Odliv přišel, ale na bahnitém dně se přece jen nenašlo, čeho se policie tolik obávala. Když voda opadla, neležel tam vystaven lidským zrakům Neville St. Clair, nýbrž jeho plášť. A co myslíte, že se našlo v jeho kapsách?“
„Nemám ponětí.“
„Určitě byste to neuhodl. Všechny kapsy byly nacpané pencemi a půlpencemi — dělalo to čtyři sta jedenadvacet pencí a dvě stě sedmdesát půlpencí. Nebylo proto ani divu, že voda kabát neodnesla. Ale lidské tělo je přece jen něco jiného. Mezi přístavní hrází a domem je silný proud. Zdálo se proto docela pravděpodobné, že zatížený kabát zůstal na dně a svlečené tělo stáhla řeka.“
„Pokud tomu však rozumím, našlo se všechno ostatní oblečení v pokoji. Znamená to snad, že tělo bylo zahaleno jen v plášti?“
„Ne, milý příteli, přesto však je třeba důkladně se nad každou tou okolností zamyslet. Shodil‑li Boone skutečně Nevilla St. Claira oknem, nikdo ho při činu neviděl. Co by pak asi udělal? Určitě by byl hned přišel na nápad zbavit se šatů, které by ho mohly prozradit. Popadl tedy kabát a užuž ho chtěl vyhodit oknem, když vtom si uvědomil, že plášť se jistě neponoří, ale poplave po vodě. Moc času mu nezbývalo, protože zezdola již slyšel rozruch, jak se paní St. Clairová pokoušela proniknout do domu, a jeho společník Lascar ho možná i varoval, že se k nim řítí policie. Nesměl ztrácet ani okamžik. A tak se honem rozběhl k nějaké tajné skrýši, kde si shromažďuje plody své žebroty, a všechny mince, které stačil popadnout, nacpal do kapes, aby se kabát určitě ponořil. Vyhodil jej oknem a byl by tak učinil i s ostatními částmi oděvu, kdyby nezaslechl zdola spěšné kroky. A tak než se policie objevila, stačil sotva zavřít okno.“
„Zní to určitě zcela pravděpodobně.“
„Z nouze se to dá přijmout i jako pracovní hypotéza. Jak jsem vám již řekl, Boona zatkli a odvedli na policii, ale nemohou mu dokázat, že v minulosti by se kdy něčeho špatného dopustil. Po léta je znám jako profesionální žebrák, ale žije zřejmě docela klidně a spořádaně. Tak tedy vypadá zatím situace, ale otázka, co vůbec dělal Neville St. Clair v tom opiovém doupěti, co se tam s ním stalo, kde je teď a co má Hugh Boone společného s jeho zmizením, zůstává stejnou záhadou jako na samém počátku. Musím se přiznat, že jsem se nikdy nesetkal s případem, který by na první pohled vypadal tak jednoduše, a přitom by byl tak nesmírně složitý.“
Zatímco mi Sherlock Holmes dopodrobna líčil podivný sled událostí, uháněli jsme předměstími velkého města, až jsme za sebou konečně nechali poslední rozptýlené domky a ujížděli po silnici z obou stran lemované venkovským živým plotem. Když skončil Holmes svoje vyprávění, projeli jsme ještě dvěma vesničkami, v jejichž doširoka roztroušených staveních ještě blikalo tu a tam v oknech světlo.
„Jsme již na okraji Lee,“ řekl můj společník. „Za tu krátkou cestu jsme pobyli ve třech anglických hrabstvích — začali jsme v Middlesexu, projeli jsme cípem Surrey a skončili v Kentu. Vidíte to světlo mezi stromy? To je dům U cedrů a u té lampy sedí žena, jež ve své úzkosti jistě již zaslechla zazvoněni koňských podkov.“
„Ale proč nevyšetřujete ten případ z Baker Street?“ otázal jsem se.
„Protože mnohé musím vypátrat přímo odtud. Paní St. Clairová mi laskavě poskytla dva pokoje a můžete si být jist, že srdečně uvítá i mého přítele a spolupracovníka. Nerad jí chodím na oči, Watsone, když jí nepřináším sebemenší zprávu o jejím muži. Tak a jsme na místě. Prr.“
Zastavili jsme před prostornou vilou ve velké zahradě. Ke koním ihned přiběhl mladý podkoní a já seskočil z kočáru a kráčel za Holmesem po úzké, drobnými kaménky vysypané cestičce vedoucí k domu. Jak jsme přicházeli, rozlétly se před námi dveře a v nich stanula drobná světlovlasá žena, oděná do jakéhosi lehkého mousseline‑desoie, kolem krku a zápěstí lemovaného nadýchaným růžovým šifónem. Postava se jí rýsovala v jasném světle, a jak tam tak stála s jednou rukou na dveřích a s druhou dychtivě pozdviženou, tělo nepatrně nakloněné a hlavu i tvář zdviženou, s dychtivýma očima a pootevřenými rty, vypadala jak ztělesněná otázka.
„Co je nového?“ zvolala. „Co se stalo ?“ Vtom zahlédla, že jsme dva, a s novou nadějí vykřikla, ale radostné zvolání se změnilo v zaúpění, když viděla, jak můj společník vrtí hlavou a krčí rameny.
„Žádné dobré zprávy?“
„Žádné.“
„Ani špatné?“
„Ne.“
„Díky bohu. Ale pojďte, prosím vás, dále. Musíte být po tak dlouhém dni velmi unaven.“
„To je můj přítel doktor Watson. Byl mi neocenitelným pomocníkem v několika mých případech a šťastnou náhodou se mi podařilo přivézt ho s sebou, aby se se mnou podílel i na tomto pátrání.“
„Velice mě těší,“ řekla paní St. Clairová a stiskla mi vřele ruku. „Jistě nás omluvíte, shledáte‑li v ubytování nějaké nedostatky, vždyť víte, jaká rána nás postihla.“
„Ale milá madam,“ řekl jsem, „jsem přece starý válečník. Ale i kdybych jím nebyl, dobře vidím, že se nemáte za co omlouvat. Budu skutečně velice šťasten, dokáži‑li být jakkoli nápomocen vám či svému příteli.“
„A nyní, pane Holmesi,“ řekla dáma, když jsme vstoupili do dobře osvětlené jídelny a usadili se u stolu, kde nás již čekala studená večeře, „velmi ráda bych vám položila dvě přímé otázky a snažně vás prosím, abyste mi na ně stejně přímo odpověděl.“
„Jistěže, madam.“
„Neohlížejte se nikterak na mé city. Nejsem hysterická ani hned tak neomdlívám. Přála bych si prostě, abyste mi řekl, co si opravdu, ale opravdu myslíte.“
„O čem, madam?“
„Ruku na srdce, pane Holmesi, domníváte se, že Neville je živ?“
Sherlock Holmes byl její otázkou zřejmě vyveden z míry. „Ale zcela upřímně,“ opakovala paní St. Clairová. Stála tam nad ním na koberci a dychtivě se na něj dívala, jak se opírá v proutěném křesle.
„Chcete‑li upřímnost, madam, pak se obávám, že ne.“
„Myslíte tedy, že je mrtev?“
„Ano.“
„Zavražděn?“
„To netvrdím. Snad.“
„A kterého dne zahynul?“
„V pondělí.“
„Pak mi, pane Holmesi, laskavě vysvětlete, jak je možné, že jsem od něj dnes dostala tento dopis?“
Sherlock Holmes se vymrštil z křesla jako zasažen elektrickým úderem.
„Cože?“ zvolal.
„Ano, dnes.“ Stála tu s úsměvem a v ruce držela kousíček papíru.
„Směl bych se na něj podívat?“
„Ovšemže ano.“
Holmes jí ve své dychtivosti vytrhl psaní z ruky, narovnal je na stole, přitáhl si lampu a dychtivě si je prohlížel. Vstal jsem z křesla a nahlížel mu přes rameno. Obálka byla prachobyčejná a měla razítko gravesendské pošty s dnešním či spíše již včerejším datem, měli jsme za sebou přece již půlnoc.
„To je ale nějaké hrubé písmo!“ zamumlal Holmes. „To jistě nepsal váš manžel, madam.“
„Ne, ale dopis, který byl uvnitř, psal.“
„Zdá se mi také, že kdo tu adresu nadepisoval, šel se na ni ještě přeptat.“