Minulé pondělí odjel pan Neville St. Clair do města o něco dříve než obvykle a před odchodem z domova ještě poznamenal, že si chce vyřídit dvě důležité záležitosti a že přiveze chlapci stavebnici. Čirou náhodou však téhož pondělí krátce po tom, co pan St. Clair odjel, dostala jeho paní telegram, že má v kanceláři aberdeenské lodní společnosti uložen menší, ale velice cenný balíček, který už nějakou dobu čekala. Vyznáte‑li se dobře v Londýně, jistě víte, že společnost má kanceláře na Fresno Street a ta že vybíhá z Upper Swandam Lane, kde jste mne dneska nalezl. Paní St. Clairová poobědvala, rozjela se do City, vyřídila si nějaké nákupy, zašla do kanceláře společnosti, vyzvedla si balíček a přesně ve čtyři hodiny třicet pět minut se vracela po Swandam Lane k nádraží. Rozuměl jste všemu dobře?“
„Je mi to naprosto jasné.“
„Patrně si pamatujete, že v pondělí bylo výjimečně horko, a paní St. Clairová šla zvolna a rozhlížela se po nějaké drožce, protože se jí nikterak nezamlouvalo prostředí, v němž se tak pojednou octla. Jak tak kráčela dolů po Swandam Lane, zaslechla náhle úpěnlivý výkřik a úplně strnula zděšením, když v okně prvního poschodí zahlédla svého manžela, jak se na ni dívá a jako by na ni kýval. Okno bylo otevřené a zřetelně spatřila jeho obličej, který prý byl strašlivě rozrušený. Muž se k ní zoufale rozpřáhl, ale vtom zmizel od okna tak náhle, jako by ho strhla nazad jakási síla mnohem mocnější než on. Svým ženským okem však paní St. Clairová postřehla něco velice podivného — pan St. Clair měl prý na sobě tmavý plášť, v kterém odešel z domova, ale byl bez límečku a bez vázanky.
V přesvědčení, že je určitě v jakémsi nebezpečí, seběhla jeho paní ze schodů, neboť se to vše odehrálo právě v domě nad opiovým doupětem, kde jste mne dnes večer nalezl, proběhla dolní místností a pokoušela se vyběhnout do schodech do prvního poschodí. Pod schodištěm však narazila na toho lumpa Lascara, o kterém jsem vám již říkal, a ten jí zastoupil cestu a s pomocí jakéhosi Dána, který mu dělá poskoka, ji vystrčil na ulici. Téměř šílená pochybnostmi a strachem běžela dolů ulicí a šťastnou náhodou, jaká se hned tak nestává, potkala na Fresno Street několik strážníků i se strážmistrem, kteří šli právě na obchůzku. Strážmistr se s ní a se dvěma svými muži vrátil a přes houževnatý odpor majitele pronikli až do pokoje, kde byl pan St. Clair naposled spatřen. V pokoji po něm však nebylo ani stopy. Celé to poschodí bylo prázdné až na jednoho zuboženého, strašlivě ohyzdného mrzáka, který tu zřejmě přebývá. Oba se s Lascarem zapřísahali, že celé dopoledne neprošel nikdo nahoru. Popírali to tak rozhodně, že strážmistra úplně zviklali a málem by byl již uvěřil, že paní St. Clairovou ošálily smysly, když vtom se nešťastná s výkřikem vrhla k lepenkové krabici ležící na stole a strhla z ní víko. Z krabice se jak vodopád vysypaly kostky dětské stavebnice, hračky, kterou pan St. Clair slíbil, že přinese domů.
Tento objev i zřejmý zmatek patrný na mrzákovi přesvědčily strážmistra, že věc je vážná. Policie důkladně prohledala všechny místnosti a z výsledků prohlídky usoudila, že tu zřejmě došlo k hanebnému zločinu. Přední místnost byla zařízena docela prostě, jako obývací pokoj, a ústila do malé ložničky, jejíž okno vedlo k zadní straně jedné z hrází. Mezi přístavní hrází a oknem ložnice je úzká mezera, která za odlivu zůstává suchá, avšak když voda stoupne, zaplaví ji do výše alespoň čtyř a půl stopy. Okno ložnice je široké a otvírá se zezdola. Při prohlídce byly na okenní římse nalezeny stopy od krve a policie objevila několik roztroušených kapek i na dřevěné podlaze ložnice. Za závěsem předního pokoje našla pohozené veškeré oblečení pana Nevilla St. Claira až na jeho kabát. Jinak tam bylo všechno — boty, ponožky, klobouk i hodinky. Na žádné části oděvu nebyly shledány známky násilí a jiné stopy po panu Nevillu St. Clairovi se již nenašly. Nejspíše zmizel oknem, protože policie žádný jiný východ neobjevila, a zlověstné krvavé skvrny na okenní římse dávaly pramálo naděje, že se zachránil plaváním, zvlášť když ve chvíli tragédie dosahovala voda nejvýše.
A teď pokud jde o ty zlotřilce, kteří se patrně na celé věci přímo podíleli. O Lascarovi je známo, že má za sebou nejtemnější zločineckou minulost, ale protože z výpovědi paní St. Clairové vysvítá, že byl pouhých pár vteřin po tom, co se její manžel objevil v okně, dole pod schody, mohl být při zločinu nanejvýš spoluviníkem. Na svou obhajobu uvedl, že vůbec o ničem neví, a ohrazoval se, že přece není zasvěcen do všeho, co dělá jeho podnájemník Hugh Boone, a nemůže proto ani vysvětlit, jak se v domě octlo šatstvo hledaného gentlemana.
Potud o majiteli Lascarovi. A nyní co víme o tom hrůzném žebrákovi, který bydlí v prvním poschodí opiového doupěte a byl zřejmě poslední, kdo viděl Nevilla St. Claira. Jmenuje se Hugh Boone a jeho tvář je známa každému, kdo chodí častěji do City. Živí se žebrotou, ale aby se kryl před policejními předpisy, předstírá, že také trochu obchoduje voskovými zápalkami. Možná že jste si někdy všiml, jak kousek pod místem, kde začíná Threadneedle Street, vybíhá po levé straně ulice ze zdi malý výčnělek. Za ním den co den ten tvor vysedává, se zkříženýma nohama a svou nepatrnou zásobou sirek na klíně, a protože skýtá tak politováníhodný pohled, stéká mu do umaštěné čepice, kterou má ležet před sebou na chodníku, deštík dobročinnosti. Sám jsem toho chlapíka už kolikrát pozoroval ještě dávno předtím, než mne napadlo, že mne s ním svede dohromady moje povolání, a překvapilo mne, jak bohatou žeň sklidil za poměrně krátkou dobu. Je to zjev totiž tak nápadný a podivný, že kolem něj nikdo nepřejde bez povšimnutí. Má kštici ostře rezavých vlasů, bledý obličej znetvořený strašlivou jizvou, která mu stahuje horní ret, takže se mu při kraji ohrnuje vzhůru, buldočí bradu a pronikavé černé oči, které pozoruhodně kontrastují s barvou jeho vlasů, a tím vším se odlišuje od zástupů obyčejných žebráků. Ale nejen tím, liší se od nich i vtipem, neboť má pohotově odpověď na každou poznámku, kterou o něm utrousí někdo z kolemjdoucích. Takový je tedy člověk, o němž se nyní dovídáme, že bydlí v opiovém doupěti a poslední viděl pána, po němž pátráme.“
„Ale vždyť je to mrzák!“ zvolal jsem. „Copak by zmohl sám proti muži, který je v rozkvětu svých sil?“
„Je mrzák, ale jenom na nohy, jinak je zřejmě silný a dobře živený. Jistě vás lékařská zkušenost poučila, Watsone, že slabost jedné končetiny se obvykle vyrovnává mimořádnou silou končetiny druhé.“
„Prosím vás, vyprávějte dál.“
„Při pohledu na krev pod oknem paní St. Clairová omdlela a policisté ji odvezli drožkou domů, neboť jim stejně nemohla být při vyšetřování již nijak nápomocná. Inspektor Barton, který byl případem pověřen, prohledal důkladně celou budovu, ale nenašel nic, co by mohlo záležitost alespoň trochu osvětlit. Jedné chyby se policie přece jen dopustila, neboť nezatkla ihned Boona a ten měl k dobru pár minut, kdy se jistě stačil domluvit se svým kumpánem Lascarem. Tato chyba však byla brzy napravena, Boona sebrali a prohledali, ale stejně u něho nenašli nic, co by ho v nejmenším usvědčovalo. Pravda, měl sice na pravém rukávu od košile pár skvrn od krve, ale ukázal vyšetřujícím, že si rozřízl u samé špičky prsteník, a vysvětlil jim, že proto tolik krvácel. Navíc dodal, že stál před chvílí u okna a nalezené skvrny určitě pocházejí z téhož pramene. Vášnivě popíral, že by kdy viděl pana Nevilla St. Claira, a přísahal, že je mu stejnou záhadou jako policii, kde se v jeho pokoji vzaly ty cizí šaty. K tvrzení paní St. Clairové, že spatřila v okně svého manžela, prohlásil, že se ta dáma buď pomátla, nebo se jí muselo něco zdát. Přes své halasné protesty byl dopraven na policejní stanici a inspektor zatím setrval v budově, protože čekal, že po odlivu získá k celé záhadě další stopy.