertově doku, ale dověděl jsem se, že ráno za odlivu odplula po řece a míří domů do Savany. Telegrafoval jsem do Gravesendu, ale sdělili mi, že před chvílí proplula kolem, a protože vane východní vítr, jsem si jist, že již minula Goodwines a blíží se k ostrovu Wight.“
„Co tedy uděláte?“
„Nebojte se, už ho nepustím. Ověřil jsem si, že on a jeho dva důstojníci jsou jedinými rodilými Američany na lodi. Ostatní jsou Finové a Němci. Vím také, že se všichni tři vzdálili včera večer z lodi. Zjistil jsem si to od skladníka, který jim nakládal zboží. Než stačí jejich plachetnice doplout do Savany, doveze tam již poštovní parník náš dopis a savanská policie bude zpravena, že tyto tři pány nutně potřebujeme v Londýně, neboť jsou obviněni z vraždy.“
I nejlépe zosnované lidské plány mívají však svá úskalí, a tak se také stalo, že vrazi Johna Openshawa nikdy nedostali pomerančová jadérka, která jim měla ukázat, že jim je na stopě někdo stejně lstivý a rozhodný, jako jsou oni. Ten rok duly totiž rovnodenní vichry zvláště vytrvale a prudce. Dlouho jsme čekali, co se dozvíme ze Savany o Osamělé hvězdě, ale zprávy stále nepřicházely, až jsme se konečně doslechli, že kdesi uprostřed Atlantiku byl v brázdě mezi vlnami spatřen pohupující se lodní stožár, který byl celý roztříštěný a měl vyryta písmena OH. Víc se však již o osudu Osamělé hvězdy nikdy nedovíme.