„Z čeho tak soudíte?“
„Jméno, jak vidíte, je psáno úplně černým inkoustem, který uschl sám od sebe. Zbytek je našedlý, což znamená, že byl vysušen savým papírem. Kdyby byla obálka napsána najednou a také najednou osušena, nezůstalo by na ní nikde tak temně černé písmo. Pisatel zřejmě napsal jméno a chvíli čekal, než doplnil adresu, což může znamenat jen jediné, že ji neznal. Je to samozřejmě jen maličkost, ale nic není tak důležité jako maličkosti. A teď se podívejme na dopis! Ha! Ha! Že k němu bylo ještě něco přiloženo?“
„Ano, prsten.“
„A jste si jista, že je to písmo vašeho manžela?“
„Ano, je psáno jednou jeho rukou.“
„Jak to myslíte, jednou?“
„Tou, kterou psával, když měl naspěch. Písmo pak vypadá úplně jinak než jeho obvyklý rukopis, ale já je dobře znám.“
„,Má milovaná, neměj strach. Vše dobře dopadne. Došlo k velkému omylu a nějakou dobu potrvá, než se vše napraví. Čekej trpělivě. — Neville.’ Psáno tužkou na list osmerkového formátu, bez vodoznaku, vytržený ze sešitu. Odesláno z Gravesendu někým, kdo měl pořádně špinavý palec. Ha! A obálku zalepoval kdosi, kdo, pokud se příliš nemýlím, předtím žvýkal tabák. A vy jste přesvědčena, že je to písmo vašeho manžela, madam?“
„Docela jistě. Ta slova psal Neville.“
„A byla odeslána dnes z Gravesendu. Přece jen se nám mračna poněkud vyjasňují, paní St. Clairová, i když bych se ještě neodvažoval tvrdit, že nebezpečí je zažehnáno.“
„Ale je přece jistě živ, pane Holmesi.“
„Pokud nejde o rafinovaný padělek, který nás má svést na nepravou stopu. Prsten koneckonců ještě nic neznamená. Mohli mu ho vzít.“
„Ne, ne, to písmo je jeho, je to jeho písmo.“
„Tak dobrá. Ale co když byl dopis napsán v pondělí a odeslán až dnes?“
„To je dost možné.“
„Jestliže je tomu tak, mohlo se mezitím ledacos stát.“
„Ach, nesmíte mi brát všechnu naději, pane Holmesi. Vím, že se mu nic zlého nestalo. Jsme si s Nevillem tak blízcí, že bych určitě vytušila, kdyby se mu něco přihodilo. Zrovna v den, kdy jsem ho viděla naposled, se řízl v ložnici do prstu. Byla jsem v té chvíli v jídelně, ale hned jsem se rozběhla nahoru, protože jsem s naprostou určitostí poznala, že se mu něco stalo. Copak myslíte, že bych vytušila takovou maličkost a přitom nepoznala, že zemřel?“
„Mám příliš velké zkušenosti, než abych nevěděl, že ženská intuice může být cennější než závěry analytického myslitele. A v tom dopise máte skutečně pádný důkaz na podporu svých názorů. Je‑li však važ manžel živ a může psát dopisy, proč se nevrací domů?“
„Tomu také nerozumím. Je mi to zcela nepochopitelné.“
„Nezmínil se snad v pondělí, že by vás chtěl opustit?“
„Ne.“
„A překvapilo vás, když jste ho viděla ve Swandam Lane?“
„Velice.“
„Bylo okno otevřené?“
„Ano.“
„Pak na vás mohl zavolat?“
„Mohl.“
„Ale pokud vím, jenom neartikulovaně vykřikl?“
„Ano.“
„Připadalo vám to jako volání o pomoc?“
„Ano. Zamával na mne.“
„Ale mohl také vykřiknout překvapením. V úžasu, že vás tam tak neočekávaně vidí, mohl i rozhodit ruce.“
„Ani to není vyloučeno.“
„Ale vám se zdálo, že ho někdo strhl zpátky.“
„Zmizel mi tak náhle!“
„Třeba uskočil dozadu. Nikoho jiného jste přece v pokoji neviděla.“
„Ano, ale ten strašný žebrák se přece přiznal, že tam byl, a dole pod schody stál Lascar.“
„Přesně tak. Pokud jste stačila postřehnout, byl váš manžel oblečen jako obvykle?“
„Ano, ale neměl límeček a vázanku. Zahlédla jsem docela přesně, že má holý krk.“
„Nezmiňoval se někdy o Swandam Lane?“
„Nikdy.“
„Nepozorovala jste na něm příznaky, jako by požíval opium?“
„Ne, nikdy.“
„Děkuji vám, paní St. Clairová. To jsou nejdůležitější body, které jsem si chtěl zcela objasnit. Trochu teď povečeříme a půjdeme si lehnout, neboť zítra nás pravděpodobně čeká hodně práce.“
Dostali jsme velký pohodlný pokoj se dvěma lůžky a já byl v tu chvíli v posteli, protože jsem byl po dobrodružné noci zcela vyčerpán. Sherlock Holmes patřil však k lidem, kteří vydrží celé dny, ba i týden bez odpočinku, a přemýšlejí–li o nějakém nevyřešeném problému, stále si jej převracejí, přeskupují fakta, dívají se na něj ze všech hledisek, až do něj nakonec zcela proniknou, nebo se přesvědčí, že nemají dostatečné údaje. Brzy jsem pochopil, že se chystá prosedět celou noc. Sundal si kabát a vestu, oblékl se do volného modrého županu a začal sbírat po pokoji podušky z postele a polštáře z otomanu a křesel. Sestavil si z nich jakýsi východní divan, usadil se na něj se zkříženýma nohama a položil před sebe unci řezaného tabáku a krabičku zápalek. V bledém svitu lampy jsem ho viděl, jak sedí, v ústech svou starou bryerku, oči upřené do prázdna kdesi u stropu, a vyfukuje kotoučky modrého kouře, tichý a nehybný ve světle, které ozařovalo jeho pevné orlí rysy. Tak tam seděl, když jsem usínal, a stejně, když mne najednou probudil svým výkřikem a já zjistil, že do pokoje již proudí letní slunce. Holmes držel stále ještě lulku v ústech, kouř se stále vinul vzhůru, pokoj byl plný hustého tabákového dýmu, jen z hromádky řezaného tabáku, kterou jsem večer viděl, nezbylo vůbec nic.
„Jste již vzhůru, Watsone?“ zeptal se.
„Ano.“
„Připraven na ranní projížďku?“
„Jistě.“
„Tak se oblečte. Nikdo se ještě ani nehýbá, ale vím, kde spí podkoní, a za chvíli máme kočár přistavený.“ Jak mluvil, smál se sám pro sebe, oči mu svítily a vypadal docela jinak než ten vážný myslitel ze včerejší noci.
Při oblékání jsem pohlédl na hodinky. Ani jsem se nedivil, že všichni ještě spali. Bylo teprve za pět minut půl páté. Sotva jsem se oblékl, vrátil se Holmes se zprávou, že podkoní již zapřahá koně.
„Rád bych si vyzkoušel jednu svou teorii,“ řekl Holmes, když jsme se obouvali. „Tak se mi zdá, Watsone, že zrovna stojíte před jedním z největších tupců Evropy. Zasloužil bych si, aby mě někdo vykopl odsud až na Charring Cross. Ale teď mám už myslím k celé věci svůj klíč.“
„A kde ho máte?“ zeptal jsem se ho s úsměvem.
„V koupelně,“ odpověděl. „Kdepak, nežertuji,“ dodal, když viděl, jak nevěřícně se na něj dívám. „Právě jsem si ho tam vyzvedl a beru si ho s sebou v cestovní brašně. A teď pojďte, příteli, podíváme se, jestli nám zapadá do zámku.“
Sestoupili jsme co nejrychleji po schodech a vyšli do jasného ranního slunce. Na silnici nás již čekal náš kůň zapražený do kočáru a u hlavy mu stál zpola oblečený podkoní. Oba jsme naskočili a řítili se pryč po silnici vedoucí k Londýnu. Jelo po ní jen pár selských vozů, které vezly do hlavního města zeleninu, ale vily po obou stranách byly tiché a jakoby bez života, jak v nějakém městě, které člověk spatří jen ve snu.
„V některých bodech to byl docela pozoruhodný případ,“ řekl Holmes a pobídl koně do klusu. „Musím uznat, že jsem byl slepý jak netopýr, ale lepší je zmoudřet pozdě než nikdy.“
Když jsme přijeli směrem od Surrey do městských ulic, první lidé již vstávali a ospale se rozhlíželi z oken. Projeli jsme po Waterloo Bridge Road, přejeli řeku, rychle si to namířili po Wellington Street a pak jsme odbočili prudce doprava a octli se v Bow Street. Sherlocka Holmese tu na policii dobře znali a u dveří mu zasalutovali dva strážníci. Jeden mu podržel koně a druhý nás zavedl dovnitř.