„Kdo má dnes službu?“ zeptal se Holmes.
„Inspektor Bradstreet, pane.“
„Jakpak se vám vede, Bradstreete?“ Po chodbě vykládané kamennými dlaždičkami k nám přicházel vysoký statný důstojník ve špičaté čepici a šosatém kabátci. „Rád bych si s vámi promluvil, Bradstreete.“
„Zajisté, pane Holmesi. Vstupte prosím do mé místnosti.“
Inspektor Bradstreet měl malou místnost podobnou kanceláři, na stole mu ležela velká kniha se zápisy a ze zdi visel telefon. Inspektor se posadil za stůl.
„Co pro vás mohu udělat, pane Holmesi?“
„Přišel jsem kvůli tomu žebrákovi Boonovi, který byl zatčen v souvislosti se zmizením pana Nevilla St. Claira z Lee.“
„Jistě. Přivezli ho sem a držím ho pro případ, že by měl být znovu vyšetřován.“
„To jsem se také dověděl. Máte ho tady?“
„Je v cele.“
„Chová se slušně?“
„Ano, žádné potíže s ním nemáme. Jenom je strašný špindíra.“
„Špindíra?“
„Ano, taktak že jsme ho donutili, aby si umyl ruce, a obličej má černý jak mouřenín. Jak jen bude ten případ vyřízený, dáme mu pravidelnou vězeňskou lázeň, a myslím, že kdybyste ho viděl, budete se mnou jen souhlasit, že ji potřebuje.“
„Velmi rád bych se na něj podíval.“
„Opravdu? To se dá snadno zařídit. Pojďte se mnou. Brašnu si tady můžete nechat.“
„Ne, raději si ji vezmu s sebou.“
„Jak si přejete. Tudy prosím.“ Vedl nás úzkou předsíní, otevřel zamřížované dveře a sešel po točitých schůdkách do bíle omítnuté chodby, z níž vedla po obou stranách řada dveří.
„Je v třetí cele napravo,“ řekl. „Tady v té.“ Tiše odsunul okénko v horní polovině dveří a nahlédl dovnitř.
„Spí,“ řekl. „Můžete si ho dobře prohlédnout.“
Oba jsme přitiskli oči k mřížoví. Vězeň k nám ležel obrácen obličejem, ponořen do hlubokého spánku, a pomalu těžce oddechoval. Byl střední postavy, chatrně oblečený, jak už se konečně při jeho povolání dalo čekat, a dírou v rozedraném kabátu mu vyčuhovala barevná košile. Jak nás již inspektor upozornil, byl nevýslovně špinavý, ale ani ta vrstva nečistoty po celém obličeji nemohla zakrýt jeho odpudivou ohyzdnost. Přes tvář se mu táhla od oka k bradě široká jizva po jakémsi starém šrámu, a jak mu stahovala kůži, ohrnul se mu po jedné straně horní ret, až mu odhalil v strnulém šklebu tři zuby. Hluboko do čela, téměř až k očím, mu v rozcuchané kštici zarůstaly ostře zrzavé vlasy.
„Žádný krasavec to není, že?“ řekl inspektor.
„Rozhodně by potřeboval umýt,“ poznamenal Holmes. „A celkem jsem to čekal, takže jsem si přinesl nějaké vybavení.“ Ještě ani nedomluvil a již rozvíral rozkládací cestovní brašnu a k mému úžasu z ní vytahoval obrovskou mycí houbu.
„Cha, cha! Vy jste ale šprýmař!“ zasmál se inspektor.
„Kdybyste byl tak laskav a docela potichounku mi teď otevřel, uděláme z něj ve chvilce mnohem vzhlednějšího chlapíka.“
„Nevím, proč bych vám v tom měl bránit,“ řekl inspektor. „Velkou čest takhle bowstreetským celám nedělá, že?“ Tichounce zasunul klíč do zámku a všichni jsme po špičkách vešli do cely. Spáč se napůl pootočil a potom zas tvrdě usnul. Holmes se zastavil u džbánu s vodou, namočil houbu a dvakrát jí energicky přetřel vězni obličej.
„Dovolte, abych vám představil pana Nevilla St. Claira z Lee v Kentském hrabství,“ zvolal.
Jakživ jsem něco takového neviděl. Mužův obličej se sloupl pod houbou jak kůra ze stromu. V mžiku zmizela jeho temná drsná červeň! Tatam byla i strašlivá jizva, která brázdila celou tvář, a s ní i zkřivený ret, jenž stahoval ústa do odporného šklebu. Stačilo jediné trhnutí, aby odlétla i kštice zrzavých vlasů, a na lůžku před námi se posadil pobledlý muž smutného výrazu v tváři, jemného vzezření, černých vlasů a hladké pleti, protíral si oči a v nechápavé rozespalosti se rozhlížel kolem sebe. Náhle si uvědomil, že byl odhalen, a s výkřikem se vrhl tváří do polštáře.
„Bože na nebesích!“ zvolal inspektor. „Vždyť je to opravdu ten pán, kterého hledáme. Poznávám ho podle fotografie.“
Vězeň se na něj obrátil s lhostejným výrazem člověka, který se vzdává svému osudu. „A i kdyby,“ řekl. „Z čeho mě, prosím vás, chcete obvinit?“
„Ze zmizení pana Nevilla St. — Ale za to vás přece nikdo žalovat nemůže, leda že by se z toho udělal pokus o sebevraždu,“ řekl inspektor s poněkud křivým úsměvem. „Tedy, já jsem už u policie sedmadvacet let, ale tohle jsem ještě neviděl.“
„Jsem‑li však pan St. Clair, je přece naprosto jasné, že k žádnému zločinu nedošlo a že jsem zde držen nezákonně.“
„Zločinu jste se věru nedopustil, zato však velké chyby,“ řekl Holmes. „Byl byste udělal lépe, kdybyste se již dávno svěřil manželce.“
„Vždyť nešlo o manželku, ale o děti,“ zaúpěl vězeň. „Jako že je bůh nade mnou, copak jsem mohl připustit, aby se styděly za otce! Ach můj bože! A teď je vše prozrazeno! Co si jen počnu?“
Sherlock Holmes si k němu sedl na kavalec a laskavě ho poplácal po rameni.
„Jestliže připustíte, aby se celá věc projednávala před soudem, těžko se vyhnete veřejnému skandálu,“ řekl. „Přesvědčíte‑li však policii, že vlastně o žádný případ nejde, nevím, proč by se pak měly podrobnosti dostat do novin. Pan inspektor Bradstreet si jistě poznamená vše, co nám povíte, a předá pak zprávu patřičným úřadům. A případ nepřijde nikdy před soud.“
„Bůh vám žehnej!“ zvolal vášnivě vězeň. „Byl bych spíš snesl věznění a snad i popravu, než aby mé hanebné tajemství ulpělo jako rodinná skvrna na mých dětech.
Jste první, komu svou historii vypovím. Můj otec byl učitelem v Chesterfieldu a tam se mi také dostalo výtečného vychování a vzdělání. V mládí jsem cestoval, začal hrát divadlo a nakonec jsem se stal reportérem jednoho londýnského večerníku. Můj šéfredaktor chtěl jednou otisknout několik článků o žebrotě v hlavním městě a já se nabídl, že je napíši. Tehdy začala všechna má dobrodružství. Chtěl‑li jsem získat fakta, na kterých bych svůj článek postavil, musel jsem zkusit amatérsky žebrat. Jako herec jsem samozřejmě pronikl do všech tajů maskování a v šatnách jsem byl tímto svým uměním přímo proslulý. Teď jsem svých zkušeností využil. Natřel jsem si obličej, a abych byl opravdu co nejvíc k politování, namaloval jsem si pořádnou jizvu a kouskem lepicí pásky barvou nerozeznatelnou od pleti jsem si přilepil z jedné strany ret, až se mi úplně pokřivil. V zrzavé paruce a v šatech zvolených k tomu účelu jsem se pak usadil v nejrušnější části City, jako bych tu chtěl prodávat zápalky, ale ve skutečnosti coby žebrák. Sedm hodin jsem zkoušel nové řemeslo, a když jsem se večer vrátil domů, zjistil jsem k svému překvapení, že jsem vydělal šestadvacet šilinků a čtyři pence.
Články jsem napsal a celou věc pustil z hlavy, ale tu se mi za nějaký čas stalo, že jsem se finančně zaručil za jednoho svého přítele a měl za něj hradit dvacet pět liber. Nevěděl jsem si rády, jak sehnat tolik peněz, až jsem najednou přišel na spásný nápad. Poprosil jsem věřitele, aby měl čtrnáct dni strpení, požádal své zaměstnavatele o dovolenou a čtrnáct dní žebral v přestrojení v City. V deseti dnech jsem měl peníze pohromadě a dluh zaplatil.
Umíte si snad představit, jak se mi potom nechtělo začít se znovu lopotit za dvě libry týdně, když jsem věděl, že by mi stačilo trochu si nabarvit obličej, položit čepici na zem, klidně si sedět a vydělám stejně za jediný den. Dlouho se ve mně svářila hrdost s touhou po penězích, ale stříbrňáky to nakonec přece jen vyhrály, já pověsil novinařinu na hřebík, den za dnem vysedával v koutku, který mi od začátku padl do oka, vzbuzoval jsem lítost příšerným obličejem a plnil si kapsy mincemi. Jediný člověk znal moje tajemství. Byl správcem v hnusném doupěti ve Swandam Lane, kde jsem v té době bydlel a odkud jsem mohl ráno co ráno odcházet jako špinavý žebrák a večer se měnit v elegantního světáka. Dobře jsem tomu chlapovi Lascarovi za svoje bydlení platil, takže jsem si byl vědom, že u něj mám své tajemství ukryté jako v hrobě.