Prošel jsem úzkou uličkou mezi dvojí řadou spáčů, zadržoval dech, abych necítil odporné omamné výpary narkotika, a rozhlížel se po správci. Procházel jsem právě kolem onoho vysokého starého muže, který tu seděl schoulen na trojnožce, když tu mne kdosi pojednou zatahal za kabát a tiše mi zašeptaclass="underline" „Jděte dál a pak se teprv po mně ohlédněte.“ Zaslechl jsem ta slova zcela zřetelně a pohlédl jsem dolů. Nemohl je vyslovit nikdo jiný než stařec vedle mne, ale ten tu přece seděl pohroužen do svých myšlenek stejně jak předtím, vychrtlý a vrásčitý, nachýlený stářím, a opiová dýmka se mu klimbala mezi koleny, jak ji už ani nedokázal udržet. Popošel jsem dva kroky a ohlédl se. A tu jsem se musel vší silou ovládnout, abych nevykřikl úžasem. Stařec se otočil zády k ostatním, takže ho neviděl nikdo než já. Postava jako by se mu pojednou vyplnila, vrásky vyhladily, mdlé oči opět jiskrně zazářily, a kdo tu neseděl u ohně a neusmíval se mému překvapení jako Sherlock Holmes! Nenápadně mi pokynul, abych k němu přistoupil, ale sotva se znovu byť jenom napůl obrátil obličejem k ostatním, zase se celý sesul, pootevřel ústa a proměnil se v třesoucího se senilního starce.
„Holmesi!“ zašeptal jsem. „Co probůh děláte v tomhle doupěti?“
„Mluvte co nejtišeji,“ odpověděl. „Slyším výtečně. Kdybyste byl tak nesmírně laskav a rychle se zbavil svého přitroublého přítele, velmi rád bych si s vámi chvilku pohovořil.“
„Venku mě čeká drožka.“
„Tak ho v ní, prosím vás, pošlete domů. Můžete se na něj klidně spolehnout, je už tak na dně, že cestou určitě nic neprovede. Doporučoval bych vám rovněž, abyste poslal po drožkáři pár slov své paní, že jste se se mnou dal do spolku. Počkejte na mne laskavé venku a já za vámi za pár minut přijdu.“
Sherlocku Holmesovi se věru nedalo žádné z jeho přání odepřít, neboť byla vždy velice rozhodná a vyslovovaná s neústupnou panovačností. Já však své poslání pokládal stejně za skončené, jakmile jsem usadil Whitneyho do drožky, a dál jsem si již nemohl přát nic lepšího než prožívat se svým přítelem jedno z jeho neobyčejných dobrodružství, jaká již patřila k jeho dennímu životu. V několika minutách jsem napsal dopis, zaplatil za Whitneyho účet, odvedl ho až k drožce a díval se za ním, jak ujíždí tmou. Vzápětí se již z opiového doupěte vynořila zchátralá stařecká postava a já odcházel s Sherlockem Holmesem. Dvěma ulicemi se můj přítel ještě jen taktak šoural se svěšenou hlavou a roztřesenýma nohama. Pak se najednou rozhlédl, napřímil a od srdce se rozesmál.
„Nejspíš si už asi o mně myslíte, Watsone,“ řekl, „že ke svým kokainovým injekcím a jiným menším nectnostem, na které jste mi již sdělil své lékařské názory, jsem se dal ještě na kouření opia.“
„Rozhodně mne velmi překvapilo, když jsem vás tam našel.“
„Asi tak jako mne, když jsem tam spatřil vás.“
„Přišel jsem hledat přítele.“
„A já nepřítele.“
„Nepřítele?“
„Ano, jednoho ze svých přirozených nepřátel, či lépe řečeno, ze své přirozené kořisti. Krátce a stručně, Watsone, jsem právě uprostřed velmi pozoruhodného pátrání a doufal jsem, že k němu stejně jako již mnohokrát předtím najdu klíč v nesrozumitelném mumlání těch hlupáků. Kdyby mě však byl v tom doupěti někdo poznal, visel můj život na vlásku, protože jsem si tam v minulých letech už leccos zjistil a ten neřád Lascar, co to tam vede, mi přísahal pomstu. Však také zezadu z té boudy vedou ven padací dvířka, která by mohla vyprávět moc divné historky, co jimi za temných nocí sklouzlo do vody.“
„Cože! Snad nemyslíte mrtvoly!“
„Jistěže mrtvoly, Watsone. Mít tisíc liber za každého ubožáka, kterého v tom doupěti umořili k smrti, jsou z nás úplní boháči. Je to nejodpornější vrahounská past po celém břehu řeky a obávám se, že Neville St. Clair do ní zapadl, aby odtud již nikdy neodešel živ. Ale tady někde by mělo být vozidlo, kam zase zapadneme my!“ Vstrčil si do úst prostředník a ukazováček, pronikavě hvízdl a z dálky mu jako na znamení odpovědělo podobné zahvízdnutí, po němž jsme brzy zaslechli rachocení kol a cinkot koňských podkov.
„Tak co, Watsone,“ řekl Holmes, když se k nám šerem přiřítil vysoký lehký kočár, z jehož bočních svítilen zářily dva zlaté kužely žlutého světla. „Že se mnou pojedete?“
„Mohu‑li vám být prospěšný.“
„Spolehlivý přítel je přece vždycky prospěšný. A kronikář ještě prospěšnější. Mimoto mám U cedrů dvoulůžkový pokoj.“
„U cedrů?“
„Ano, to je dům pana St. Claira. Ubytoval jsem se tam, dokud neskončím svoje pátrání.“
„A kde to vlastně je?“
„Nedaleko Lee, v Kentu. Máme před sebou sedm mil cesty.“
„Ale já stále ještě ničemu nerozumím.“
„Samozřejmě že ne. Všechno se brzy dovíte. Naskočte si! A vám, Johne, děkuji, nebudeme vás již potřebovat. Tady máte půlkorunu. Počkejte na mne zítra kolem jedenácté. A ty peníze pěkně roztočte. Zatím sbohem!“
Švihl bičem do koně a již jsme ujížděli nekonečným sledem ponurých opuštěných ulic, které byly stále širší a širší, až jsme se konečně řítili přes široký most se sloupkovitým zábradlím a pod námi lenivě plula temná řeka. Za vodou se opět prostírala širá pustina z cihel a malty, jejíž ticho přerušovaly jen těžké pravidelné kroky strážníka a prozpěvování a křik nějaké opožděné skupinky hýřilů. Po obloze pomalu plynul těžký mrak a z potrhaných mračen mdle blikaly dvě tři hvězdičky. Holmes ujížděl mlčky, s hlavou skloněnou na prsa a s výrazem člověka úplně pohrouženého do svých myšlenek, a já seděl vedle něj pln zvědavosti, co je to asi za nový případ, že si tak nemilosrdně vyžaduje všech jeho sil, ale neodvážil jsem se přerušit chod jeho myšlenek. Ujeli jsme několik mil a blížili se již k okraji pásma předměstských vilek, když se Holmes vzpamatoval, pokrčil rameny a zapálil si lulku, jako by se znovu utvrdil v tom, že udělal to nejlepší, co mohl.
„Máte nesmírný dar mlčenlivosti, Watsone,“ řekl. „A jako společník jste tím naprosto nedocenitelný. Věřte mi, že pro mne mnoho znamená, mohu‑li si teď s někým promluvit, protože nemám nikterak příjemné myšlenky. Právě jsem si lámal hlavu, co asi řeknu té milé ženušce, až mi přijde dnes večer otevřít.“
„Zapomínáte, že pořád ještě nic nevím.“
„Než dojedeme do Lee, ještě vám stačím vypovědět všechno podstatné o tomto případu. Zdá se až neuvěřitelně prostý, a přece jako bych se tu neměl čeho zachytit. Vláken je jistě spousta, ale ne a ne je uchopit za správný konec. Vylíčím vám teď, Watsone, jasně a stručně celý případ a třeba vám svitne jiskřička, kde pro mne vládne úplná tma.“
„Začněte tedy.“
„Před několika lety — abych byl přesný, v květnu roku 1884, se do Lee nastěhoval gentleman, který se jmenoval Neville St. Clair a byl zřejmě nesmírně bohatý. Koupil si velkou vilu, pěkně si upravil zahradu a vůbec si dobře žil. Postupně se spřátelil se svými sousedy a v roce 1887 se oženil s dcerou místního sládka, s níž má teď dvě děti. Není nikde zaměstnán, ale je zainteresován na několika společnostech a zpravidla odjíždí ráno do města a vrací se každý večer v 17.14 z Cannon Street. Je mu sedmatřicet let, je mírného chování, dobrý manžel, laskavý otec a oblíbený mezi všemi svými známými. Mohl bych snad ještě dodat, že v této chvíli činí všechny jeho dluhy 88 liber 10 šilinků a v Bance hlavního města a okresů má uloženo 220 liber. Nemáme tedy důvod se domníval, že ho tížily finanční starosti.