VI — Ohyzdný žebrák
Isa Whitney, bratr zemřelého Eliáše Whitneyho, děkana bohoslovecké fakulty svatého Jiří, úplně propadl opiu. Jak jsem se dověděl, pramenil jeho návyk z pošetilého vrtochu ještě z dob studií — přečetl si kdysi stať, v níž de Quincey vylíčil své sny a halucinace, a napustil si tabák opiovou esencí, aby dosáhl stejného účinku. Tak jako mnozí před ním zjistil i on, že je snadnější tomuto zlozvyku přivyknout než se ho zbavit, a ještě po léta byl otrokem narkotik, takže se ho přátelé a příbuzní děsili a současně ho i litovali. Ještě teď ho vidím — úplně zhrouceného v křesle, s žlutým těstovitým obličejem, pootevřenými ústy a vytřeštěnýma očima — hotový vrak a trosku kdysi tak ušlechtilého člověka.
Jednoho večera — bylo to v červnu devětaosmdesátého roku — u nás kdosi zazvonil právě ve chvíli, kdy člověk poprvé zívne a podívá se po hodinách. Napřímil jsem se v křesle a má paní si položila ruční práci do klína a zklamaně se na mne podívala.
„Nejspíš pacient,“ řekla. „Zas budeš muset někam jít.“
Skoro jsem zaúpěl, protože jsem se právě před chvílí vrátil po velmi namáhavém dni domů.
Slyšeli jsme, jak se otvírají dveře, zaslechli pár spěšných slov a to už se ozvaly rychlé kroky na linoleu. Vzápětí se dveře našeho pokoje rozlétly a vstoupila dáma v tmavých šatech a v černém závoji.
„Promiňte mi, prosím vás, že přicházím tak pozdě,“ začala, ale pak jako by pozbyla všechno své sebeovládání, prudce objala manželku kolem krku a rozvzlykala se jí na rameni. „Ach já jsem v tak strašné tísni!“ zvolala. „A potřebuji alespoň trochu pomoci!“
„Ale vždyť je to Káťa Whitneyová,“ podivila se manželka, když jí nadzvedla závoj. „Ty jsi mne ale postrašila, Káťo! Neměla jsem ani ponětí, kdo jsi a proč přicházíš.“
„Nevěděla jsem, co si počít, a tak jsem přiběhla rovnou za tebou.“ Tak tomu bylo vždycky. Lidé, které potkalo nějaké soužení, se uchylovali k mé ženě jak ptáci k majáku.
„Je to od tebe moc hezké, že jsi přišla. Ale teď si musíš vypít trochu vinného střiku, pohodlně se posadit a pěkně nám všechno povědět. Nebo mám radši poslat Jamese spát?“
„Ach ne, to ne. Potřebovala bych od pana doktora také radu a pomoc. Jde o Isu. Dva dny už nepřišel domů. A já o něj mám takový strach!“
Kolikrát s námi již mluvila o problému svého muže, se mnou jako s lékařem a s mou paní jako se starou přítelkyní a spolužačkou. Shledávali jsme všechna slova, která nás jen napadla, abychom ji ukonejšili a utěšili. Ví, kde teď asi manžel je? Nemohli bychom jí ho přivést?
Zřejmě to nebylo tak vyloučené. Káťa měla nejzaručenější zprávy, že kdykoli jejího muže přepadl v poslední době takový záchvat, zapadl do opiového doupěte na samém konci City. Až dosud se oddával orgiím vždycky jen jeden den a vracel se večer celý roztřesený a zdrcený. Teď však už ho to drželo osmačtyřicet hodin a určitě leží někde ve špíně v docích, vdechuje ten svůj jed a vyspává jeho následky. Káťa byla přesvědčena, že bychom ho tam našli — ve Zlatém baru na Upper Swandam Lane. Ale co má teď dělat? Jak by se mohla odvážit, mladá a bojácná žena, do takového brlohu a což by tam mohla hledat manžela mezi samými neurvalci?
Tak tedy vypadal náš případ a dal se samozřejmě vyřešit jediným způsobem. Že bych snad Káťu do toho doupěte doprovodil? Pak mě však napadlo, proč by tam vůbec chodila. Jako Isův lékař jsem na něj přece jen určitý vliv měl a zřejmě s ním pořídím lépe, půjdu‑li sám. Přislíbil jsem Kátě na čestné slovo, že najdu‑li jej opravdu na adrese, kterou mi dala, určitě ho do dvou hodin pošlu drožkou domů. A tak se stalo, že jsem za deset minut opustil své křeslo i příjemný obývací pokoj a uháněl fiakrem směrem na východ za posláním, které mi již tehdy připadalo podivné, ač teprve budoucnost měla ukázat, co podivuhodného se z něj vyvine.
První fáze mého dobrodružství proběhla celkem bez větších obtíží. Upper Swandam Lane je pravá ulička neřesti, skrytá za vysokými přístavními hrázemi, které se táhnou východně od londýnského mostu po severním břehu řeky. Na jednom místě, mezi obchůdkem s námořnickými mundúry a krámkem, kde se prodává džin, tu vedlo dolů několik prudkých schůdků k zející díře připomínající vchod do jeskyně, a tam jsem také objevil doupě, po němž jsem pátral. Nařídil jsem drožkáři, aby na mě počkal, sestoupil jsem po schodech, uprostřed úplně vyšlapaných ustavičným dusotem opilců, ve světle petrolejky blikající nad dveřmi jsem našel petlici a vstoupil do protáhlé nízké místnosti, k zalknutí plné hnědého opiového kouře a kolem zdí obestavěné dřevěnými palandami, takže to tu vypadalo jak v podpalubí nějaké vystěhovalecké lodi.
V příšeří jsem jen nejasně rozeznával jakási těla ležící v podivuhodných až fantastických pózách, s ohnutými rameny, skrčenými koleny, hlavami zvrácenými nazad a s bradami trčícími kupředu a tu a tam jsem spatřil temné oči, z nichž se již vytratil všechen lesk, jak se otáčejí po nově příchozím. Z černých stínů žhnuly jen rudé světelné body, někde zářivě a jindy zas docela slabě, jak se v hlavičkách kovových dýmek rozhoříval a zase pohasínal zapálený jed. Většina nešťastníků tu ležela tiše, ale někteří si sami pro sebe cosi mumlali a jiní si zase povídali, ale jaksi podivně, tiše a monotónně — chvíli mluvili o překot a pak se zas pojednou odmlčeli, každý si přemílal vlastní myšlenky a pramálo dbal o to, co říkal druhý. U zadní stěny doutnalo v malém kotlíku dřevěné uhlí a u něj seděl na dřevěné třínožce vysoký hubený stařec, bradu položenou na pěstích, lokty opřené o kolena, a zíral do ohně.
Sotva jsem vstoupil, rozběhl se ke mně žlutý malajský sluha, přinesl mi dýmku a zásobu narkotika a ukázal na prázdnou palandu.
„Děkuji, nemíním se zdržet,“ řekl jsem. „Mám zde jednoho známého, pana Isu Whitneyho, a rád bych si s ním promluvil.“
Napravo ode mne se kdosi pohnul a zděšeně vykřikl, a když jsem se k němu v šeru zadíval, spatřil jsem Whitneyho, celého zanedbaného a se ztrhaným výrazem v bledém obličeji, jak se na mě vytřeštěně dívá.
„Můj bože! To je přece Watson!“ řekl. Prodělával si politováníhodnou reakci, roztřesen do posledního nervu. „Poslyšte, Watsone, kolik je vlastně hodin?“
„Skoro jedenáct.“
„A který den?“
„Pátek, devatenáctého června.“
„Bože na nebesích! A já myslel, že je středa! Ale určitě je přece středa. Co z toho máte, takhle mě děsit?“ Zabořil si obličej do dlaní a sípavě roztřeseně se rozeštkal.
„Říkám vám, že je pátek, člověče. Manželka už na vás čeká dva dny. Měl byste se za sebe stydět.“
„A také že se stydím. Ale jistě jste se spletl, Watsone, jsem tu přece teprv pár hodin a vykouřil jsem si sotva tři dýmky — nebo že by snad čtyři — už jsem úplně zapomněl kolik. Ale vrátím se s vámi domů. Nechtěl bych, aby měla Káťa starosti. Chudinka Káťa! Podejte mi ruku. Máte tu drožku?“
„Ano, čeká na mne.“
„Tak to pojedu s vámi. Jenže jsem určitě zůstal něco dlužen. Zeptejte se, kolik platím, Watsone. Já jsem dočista vyřízený. Vůbec bych se o sebe nedokázal postarat.“