Brzy jsem zjistil, že mi úspory utěšeně vzrůstají. Nechci tím ovšem tvrdit, že si kdekterý žebrák vydělá na londýnských ulicích sedm set liber ročně — a můj průměrný příjem je ještě převyšuje. Já měl však zcela mimořádné předpoklady, protože jsem se dovedl dobře namaskovat a uměl jsem pádně odpovědět na každou otázku. Brzy jsem se v tom všem ještě zdokonalil a stal se tak známou figurkou City. Denně se mi hrnuly proudy pencí, promíchané i stříbrnými mincemi, a když jsem někdy náhodou vydělal za den méně než dvě libry, pokládal jsem to za velký neúspěch.
Jak jsem bohatl, byl jsem čím dál tím ctižádostivější, koupil jsem si dům na venkově a nakonec se i oženil, aniž měl někdo nejmenší podezření, čím se ve skutečnosti zaměstnávám. Má drahá žena věděla, že obchoduji v City, ale jak, o tom neměla ani tušení.
Minulé pondělí jsem se již chystal domů a převlékal se ve svém pokojíku nad opiovým doupětem, když tu jsem vyhlédl z okna a ke svému zděšení a úžasu spatřil manželku, jak stojí dole na ulici a dívá se přímo na mne. Vykřikl jsem překvapením a vymrštil paže, abych si zakryl obličej, a pak jsem se rychle rozběhl za Lascarem, který byl do mého tajemství zasvěcen, a zapřísahal ho, aby ke mně nikoho nepouštěl. Slyšel jsem zezdola manželčin hlas, ale věděl jsem, že se nahoru nedostane. Rychle jsem ze sebe shodil šaty, přestrojil se za žebráka, namaskoval se a nasadil si paruku. Ani vlastní žena mě nepoznala v tak důkladném převlečení. Pak mě však napadlo, že pokoj by mohl být prohledán a šaty že by mě prozradily. Rychle jsem otevřel okno, a jak jsem prudce trhl rukou, znovu mi začala krvácet ranka po ranním říznutí v ložnici. Pak jsem popadl kabát zatížený mincemi, které jsem do něj rychle přendal z kožené brašny, v níž vozívám obvykle svůj výdělek. Kabát proletěl oknem a zmizel v Temži. Chtěl jsem za ním naházet i ostatní šatstvo, ale vtom se na schodech ozvalo dupání strážníků a za chvíli jsem zjistil, a musím se přiznat, že ke své nesmírné úlevě, že mě neidentifikují jako pana Nevilla St. Claira, ale zatýkají coby jeho vraha.
Nevím, co bych vám měl ještě vysvětlit. Byl jsem rozhodnut zůstat co nejdéle ve svém přestrojení, a proto jsem si raději nemyl obličej. Věděl jsem, že žena si bude dělat velké starosti, a tak jsem stáhl prsten a ve chvíli, kdy nás žádný ze strážníků nepozoroval, svěřil jsem jej Lascarovi a přiložil k němu narychlo načmáraný dopis, v němž jsem ji ujistil, že nemá žádné důvody ke strachu.“
„Dopis jí došel až včera,“ řekl Holmes.
„Ach můj bože! Co musila za ten týden vytrpět!“
„Lascar byl pod policejním dohledem,“ řekl inspektor Bradstreet, „a nejspíš by byl těžko dokázal dopis nepozorovaně odeslat. Pravděpodobně jej svěřil nějakému svému zákazníkovi, asi námořníkovi, a ten na něj pár dní nevzpomněl.“
„Tak to také jistě bylo,“ řekl Holmes a souhlasně přikývl. „Jsem o tom zcela přesvědčen. Vy jste nebyl nikdy stíhán pro žebrotu?“
„Mnohokrát, ale copak mi mohla nějaká pokuta vadit?“
„Musíte s tím ovšem hned přestat,“ řekl Bradstreet. „Jestli má policie tuhle věc ututlat, nesmí už existovat ani Hugh Boone.“
„Vždyť já si také přísahal při všem, co je mi na světě nejdražší, že toho nechám.“
„V tom případě je pravděpodobné, že již proti vám postupovat nebudeme. Ale jestli vás ještě jedinkrát přistihneme, vyjde všechno najevo. A vám, pane Holmesi, jsem věru nesmírně zavázán, že jste celou záležitost tak objasnil. Ani nevíte, co bych za to dal, kdybych věděl, jak řešíte všechny ty záhady.“
„Tuhle jsem vyřešil malým posezením na pěti polštářích a vykouřením unce řezaného tabáku,“ řekl můj přítel. „Ale tak se mi zdá, Watsone, že rozjedeme‑li se přímo na Baker Street, stihneme ještě včas snídani.“
VII — Modrá karbunkule
Jednou o vánocích, druhého dne svátků, jsem navštívil hned po ránu svého přítele Sherlocka Holmese, abych mu popřál všeho nejlepšího. Holmes měl na sobě rudý župan a hověl si na divanu, na dosah pravé ruky stojánek s lulkami a vedle sebe haldu zmačkaných novin, které si zřejmě právě prostudoval. K pohovce měl přistavenu dřevěnou židli a na rohu jejího zadního opěradla pověšen nevýslovně ošuntělý plstěný tvrďák, strašlivě obnošený a na několika místech i děravý. Na sedadle židle ležela lupa a pinzeta, které naznačovaly, že klobouk je připraven k účelům ryze examinátorským.
„Vidím, že máte práci,“ řekl jsem, „a patrně jsem vás vyrušil.“
„Ani v nejmenším. Jsem jenom rád, mohu‑li si o výsledcích svého bádání pohovořit s přítelem. Jde o úplnou maličkost,“ ukázal palcem na starý klobouk, „ale určité její souvislosti nejsou tak docela bez zajímavosti a mohou být i poučné.“
Usadil jsem se v křesle a ohříval jsem si ruce nad praskajícím ohněm, protože venku byl citelný mráz a okna zamrzla ledovými krystaly. „Tak se mi zdá,“ poznamenal jsem, „že ačkoliv ten klobouk působí zcela domácky, pojí se k němu jakási děsivá historie — ba že je to možná i stopa, která nás dovede k vyřešení nějaké záhady a k potrestání zločinu.“
„Ale kdepak, o žádný zločin nejde,“ řekl Holmes se smíchem. „Jde jenom o rozmarnou souhru náhod, jak se tak někdy přiházejí, tísní–li se na několika čtverečných mílích čtyři milióny lidí. Když se tak hemží a narážejí na sebe, může dojít k jakékoli kombinaci událostí a vzniká nemálo drobných problémů, které jsou sice třeba i pozoruhodné a bizarní, ale ještě nemusí mít nic společného se zločinem. Takovou zkušenost jsme přece již udělali.“
„A kolikrát,“ poznamenal jsem. „Vždyť z posledních šesti případů, které jsem zanesl do svých záznamů, nebyl ve třech vůbec přestoupen zákon.“
„Přesně tak. Narážíte zřejmě na můj pokus zmocnit se papírů Ireny Adlerové, na prapodivuhodný případ Marie Sutherlandové a na příběh onoho ohyzdného žebráka. Jsem přesvědčen, že i tuto malou epizodu zařadíme nakonec do téže kategorie. Znáte poslíčka Petersona?“
„Ano.“
„Jemu patří tato trofej.“
„Je to tedy jeho klobouk?“
„Nikoliv, není. Našel jej. Čí je, zatím nevíme. Prosím vás však, abyste na něj nepohlížel jako na odřenou buřinku, ale coby na intelektuální problém. Nejprve však, jak se sem dostal. Přibyl sem ráno hned po Štědrém večeru spolu s pěknou tučnou husou, která se teď peče na ohni u Petersonů. Stalo se to takto. Pětadvacátého ráno, asi ke čtvrté hodině, se vracel Peterson, který, jak víte, je nadmíru poctivý chlapík, z jakési menší oslavy a mířil si to domů po Tottenham Court Road. Ve světle plynových lamp před sebou spatřil vyššího muže, který trošičku vrávoral a přes rameno měl přehozenu bílou husu. Docházel zrovna na roh Goodge Street a tu ho napadla jakási banda uličníků a strhla se hotová bitka. Jeden z rošťáků srazil mužovi klobouk, a jak se napadený chtěl bránit, pozvedl hůl, zatočil jí nad hlavou a rozbil za sebou výkladní skříň. Peterson se rozběhl, aby ochránil cizího muže před útočníky, ale nešťastník byl zřejmě už tak dost vyveden z míry nad rozbitým výkladem, a když viděl, jak se k němu žene úředně vyhlížející osoba v jakési uniformě, upustil husu, vzal nohy na ramena a zmizel v bludišti úzkých uliček za Tottenham Court Road. Uličníci se rovněž rozprchli, jen se Peterson objevil, a on se stal pánem bojiště i kořisti z vítězství — tohoto obnošeného klobouku a před zákonem nesporně zcela nevinné vánoční husy.“